Máme doma enfant terrible

Dnes ráno mě probudila ostrá bolest v oku. Když jsem ho otevřel, nalezl jsem v něm prst, na jehož konci se smála má osmnáctiměsíční dcera. Projevovala mi tak svou lásku a to, že si chce hrát.

Dětská hra takhle starého dítěte spočívá v tom, že dítě běhá po bytě s rukama nad hlavou, křičí a odráží se od nábytku jako pinballová kulička. Nakonec si najde něco k jídlu, například šrouby; strčí si je do pusy, snaží se je vyplivnout a nakonec se začne vztekat a rozbíjet věci. Myslím, že neexistuje věc, kterou by dítě neumělo rozbít, vylít nebo se o ni alespoň zranit. Když se vědci pokoušeli rozbít atom, byli by ušetřili miliardy dolarů, kdyby bývali dali atom na hraní malému dítěti.

Od dětí se my dospělí vůbec máme co učit – dokážou věci, nad kterými nestačíme žasnout. Zatímco my jsme se mnohdy dobrovolně zamkli do klece ze stereotypu a nudy, pro dítě je svět fascinujícím, nekonečným prostorem pro objevování a hru. Dítě se zajímá o sebemenší kamínek či klacíček, dokáže se ponořit do hry celou svou osobností, takže je pak často potřeba jeho osobnost ze hry zase vynořit, vykoupat, usušit a převléknout, neboť vypadá jako Jožin z bažin. Malé dítě také nerozlišuje mezi prací a hrou, ba dokonce nerozlišuje ani mezi hrou a jídlem: jednou rukou třeba rejdí namazaným chlebem po stěně a druhou k tomu zvolna přikusuje zvon na čištění odpadu.

Občas čtu rozhovory s různými umělci, kteří se stali rodiči. Všichni se shodují, že jejich potomek je zároveň jejich největším životním dílem. Naprosto s nimi souhlasím: i naše dcera je dílo. Zařadil bych ji někam mezi akční umění, abstrakci (barevné skvrny od jídla jsou všude), kubismus (hraje si s kostkami) a dekonstruktivismus (stále něco rozebírá a bourá). Nebojím se tvrdit, že jde o enfant terrible naší rodiny. Jsem na ni hrdý. Jistěže je občas složité s takovou osobností žít v jedné domácnosti. Na pocuchané nervy mi ale kamarádi doporučili zenovou meditaci nebo – nám kulturně bližší – tichou modlitbu. Zkusil jsem to: Otče náš, jenž jsi na nebesích, nehrabej se v tý zásuvce, posvěť se jméno tvé, Terezko, co jsem ti říkal, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi neseď, je studená! Chléb náš vezdejší dej – no tak, dej, už jsi měla sušenku! – nám dnes a odpusť nám naše viny – netrhej ty noviny – jakož i my odpouštíme našim viníkům – nekousej mě, nebo ti jednu plácnu – a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.

Dítě je prostě skutečným požehnáním, zejména pro fejetonistu. Když sedím nad klávesnicí a marně si lámu hlavu nad tím, co psát, přispěchá mi na pomoc a do oční bulvy mi vší silou láskyplně zaboří svůj prst.

Jan Flaška
au au au autor je otec

(červenec 2012)