Monolog stromu

Žiju v lese.

Jsou nás tu stovky, tisíce, desetitisíce. Desetitisíce takových, jako jsem já. Všude, kam se podíváte. Když zamávám větvemi, tak vám to zašumění ani nepřijde. Ale když zamáváme všichni, to je síla. To je koncert. Taky držíme půdu pohromadě, aby neuplavala, a nesesunula se z kopce. To bych sám jen svými kořeny nedovedl. A zvířata se tu u nás schovávají. Zadržujeme vláhu. Vyrábíme kyslík. Prostě patříme k sobě. Jsme les.

Už jsem slyšel o stromech, co žijí bez lesa, úplně samy, třeba v parcích... Všichni kolem mě si tu o nich šeptají, když se zvedne vítr. Všichni kolem mě jim tiše závidí. Já taky.

Víte, žiju mezi svými, věčně obklopený ostatními stromy, jenže si tu stejně pořád připadám nějak sám, celé ty dny, celé ty měsíce, celé ty nekonečné roky.

Proč jsem taky nevyrostl v parku? Proč musím celý život trčet tady v lese?

Jsem sice obklopený jinými stromy, a přesto: takový samotný strom v parku určitě není tak osamělý jako já. Totiž – takový strom v parku si právě proto, že je sám, vyslouží od jiných víc pozornosti, no a tím pádem už pak vlastně není tak sám. Sedají pod ním babičky a milenci, dokonce o něm někdo třeba napíše i básničku. Takový vzrušující život mají. No a vidíte, já žiju mezi tisíci jinými, a právě proto jsem sám. Prostě je nás tu tolik, že zanikám. To jsou paradoxy, co?

Kromě toho – takový samotářský strom má daleko lepší výhled. Vidí svět. To já vidím všude jen stromy jako jsem já. Jak jste obklopení jinými, ztrácíte možnost dívat se kolem sebe.

Jak říkám, svět je prostě nespravedlivý. Jiné stromy si lidé fotí, malují je, nebo je dokonce chrání cedulkou, a mě si ani nevšimnete. Snad ještě kdybych žil na kraji lesa, tak možná. Nebo kdyby na mě někdo dal turistickou značku. Ale takhle... Přesuňte mě do parku a uvidíte ten rozdíl! Jenže - kdo by mě přesunoval... V parku už prostě musíte být odmalička. Jo, holt se někdo umí narodit.

Tady v lese je život rok od roku stejný. Na jaře vyženu pupeny, pár nových větviček, v létě si počkám, až na mě dozrají semena, na podzim je shodím i s listím a v zimě – no v zimě vlastně nic, jen zas čekám na jaro. Mezitím trochu rostu a trochu tloustnu, ale jinak celkem nic. Prostě rok od roku pořád to samé. Akorát když přijde silný vítr, bouřka nebo kůrovec, tak to mám strach. Ale jinak? Můžu tak maximálně mávat větvemi větru na pozdrav a poslouchat ptáky. To je dost málo, co můžete od života čekat. Čert vem zvířata, kyslík, vláhu a pevnou půdu, čert vem ostatní stromy. Já se o ně neprosil.

No a když mě nesklátí vichřice nebo nemoc nebo kůrovci, tak nakonec uschnu a co po mě zbyde? Nic. Nic nezbyde po stromu, co byl celý život sám. Padnu a zetleju a nic po mě nezbyde.

I když – třeba, třeba budu mít štěstí a zabijí mě dřív, než padnu sám. Třeba ze mě něco udělají.

Jsou stromy, které celý život doufají, že z nich budou housle. Nejradši hned první housle. Jenže v tom je ta potíž: když jste třeba topol, tak z vás nikdy housle nebudou, kdybyste se rozřezali na kousky. Na housle musíte být javor nebo borovice, s tím nic nenaděláte. Svět je zkrátka nespravedlivý. Nemůžete být to, co chcete, když se špatně narodíte.

Nebo jiní zase třeba chtějí, aby z nich byly knížky. Nejradši poezie, samozřejmě. Nebo aspoň detektivky. No a pak skončí přinejlepším třeba jako účetní výkazy, když ne rovnou jako toaletní papír. To prostě neovlivníte. Rozhodují za vás jiní. Můžete být nejkrásnější strom široko daleko, jenže si váš nevšimnou, protože trčíte v lese. Můžete zpívat ve větru krásněji než ostatní, jenže kdo vás uslyší? Nedají si tu práci vám naslouchat, když kolem vás křičí tisíce jiných. Kdepak, svět je nespravedlivý, co si budeme povídat.

Když se tak dívám kolem sebe a vidím, jak občas nějaký strom padne, víte, já si vždycky říkám: Takhle ty jednou dopadneš taky, vždyť jsi stejný jako on, jeden z desetitisíců, žádná lípa v parku. Padneš, shniješ a nikdo po tobě nevzdechne. Ale, to víte, stejně přitom vždycky tajně doufám, že ne, že to stihnu, že ze mě něco bude, ještě než se sám skácím a zetleju... Já vím, jsem snílek.

Víte, co bych byl nejradši? Pojďte blíž, já vám to pošeptám...

Já bych jednou chtěl být socha... Víte, aby se pak na mě všichni dívali... Chápete? Celý život bych si rostl v lese a nikdo si mě nevšiml a pak by ze mě byla socha, všechny oči na mně, no nebyla by to nádhera? Jenže-

Jenže. Znáte to. Je to jenom takový sen. Copak mám nějakou šanci? Svět je tak strašně nespravedlivý!

No dobře, když ne socha, tak třeba kolíbka. Nebo aspoň stůl, ten je zase užitečný, když už ne krásný. Nebo - nebo alespoň trám - nebo vařečka – nebo kolíček na prádlo – cokoli – prostě něco, přece tu jen tak neshniju!

Panebože, vždyť mě už je to vlastně úplně jedno, co ze mě uděláte, jen mě nenechte padnout, zemřít, rozložit se, ztrouchnivět, zetlít, shnít- Udělejte ze mě, proboha, alespoň rakev...

(2001)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 8

Odeslat