Maluju si nehty

Maluju si nehty. Mám pěkné, dlouhé nehty, na kterých se třpytivě červený lak dobře vyjímá. Barvu nanáším opatrně a stejnoměrně, abych nepřetáhl.

Nechápu, proč má štěteček tak dlouhý vlas. Zatím všechny laky, kterými jsem si kdy lakoval nehty, měly štětečky s dlouhým vlasem. Takový štěteček se hrozně ohýbá a špatně se s ním maluje, lak se dostane i tam, kam člověk nechce, na kůži, za nehet, na bříško prstu. Příště zkusím štěteček ustřihnout a zkrátit. Vlastně nechápu, proč mě to nenapadlo už dřív.

Nehty jsem si poprvé maloval, když mi bylo asi pět let. Narazil jsem doma na máminy šminky a jako zvídavé dítě jsem si je pochopitelně musel vyzkoušet. Už tehdy měly laky dlouhé štětečky a tak jsem měl své, tehdy ještě nešikovné prsty od barvy celé ulepené. Vyzkoušel jsem všechny lahvičky, které máma v šuplíku měla, každý prst mi zářil jinou barvou. Když jsem dolakoval prsty na rukou, sundal jsem si ponožky a nalakoval si ještě nehty na nohou.

Večer jsme zasedli ke stolu, já a táta, a máma nám přinesla na stůl jídlo. Všimla si mých nehtů a tázavě se na mě zadívala.

"Čím sis to namaloval?" zeptala se.

"Barvama, co máš v šuplíku, jak je zrcadlo," přiznal jsem se sklopenýma očima.

"Co se máš co hrabat v mým šuplíku?"

Vypadala podrážděně.

Nevěděl jsem, co mám odpovědět. Čekal jsem, že mi máma vynadá, a málem jsem se kvůli tomu rozbrečel. Všimla si, že začínám natahovat, a tak jen řekla klidně:

"Budeš teď za holku. Ve školce se ti budou smát."

"Proč budu za holku?" zeptal jsem se jí, překvapený, že mi nevynadala.

"Protože si maluješ nehty."

"A kluci si nesměj malovat nehty?"

Máma se na mě chvíli udiveně dívala a pak řekla: "Ne."

"Proč?"

Máma zase chvíli mlčela. "Vlastně nevím. Prostě si je nemalujou," pokrčila rameny.

"A proč si je malujou ženský?" zajímalo mě.

"Aby byly hezký."

"Kluci nesměj bejt hezký?" divil jsem se.

"Kluci jsou hezký i když si nemalujou nehty," vysvětlila mi.

Když jsme dojedli, odvedla mě do koupelny a tam mi lak smyla odlakovačem. To, že jsem si namaloval i prsty na nohou, jsem jí neřekl. Když mě pak koupala, jen zavrtěla hlavou.

Stejně si myslím, že mi to tenkrát mohlo docela slušet. Odjakživa jsem měl drobnější, trochu dívčí postavu, tedy na kluka myslím. V tomhle jsem byl po otci, máma byla vždycky spíš zavalitější, "dobře stavěná", jak někdy s úsměvem říkala, a měla klidnou, vyrovnanou povahu. Narozdíl od ní byl otec vyzáblý, šlachovitý a energický. Byl hodně náladový - když měl špatnou náladu, vztekal se, nadával a bil mě, jindy, když měl dobrou, mi třeba kupoval hračky a pak jsme šli všichni do restaurace a on se pořád na každého usmíval. Vždycky hodně pil a kouřil a bez přestání kašlal. Už si toho z něj vlastně moc nepamatuju. Když mi bylo sedm, naši se rozvedli a zanedlouho poté otec zemřel.

Jenže to není ten hlavní důvod, proč si z otce pamatuju tak málo. Hlavní důvod je ten, že se stalo něco, co mi všechny ostatní vzpomínky na něj zastínilo.

Máma, jak už jsem řekl, byla zavalitější a měla proto problémy s klouby. Jezdila čas od času do lázní a já zůstával na dva týdny doma jen s otcem. Narozdíl od mámy si se mnou málokdy hrál, většinou chodil z práce mrzutý a doma seděl na gauči před televizí a kouřil, a tak jsem se ani netěšil ze školky domů. Měl jsem pocit, že by i on byl někdy radši, kdyby mě v té školce mohl nechat.

Byl jsem proto překvapený, když si pro mě jednou přišel a tvářil se docela přívětivě. Vzal mě dokonce za ruku a cestou domů mi koupil zmrzlinu.

Když jsme došli domů, řekl, že pro mě má překvapení, že ho jde zatím připravit a ať pak za ním přijdu. Když zavolal "Už!", následoval jsem ho do sklepa, celý natěšený.

Ve sklepě byla tma a vlhko a když jsem vešel, otec zavřel a zamknul dveře. Stál jsem tam a čekal na překvapení. Myslel jsem, že budeme na něco hrát, na bunkr, vojáky nebo tak něco, ale místo toho mi otec nařídil, ať se svléknu.

"Proč?" zeptal jsem se.

"Uvidíš," řekl mi a sundal si kalhoty. Stál tam nade mnou, vysoký a hubený, mračil se, a mě se zdálo, že bych se asi opravdu měl svléknout.

Bylo mi šest let a tak jsem se svlékl.

"Jestli někomu něco řekneš, zabiju tě," řekl otec, když se zase oblékl. Sotva jsem ho ale slyšel. Hrozně mě to bolelo a tekla mi krev. Ležel jsem nahý na hromadě nějakých časopisů, třásl se chladem a brečel. Otec vystoupil po schodech a nechal mě ve sklepě samotného.

Když jsem se probudil, ležel jsem, ještě stále nahý, ve své posteli, otec seděl na mé dětské židličce u mého stolu, díval se na mě a kouřil. Moc jsem z něj neviděl, venku už byla tma a jen skrz otevřené dveře vnikalo do temného pokoje světlo z kuchyně. Otec se rozkašlal, až se roztřásl po celém těle. Vypadal divně, temný a zkroucený na té malé židličce, ústa otevřená, tenké, ale tvrdé ruce roztřesené, nemocně se lesknoucí oči. Netušil jsem tehdy, že má strach.

"Jestli někomu něco řekneš, zabiju tě," řekl.

Tu noc jsem neusnul. Bolest trochu polevila, ale před očima jsem měl pořád to, co se stalo ve sklepě. Ten hrozný obraz mám před očima dodnes. Je to už dvacet let, ale jeho barvy nevybledly. Vidím ho každý den, každou hodinu. Když v pokoji zhasnu, sklání se nade mnou přízrak mého otce. Pokaždé, když jdu na záchod nebo do sklepa, vrací se ten okamžik znovu, znovu a znovu.

Ležel jsem v posteli a přemýšlel, proč se stalo to, co se stalo. Určitě jsem musel udělat něco špatného, něco opravdu špatného, protože jsem cítil vinu. Přestože jsem marně pátral v paměti, co jsem vlastně udělal, strašně jsem se za sebe styděl. Možná jsem si měl uklízet hračky, když už si s nimi nehraju. Nebo mýt ruce před každým jídlem.

Druhý den ráno jsem zjistil, že mám na prostěradle krvavé šmouhy. Snídaně, kterou mi otec udělal, jsem se ani nedotkl. Oblékl jsem se a otec mě mlčky vyprovodil do školky. Nešel jsem jen tak vedle něj, držel mě. Svíral mou ruku pevně, skoro to bolelo.

Když jsem se vrátil ze školky, měl jsem postel čistě povlečenou.

Máma se vrátila z lázní a jestli si vůbec všimla, že jsem nějaký zamlklý, nepřikládala tomu nejspíš zvláštní význam. Kdykoli byl otec pryč, trochu jsem se uvolnil a choval se jako předtím. V jeho přítomnosti jsem ale většinou moc nemluvil a snažil se uniknout mu z dohledu. Už vůbec jsem se mu nedíval do očí. Měl jsem z něj strach, strašný strach. Zpocený jsem se v noci budil ze snů, ve kterých mě zavíral ve sklepě a chtěl zabít.

Necelý rok poté se máma s otcem rozvedla. Otec pil čím dál tím víc a v noci mě budil jeho křik. Slyšel jsem z kuchyně, jak mámě nadává a chce ji bít a jak se mu máma brání. Nevím, kam odešel, od rozvodu se u nás neukázal, a za několik měsíců zemřel. Nevím na co, snad na rakovinu plic, snad na selhání ledvin, možná spáchal sebevraždu. Nevím. Nikdy jsem se o to nezajímal. Nebyli jsme mu ani na pohřbu, jestli nějaký měl.

Netuším, jestli jsem se bál nebo styděl, každopádně se máma nikdy nic nedozvěděla. Celé dětství jsem měl pocit, že jsem si za to, co mi otec udělal, mohl sám. Napadá mě, že i kdybych se byl odhodlal a řekl jí to, nijak bych si tím nepomohl. Otec byl po smrti a na tom už nešlo nic změnit. Možná, že na to dokonce máma přišla sama, a pak se s ním kvůli tomu rozvedla, ale nikdy jsem se jí na to nezeptal.

Žil jsem sám s mámou a začal chodit do školy. Měli jsme hodnou paní učitelku a učení mě docela bavilo. Byl jsem takový ten prototyp tichého a poslušného žáka, který se hlásí, když se učitelka na něco zeptá, který maže tabuli a na chodbě zdraví učitele.

Ve čtvrté třídě jsme dostali místo učitelky učitele. Nevím proč, ale neměl jsem ho rád. Připadal mi přísný a ve srovnání s naší bývalou učitelkou nějak - hrubý. Byl hubený jako můj otec a stejně jako on kouřil. Ačkoli jsem se pořád snažil, učení mi šlo o něco hůř než dřív, a už mě tolik nebavilo.

Tou dobou, ve čtvrté nebo páté třídě, jsem se poprvé zamiloval. Spolužačka se jmenovala Kristýna, byla o něco vyšší než já, měla modré oči, dlouhé blond vlasy a hlas, který mě hladil.

Bylo to zvláštní: nejen že jsem si chtěl s Kristýnou hrát, chtěl jsem dělat všechno jako ona. O hodinách jsem ji sledoval a když na lavici ležela, lehl jsem si také, když si podepírala hlavu, podepřel jsem si ji, když se hlásila, hlásil jsem se i já, ačkoli jsem neznal odpověď. Pamatuju se, jak jsem se snažil ráno obléknout do oblečení stejných barev, jako nosí ona. Většinou to nešlo - zatímco ona ráda nosila šaty jasných barev, růžové, červené, oranžové, já měl skříň plnou modré, šedé, béžové a hnědé.

Kristýna byla vlastně můj první a tou dobou jediný kamarád. Byl jsem ve škole za podivína. Zatímco všichni ostatní kluci tvořili party a skupinky a proti holkám bojovali, já seděl o přestávkách v její lavici a maloval jí obrázky. S kluky jsem se skoro nebavil - připadali mi hrubí, sprostí, zlí.

Bydlela ve vedlejším vchodě a když jsem byl doma nemocný, opisoval jsem si od ní sešity, a ona zase ode mě.

Nikdy jsem jí neřekl, že ji miluju. Připadala mi tak krásná a křehká, až jsem se bál, že jí můžu ublížit pouhým dotekem, jen špatně zvoleným slovem, neopatrným pohybem. Bál jsem se, že by mi mohla říct ne a vyhánět mě ze své lavice.

Máma chodila z práce většinou později než já ze školy, a tak jsem si čas od času sedl před její zrcadlo, vytáhl ze šuplíku její rtěnku a maloval si rty. Rtěnka krásně voněla a já ji pomalu táhl po rtech, opatrně, aby byly obrysy ostré, jako je měla máma. Chvíli jsem se na sebe díval v zrcadle a rty všelijak špulil. Nevěděl jsem tehdy proč, ale připadal jsem si s těmi rudými rty zářícími z bledého obličeje nějak hezčí a lepší. Pak jsem si je v koupelně umyl, aby na to máma nepřišla. Za pár týdnů jsem získal v malování značnou rychlost i zručnost. Myslím, že se mé spolužačky se mnou v této činnosti nemohly tou dobou ani zdaleka srovnávat.

Jednou jsem seděl před máminým zrcadlem a zase si maloval rty, a pak jsem si ještě nalakoval nehty. V tu chvíli mě nenapadlo, že lak nepůjde dolů tak snadno jako nekvalitní rtěnka. Byl jsem ale do té činnosti tak zabraný, že jsem si ani nevšiml, že klaply dveře - máma se vrátila z práce. Když se zula a svlékla, vešla do ložnice a našla mě, jak sedím, zaujatý lakováním.

"Co to děláš?" zeptala se.

Nevěděl jsem, co odpovědět. "Maluju se," řekl jsem po pravdě. Nic jiného mě nenapadlo.

"No to vidím sama - ale proč?"

Díval jsem se jí do očí a zaraženě mlčel.

"Máte snad maškarní?" zeptala se.

To mě nenapadlo. Přikývl jsem: "Jo, chtěl jsem jít za holku."

"To není zrovna nejoriginálnější," zavrtěla hlavou máma.

"No jo, jenže já se to dověděl dneska a už jsem nestih sehnat žádnej kostým," lhal jsem a přitom se za to styděl.

Máma přikývla: "No jo. A ty nehty už stejně taky nestihneš smejt." Pak si všimla, jak dobře mám namalované rty. Nikde jsem nepřetáhl, hrany byly dokonale ostré. Zdvihla obočí: "Ty rty sis maloval sám?"

Přikývl jsem.

"Dobrý," pochválila mě. Pak se rozhlédla po pokoji a zeptala se mě: "Šaty žádný nemáš? V čem tam pudeš?"

No jo, to mě nenapadlo.

"Já myslel- já myslel, že bych si třeba pučil něco od tebe..." řekl jsem nejistě.

Máma se rozesmála. "Ode mě? Vždyť se do mejch šatů vejdeš třikrát!"

Chvíli přemýšlela. "Myslíš, že by ti nějaký nepučila Kristýnka?"

Musel jsem se na ni podívat dost nechápavě, protože dodala: "Kristýnka - ta odvedle."

Přikývl jsem, že vím, která Kristýnka.

"Ty ses jí ani neptal? Copak to nemáte od školy? Já myslela, že máte ty maškarní od školy."

No jo. Co si mám honem vymyslet? Proklínal jsem sám sebe, že jsem si lakoval ty nehty.

"Nee. Jeden kluk má narozeniny a pozval kluky ze třídy k nim - jako k rodičum - na zahradu, že si ale maj' všichni vzít převleky-" Věděl jsem, že to zní hodně nepravděpodobně, protože jsem nikdy o žádných svých kamarádech před mámou nemluvil, ale nic lepšího mě nenapadlo.

"Holky tam nesmí?" zeptala se máma udiveně.

"Ne," vymýšlel jsem si dál, "on pozval jen pár lidí. Pár kluků. Ze třídy, jen pár kluků. Ne všechny, jen pár," střídavě jsem vrtěl a kýval hlavou.

Naštěstí pro mě nebyla máma vůbec podezřívavá. Od té doby, co jsme bydleli sami, mě nepodezřívala snad vůbec z ničeho. Vlastně k tomu ani nikdy předtím neměla důvod.

"Tak snad abych si pro ty šaty šel," řekl jsem nejistě. Nevěděl jsem, jak se z toho vyvléct. Kristýna věděla, že nikdo žádné narozeniny nemá, že se žádná oslava nekoná a šaty mi tudíž nepůjčí.

"Hele, co kdybych šel rovnou od ní na ty narozeniny?" snažil jsem se vyvléct z nepříjemné situace. Prostě bych za ní nešel, místo toho bych šel někam ven, třeba do lesa a vrátil bych se až večer...

"A kam si dáš svoje věci, až se převlíkneš do těch šatů? Ne, víš co, já tam skočím a nějaký šaty ti přinesu. Abys nebyl mezi sousedama pro smích, s těma namalovanejma rtama. Kdy ti to začíná?"

Chtěl jsem jí zabránit, aby někam chodila, ale místo toho jsem plácnul: "Ve čtyři."

Máma se podívala na hodiny: "Je čtvrt. No, to aby sis pospíšil. Máš to daleko?"

Bezmyšlenkovitě jsem zavrtěl hlavou a sledoval mámu, jak se obouvá a odchází. Seděl jsem před zrcadlem asi deset minut a přemýšlel, jestli si nemám ty rty umýt a ke všemu se přiznat. Ke všemu se přiznat - ale k čemu vlastně? Že si maluju rty?

Než jsem se stačil rozhodnout, byla máma zpátky a přes ruku držela přehozené krásné růžovomodré šaty.

"Na, zkus si je. Měly by ti bejt," hodila je přes postel.

Sundal jsem si tepláky a opatrně se soukal do šatů.

"Kristýnka nebyla doma," vysvětlovala máma. "Chodí prej tancovat, říkala mi její máma. A vzkazuje ti, ať se bavíš. Nemusíš prej ani dávat na ty šaty moc pozor, aby se neušpinily. Vona je prej Kristýnka nenosí. Jsou jí už malý."

Mně šaty padly. Máma měla mou postavu už v oku z toho, jak mi kupovala oblečení.

"Počkej, já ti ještě namaluju oči," řekla. "Sedni si na tu stoličku."

Sedl jsem si v šatech na otáčecí židličku před zrcadlem. Máma vzala do ruky krabičku očních stínů.

"Zavři oči," řekla a já cítil, jak jsou polštářky jejích špalíčkovitých prstů studené a jak mi jimi něžně roztírá barvu po víčkách. Pak vzala řasenku a štětečkem jemně přejela po mých řasách. Otevřel jsem oči a spatřil v zrcadle, jak nezvykle výrazné je najednou mám. Líbilo se mi to. Řasy jsem měl mnohem delší a na jejich koncích se leskly maličké černé kapičky. Měl jsem docela dlouhé vlasy a tak jsem vážně vypadal jako holka.

"Nešahej si na to," řekla máma. "Nebo si to rozmažeš. Ukaž," otočila mě od zrcadla, "ukaž, jak ses mi poved."

Vytáhla pudřenku a molitanovým polštářkem mi poplácala tváře.

"Tak, teď je to dobrý."

Změřila si mě pohledem.

"Ty bys byl ale krásná holka. Fakt ti to sluší," usmála se. "Bejt kluk, zamiluju se do tebe," dodala se smíchem.

Věděl jsem ale, že to myslí úplně vážně.

"Máš pro toho kluka nějakej dárek?" zeptala se máma, když jsem si u dveří navlékal sandály.

Zavrtěl jsem hlavou, tentokrát zcela po pravdě.

"Tak mu kup aspoň nějakou bomboniéru."

Vytáhla z peněženky bankovku a zastrčila mi ji do kapsičky u šatů. Vtiskla mi polibek na čelo.

"Dobře se bav," řekla. "A nezdržuj se tam dlouho. Do osmi ať jsi doma."

Poděkoval jsem a celý zkoprnělý vyšel z domu.

Nešel jsem ale do lesa, jak jsem původně plánoval. Procházel jsem se ulicemi. Lidé se za mnou otáčeli, nesmáli se mi, ale usmívali se, asi jak jsem byl výrazně namalovaný.

Byl jsem nadšený. Zastavoval jsem se před výlohami a díval se na sebe jako do zrcadla. Poprvé v životě jsem cítil, jak se sám sobě líbím. Cítil jsem, že bych chtěl takhle vypadat pořád. Že bych chtěl, hrozně chtěl být holka. Nebo alespoň nebýt kluk.

Místo do cukrárny pro bonboniéru jsem šel do obchodu s levnými oděvy a prohrabával se tam stojanem s dívčími šaty. Díval jsem se na ceny a zjistil, že mám na výběr jen ze čtyř z nich; jedny z nich ale byly lákavě oranžové. Zeptal jsem se paní za pultem, jestli si je můžu vyzkoušet. Podivila se, že nejsem v obchodě s maminkou, ale když jsem jí ukázal, že mám peníze, kývla a ukázala na kabinku se záclonou. To, že mě úplně samozřejmě oslovovala jako holku, mně dělalo neobyčejně dobře.

Vzal jsem dovnitř ty čtvery šaty a pečlivě za sebou zatáhl záclonu.

Moc jsem se v oblékání šatů nevyznal a tak jsem v kabince strávil asi půl hodiny.

Nakonec jsem vybral šaty, o kterých jsem si myslel, že mi padnou asi tak nejlíp a převlékl se zpátky do šatů, ve kterých jsem přišel.

Paní za pultem si viditelně oddechla, když jsem konečně odhrnul záclonu. Myslím, že byla docela překvapená, když jsem jedny z těch šatů na pult položil. Bohužel byly světle zelené a ne oranžové, ale stejně se mi líbily. Zaplatil jsem a paní mi podala přes pultík šaty složené do igelitové tašky.

Domů jsem se vrátil něco po sedmé, šťastný jako nikdy předtím. Své nové zelené šaty jsem si schoval pod postel.

Druhý den ve škole se mě Kristýna ptala, proč jsem si půjčoval její šaty. Před ní jsem si už mohl těžko něco vymýšlet a tak jsem jí po pravdě vysvětlil, že jsem se včera jen tak z legrace zkoušel doma malovat a jak mě u toho máma přistihla, a co jsem si všechno navymýšlel, a jak jsem pak kvůli tomu musel do města. Neřekl jsem jí, jak moc se mi to líbilo, a neřekl jsem jí, že jsem si koupil šaty.

Čekal jsem, že se zasměje, ale místo toho řekla: "To seš teda vadnej, když se převlíkáš do ženskýho a chodíš v tom po městě."

Rozhlásila to po třídě, dodneška vlastně nevím proč, a pak už se se mnou vůbec nikdo nebavil, přestože jsem se každému snažil vysvětlit, že to byla vlastně jen legrace. Smáli se mi a říkali mi, že jsem teplouš. Nemělo cenu jim rozmlouvat, že se mi kluci vůbec nelíbí. Stáhl jsem se do sebe a Kristýně jsem od té doby už nikdy nenamaloval žádný obrázek.

Ve třídě jsem už neměl vlastně žádné opravdové kamarády. Asi jsem si za to mohl sám, byl jsem samotář a o ostatní kluky jsem se nikdy nezajímal. Když skončilo vyučování, běžel jsem domů a četl si nebo si prohlížel módní časopisy a katalogy, které měla máma na stole v obýváku. Rty už jsem si nemaloval, bál jsem se, aby mě zase nepřistihla. Našel jsem ale u ní v šuplíku krabičku se sponkami, které už dávno nepoužívala, vymýšlel jsem si různé účesy a zkoušel, který mi víc sluší. Připadalo mi to zábavnější než si malovat rty.

V noci jsem spal neklidně a znovu se mi začalo zdát o otci. Jednou se mi zdálo, že jsem ve sklepě a on se nade mnou sklání, ale když jsem se podíval blíž, zjistil jsem, že je to můj třídní učitel ze školy, který mi říká: "Svlíkni se." Probudil jsem se zpocený, seděl jsem na posteli a dlouhé minuty se díval na tu malou oprýskanou židličku, na které tenkrát seděl shrbený otec, kouřil a říkal mi, že mě zabije.

Jindy se mi zdálo, jak jsem s Kristýnou v obchodě a oba si vybíráme šaty. Pak spolu jdeme do parku, každý ve svých šatech, a držíme se za ruce. Najednou se octneme u mě v pokoji a vyměníme si šaty, ona si zkouší mé zelené a já ty její, a já ji pak učím, jak si správně namalovat rty.

Někdy tou dobou máma dostala od své známé staré piáno. Zapsala mě do hodin klavíru, kam jsem chodil každý čtvrtek. Když přišla z práce, začala vařit a poslouchala přitom, jak přejíždím prsty po klávesnici a snažím se z piána vyloudit melodii.

Jak už jsem říkal, ven jsem nechodil a neměl jsem žádné kamarády - nedělalo mi tedy, jako jiným dětem, problémy zůstat doma a cvičit. Učitelka, která mě na klavír měla, řekla mámě, že dělám pokroky a že jí dělám radost. Byl jsem rád, že tím dělám radost i mámě. Piáno mě bavilo a brzo jsem na něm zkoušel skládat vlastní jednoduché písničky.

Jednoho čtvrtečního večera jsem se vracel domů z hodiny a když jsem míjel vedlejší vchod, potkal jsem Kristýnu, která z něj zrovna vycházela zavěšená do nějakého kluka - mohl být tak o dva roky starší než ona, kolem šestnácti. Její šaty by mi tou dobou byly už dávno malé, protože mezitím uběhly asi tři roky, a už jsme spolu zase mluvili, i když jen jako spolužáci. Nikdy jsem ji nepřestal mít rád, ale až v tuhle chvíli jsem si uvědomil, jak moc jsem na ní závislý. Žárlil jsem na toho kluka, o to víc, že byl starší než já a vypadal - jak bych to řekl - zarputile chlapsky? Pod nosem mu rašil knírek, a měl jsem dojem, že je to přesně ten typ kluka, co se umí usmívat jedině na svou holku.

Říkal jsem si, že bude nejlepší, když si jí nebudu všímat, abych si nesahal do staré rány, ale ona mě pozdravila první:

"Čau!" křikla na mě už z dálky, a zdálo se mi, že docela kamarádsky. V tu chvíli mi víc než kdy jindy bylo líto, že nic víc než kamarádsky.

Kývl jsem na pozdrav, ale hlas mi selhal.

"Ještě pořád nosíš ženský šaty?" zeptala se. Netušil jsem, proč s tím začala právě teď. Nedokázal jsem poznat, jestli mě chtěla poškádlit, přátelsky vzpomenout na dávno zapomenutou záležitost nebo jen být zajímavá před svým klukem.

Mlčky jsem zavrtěl hlavou, ale nebyla to pravda. Mezitím jsem si už v levných oděvech, tentokrát jako kluk, koupil dvoje další šaty, "pro sestru k narozeninám, aby o tom nevěděla". Jejich nákup už mi ale nečinil takové potěšení, jako těch mých prvních zelených, a dalo mi větší problém skrýt je před mámou. Na stěnu svého pokojíku jsem si pověsil alespoň malé zrcadlo ("stejně leží ve skříni zbytečně a já tady mám na zdi volný místo, podívej") a koupil jsem si sadu levných šminek, prodavačka mi je dárkově zabalila do růžového papíru ("pro maminku k narozeninám"), musel jsem si za to ze svého skromného kapesného připlatit. Ještě dneska mám ten papír na památku někde schovaný.

Chvíli jsem se díval, jak se Kristýna drží za ruku s tím svým šamstrem, který se rozesmál. Ona se mi nesmála, jen se usmívala, a pak řekla: "Ne, hele, neber si to tak, já to nemyslela špatně. Vždyťs sám říkal, že to byl takovej blbej omyl…"

Usmál jsem se, přikývl a chtěl jsem říct pohodovým hlasem: "No vždyť taky jo", jenže místo toho jsem vypísknul jen "No-", otočil se a běžel domů. Nechtěl jsem, aby viděli, že mi tečou slzy.

Bylo mi mizerně. Hrát na piáno se mi nechtělo, i když jindy mi to pomáhalo, a tak jsem jen ležel na posteli a brečel v záchvatu sebelítosti. Cítil jsem se hrozně opuštěný a opomíjený okolím, a podvědomí mi říkalo, že si za to můžu zas jen já sám. Moje okolí je úplně normální, to jen já nějak vybočuju.

Byl to snad záchvat vzteku nebo zoufalství, už nevím, který mě přiměl k tomu, abych si oblékl ženské šaty, nalíčil se a poté, co jsem se přesvědčil, že mi to sluší, vyšel do ulic.

Byl to hrozně zvláštní pocit. Měl jsem trému, jako kdybych měl vystupovat na jevišti, ale zároveň si byl jistý svým úspěchem. Někteří lidé se za mnou otáčeli, ale nevěděl jsem, jestli si to mám vykládat jako znak své přílišné nápadnosti nebo toho, že mi to sluší. Cítil jsem se nejistý jako herec, který má poprvé v životě platící publikum.

"Ty vole, to byl nějakej mladej buzerant, že byl tak namalovanej, ne?" zaslechl jsem hlas jednoho z dvojice mladíků, kteří mě právě minuli. Měl jsem chuť se otočit a vysvětlit mu, že nejsem homosexuál, že se mi líbí holky, a že mě kluci spíš odpuzují než přitahují, ale pak ten druhý řekl udiveně:

"Jo? Ani jsem si nevšim. Mě připadala jako normální holka."

Díky, zachtělo se mi říct. Jo. Úplně normální, mladá, hezká holka. Přesně tak. Nevím, jak to vysvětlit, ale cítil jsem se najednou uvolněný, klidný a spokojený. Být ženou je ohromně uspokojující.

Když mi bylo asi patnáct, všiml jsem si, že některé chloupky pod nosem mi ztmavly a ztvrdly. Připomnělo mi to knírek, který měl pod nosem ten Kristýnin kluk, a rozhodl se, že se ho musím okamžitě zbavit. Vypadat chlapsky bylo to poslední, co jsem si přál.

Nejprve jsem si pokoušel vousky ostříhat nůžkami z manikúry, ale nešlo to moc dobře. Pak jsem v toaletním stolku jsem objevil elektrický strojek, kterým si máma holila nohy. Nejistou rukou jsem jím brázdil tvář. Strojek tahal. Se slzami v očích jsem obdivoval ženy, jak dokážou vydržet tak strašnou bolest. Když jsem si uvědomil, že plocha mého začínajícího knírku se ani v nejmenším nedá srovnávat s velikostí povrchu dámských nohou, můj obdiv se ještě znásobil.

Když máma přišla z práce a spatřila mou zpustošenou tvář, zeptala se:

"Čím ses to proboha holil?"

Přiznal jsem, že jejím strojkem.

"Ten je ale nějakej rozbitej," řekla, "hrozně tahá."

Přikývl jsem, že jsem to už zjistil taky, a sledoval ji, jak se hrabe ve skříni. Vytáhla z ní dvoubřitý holící strojek a vodu po holení.

"To je po tátovi, bude ještě dobrej. Hol se radši tímhle."

Otevřela lahvičku a přičichla.

"Krásně voní. Ale na tebe to bude asi ještě moc chlapský. Na," podala mi vodu a strojek.

Poděkoval jsem.

Nikdy jsem je ale nepoužil. Když jsem druhý den šel do školy, vyhodil jsem strojek i lahvičku do popelnice.

V létě jsem chodil na koupaliště obdivovat holky a ženy. Záviděl jsem jim všechnu tu ladnost, kterou mají už v genech. Nemusí se o ni nijak snažit, stačí, když sestupují po schůdcích do bazénu, a plynulé křivky jejich těl v souhře pohybů dají rozeznít ódě na dokonalost stvoření. Hranatá těla mužů se proti nim do bazénu řítí s ladností hrací kostky vržené po stole.

Na koupaliště chodím žasnout nad ženskou krásou dodnes, domů se pak vracím pohroužený do zvláštní směsice pocitu vlastní nedokonalosti a touhy po blízkosti ženy, po vší té ženské ladnosti a něze a po úsměvu, po dotecích a vůni, po kráse a citlivosti. Zhasnu si a mé prsty si povídají s klavírem.

O holky jsem se samozřejmě pokoušel, po Kristýně až od střední školy, ale dodnes nevím, kde jsem při tom dělal chybu. Psal jsem jim básničky, a o dost později jsem psal poezii i jen tak pro sebe a pokoušel se ji publikovat v literárních časopisech. Cosi lyrického mi nakonec i otiskli; podepsal jsem to ženským jménem.

Ať jsem se ale snažil o vztah jakkoli, vždycky to skončilo neúspěchem, a pochybuju, že se mi ještě někdy podaří se seznámit. Možná mám jen příliš velký strach z neúspěchu. I kdybych našel nějakou, která by mě milovala, bojím se, že kdybych jí o sobě řekl všechno, rozešla by se se mnou.

Když se mě máma ptala, jestli už jsem si našel nějakou dívku, odpovídal jsem stydlivě, že ne. Bylo to zvláštní, ale připadalo mi, že je tomu docela ráda. Nejspíš nechtěla, abych od ní odešel. Dalo by se vlastně říct, že máma byla jedinou ženou mého života.

Po střední škole jsem dělal kdeco: chvíli jsem pracoval na poště u přepážky, pak roznášel poštu, potom jsem nabízel zájezdy v cestovní kanceláři, prodával párky v rohlíku... Přišel jsem do styku se spoustou lidí a často, když mi bylo mizerně, jsem měl chuť převléknout se a nalíčit a usmívat se na všechny ty lidi, které obsluhuju nebo potkávám a vypadat krásně a svůdně. Jednou, když jsem se cítil opravdu mizerně a opuštěně, jsem to zkusil. Nejdřív se mi smáli a hned potom mě vyrazili.

V mém posledním zaměstnání jsem hrál po nocích na piáno v jednom lepším baru. Některé večery to bylo k nesnesení, protože jsem musel hrát to, co si přáli hosté, a já narozdíl od nich často nemíval právě rozjařenou náladu.

Daleko víc mi vyhovovala doba těsně po půlnoci, to už si lidé hleděli spíš svého a já mohl zavřít oči, bříšky prstů něžně hladit klávesy a poslouchat melodii, kterou jsem snad ani nehrál já, protože mi jen tak zvolna plynula zpod dlaní, a přes dřevo kláves se vlévala, jemně tlumená plstí klapek, do strun a z nich se pak rozptýlila do zšeřelého baru, aby se tam smísila s cigaretovým kouřem, šepotem přivřených očí a s tichými doteky.

Když jsem jednou seděl za piánem a preludoval, všiml jsem si podivného rozruchu, který v baru nastal. Všichni hosté i personál se otáčeli za skupinkou žen, které se posadily u největšího stolu v místnosti. Byly výrazně nalíčené a oblečené do šatů křiklavých barev. Myslel jsem si nejdřív, že to jsou prostitutky, které bar čas od času navštěvovaly, ale když si objednávaly, postřehl jsem, že mluví na ženy příliš hlubokými hlasy. Přestal jsem hrát, myslím, že to ani nikdo nepostřehl, a s kývnutím na pozdrav jsem si k nim přisedl. Pochválil jsem je, jak jim to sluší a objednal pro všechny červené víno.

Máma se už nedozvěděla, že jezdím se skupinou transvestitů dělat show. Umřela brzo poté, co jsem se s nimi seznámil. Selhalo jí její laskavé srdce. Bylo jí teprve sedmapadesát. Dodnes jsem se z její smrti vlastně nevzpamatoval, ale bylo pro mě lehčí to překonat, když jsem byl obklopen lidmi, kteří mě mají rádi a které mám rád já, protože jim rozumím, i když jsou úplně jiní než já. Ale myslím, že by ze mě měla radost. Vždycky ráda poslouchala, jak hraju na piáno. Piáno sebou sice nevozíme, ale máme dobré klávesy.

Zatímco holky při vystoupení většinou imitují slavné zpěvačky a herečky, tancují a zpívají, já zůstávám sama sebou.

Když ostatní opustí jeviště, světla pohasnou a zůstane svítit jen bodový reflektor. Moderátor ohlásí, že teď přijdu já a zahraju jim vlastní skladbu. V obecenstvu to většinou zahučí.

Vyjdu a ukloním se. Někdy se stane, že někdo vykřikne něco jako "Táhni, buzerante" a někdo jiný se tomu zasměje, ale já dělám, že je neslyším. Vím, že mě chce jen vyhecovat, protože mi to sluší. Jsem krásná. Vím to a diváci to vidí a zatleskají mi.

Zasednu ke klávesám a začnu hrát. V sále je ticho, všichni poslouchají, co jim chtějí říct mé prsty s pečlivě nalakovanými nehty.

Skrze tóny vyprávím divákům o otci, o tom, proč nechci být mužem, o Kristýně v objetí cizího kluka, o mámě, o její rtěnce, sponkách a laku na nehty, o hodinách prosezených nad klávesnicí piána, o těch bláznivých, ale báječných lidech, kteří teď stojí v zákulisí a drží mi palce. Je to něžná písnička, smutná, ale má šťastný konec. Nevím, jestli mi někdo rozumí, ale věřím, že ano. Ještě se mi nestalo, aby mě někdo během hraní vyrušil.

Dohraju a je ticho a tma.

Pak se zvednu a ukloním se. V sále se zvedne hlasitý aplaus a já tiše stojím a oči se mi dojetím lesknou.

Tak. Nehty už mám suché a za chvilku budu muset jít na jeviště. Držte mi palce a až vstanu od kláves, zatleskejte mi. Díky.

(21.7.–21.8.1998, 16.3.1999)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 12 (s diakritikou)

Odeslat