Na dovolenou do vlastního pokoje

Kdybych tvrdil, že mám doma v lednici sbírku dětských hlav, udivilo by to většinu lidí méně, než když jim říkám, že nerad cestuju. Zatímco všichni mí známí jezdí do zemí s divnými jmény, jako je Guatemala, Burkina Faso, Paraguay a Endiaron, já bych si v exotických krajích připadal jako exot. Jeden můj kamarád například absolvoval zážitkový zájezd po Asii, na němž jeho žaludek musel zažít mnoho exotických jídel, takže kamarádovým největším zážitkem byly zažívací problémy. Navíc pak dlouho mluvil z cesty.

Je ale pravda, že na cestování mi vadí především cestování. Jsou lidé, pro něž i cesta může být cíl, ale pro mě je vždycky cíl cíl. Přesuny v prostoru nenávidím. V autobuse se bojím a hlavně v noci a v bouřce se v něm schovávám pod sedačku. Letadlem jsem letěl jen jednou, celou dobu jsem se přitom třásl a držel za ruku šestiletého chlapce, který seděl vedle mě a působil suverénním dojmem, neboť měl sluneční brýle. Doprava automobilem mě zase odrazuje nutností používat dálnice, které jsou o prázdninách neustále ucpané. Člověk se po nich plazí rychlostí paraplegického lenochoda a závistivě přitom pozoruje auta ve vedlejším pruhu, která ho míjejí dvojnásobnou rychlostí, a broučky v pangejtu, kteří ho míjejí čtyřnásobnou rychlostí. Snad jen jedna věc je ještě horší než tropický den, strávený na betonové dálnici: dostat v té zácpě průjem.

Relativně nejmenší potíže mám s vlakem. Cesta vlakem sice stojí desetkrát víc než cesta letadlem, ale je pravda, že taky desetkrát déle trvá. V ceně jsou navíc kromě jízdy i další atrakce: plnění bobříka trpělivosti v čekárně, hygienická dobrodružství na nádraží i ve vlaku, pískání brzd o hlasitosti 1270 decibelů, horolezecký výstup do vagónu, výluky a s nimi spojený běh se zavazadly a následná jízda autobusem.

Cestování tedy nenávidím, pobyt na vzdálených místech mi ale tolik nevadí. Jsem stejný jako vy: všichni toužíme uprchnout na opuštěný ostrov, kde by byl signál. Mně, coby povaleči, jsou sympatické hlavně jižní země, které se rozkládají u moře a mají spoustu pláží, na nichž se rozkládají lidé. Letos ovšem nikam nejedu. Zůstanu doma a díky tomu, že všichni budou v Guatemale a Panadolu, promění se můj byt v opuštěný ostrov, kde je signál. Někdy příště se ale chystám rozložit na Kanárských ostrovech. Samozřejmě, že jinak než vlakem mě tam nikdo nedostane.

Jan Flaška
autor je držitelem 37 bobříků trpělivosti

(červenec 2011)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu