O chlebíčcích a lidech

(fejeton pro časopis Sem Tam)

Dovolte mi, abych všem, kdo nechodí na vernisáže, vysvětlil, co to vernisáž je: jde o vynález, určený ke slavnostní masáži ega výtvarného umělce. Zatímco divadlo, kino či koncert dokáží během pár hodin uvést do varu několik stovek diváků najednou, na umělcovy výplody se lidé do galerie courají zpravidla frekvencí 1–2 ks/den. Vernisáž tento rozpor napravuje tím, že v určeném místě a čase srotí všechny, co si chtějí na autora šáhnout a  ještě se s ním před jeho veledíly i vyfotit. Nejúspěšnější v  tomto směru bývají vernisáže mladých pohledných autorek. Kromě povinného občerstvení dodávají vernisáži slávu a lesk zejména návštěvníci, které lze rozčtvrtit na tyto odrůdy:

1) rodiče, případně děti autora, kteří přišli z  povinnosti, pomáhat s organizací a občerstvením. Říkají věty typu „Jsme na tebe opravdu hrdí.“ a „Kam přijdou ty prázdný tácky?“

2) kamarádi autora, kteří se přišli dobrovolně zdarma najíst. Prohlašují, že vystavená díla jsou „fakt hustý“ a „Kam se na tebe hrabe umělec XY, i když jsou ho plný noviny.“

3) tzv. vernisážoví lidé, což je zvláštní tlupa lidí, kteří se chodí na vernisáže – na všechny vernisáže, které existují – zdarma najíst. Již během úvodního slova hypnotizují chlebíčky, vedle nichž celou dobu sedí, a když odejdou, znamená to, že víno došlo. Interval vernisáží v běžném městě (min. dvě až tři do týdne) jim zároveň zaručuje přežití (=15 chlebíčků a  čtyři sklenice vína na tři dny a osobu). Občas se snaží zavést odbornou diskusi („A to jste namaloval všecko sám?“). Tito lidé jsou poté v recenzích nazýváni „širokou veřejností“.

4) zástupci instituce, kde se výstava koná – jejich typickou otázkou na vystavujícího umělce je „Do kolika to tu ještě tak vidíte?“, přičemž nervózně pokukují na hodinky a  chrastí klíči.

Kromě jídla a výše zmíněných návštěvníků jsou na vernisážích občas k vidění i dobré obrazy (takové to velké obdélníkové, co visí na stěně), fotografie (asi znáte z Blesku), sochy (asi znáte z parků), asambláže (to je, když slepíte lepidlem neslepitelné a omotáte to izolačkou) nebo instalace (to je, když přivezete do vydezinfikované galerie hnůj a zářivky a celé to zapojíte do zásuvky).

Závěrem svého traktátu bych rád apeloval na všechny pořadatele vernisáží, aby rozšířili svůj jídelníček – myslím si, že bychom si my, široká veřejnost, zasloužili občas hypnotizovat i něco jiného než chlebíčky.

(duben 2009)