Láska a lež musí zvítězit nad pravdou a nenávistí

Vychovávat z malého chlapce řádného muže dá občas dost práce. Uvědomil jsem si to, když jsme s naším pětiletým synem hráli jakousi výchovnou hru a syn trval na dodržování pravidel, načež se zasekl.

Asi si říkáte, že je přeci správné trvat na dodržování pravidel. Jenže syn trval na dodržování pravidel, která si právě vycucal z prstu: totiž že kdo šlápne na vejce, hází znovu, takže je to on, kdo hází znovu a vyhrává. Odmítal uznat, že podvádí, ostentativně odmrštil svou figurku do rohu a utíkal trucovat. Peřině, pod kterou se schovával, jsme předčítali skutečná pravidla hry přímo z originálního návodu, ale peřina nereagovala. Když jsme ji odhrnuli, syn si pod ní zacpával uši a očními víčky si zamačkával bulvy do hlavy.

Ano, říkal jsem si, teď je ten okamžik, kdy mám syna naučit, že opravdový muž musí umět přiznat, že nemá pravdu, když ji nemá. Chvíli jsem sice zvažoval, zda přiznat omyl není slabost – přeci jen jsme země s dlouholetou tradicí politiků, co by radši snědli vlastní trenýrky, než by uznali, že nemají pravdu – ale nakonec jsem dospěl k názoru, že přiznat pravdu znamená prokázat sílu, protože silného člověka nějaký přešlap přece nevykolejí.

Shromážděni kolem postele, pozorovali jsme syna, jak se kroutí pod peřinou, a všichni kromě mě ho přemlouvali, ať jde zase hrát. Že budeme hrát podle jeho pravidel. Protestoval jsem, neboť to bylo nevýchovné, nekonzistentní a nesprávné, to jistě uznáte sami. Byl jsem ale přehlasován – a syn díky tomu navíc přestal trucovat.

A já si v tu chvíli uvědomil, že opravdový muž – v tomto případě já – by se měl někdy naučit přiznat, že nemá pravdu, i když ji ve skutečnosti má. Protože občas na pravdě zkrátka nezáleží, zvlášť když máte někoho opravdu rádi. A navíc, když máte pravdu pořád, je to fakt otravné.