Jez, dokud je to teplý

Některé věci se člověk učí celý život. Například jíst.

Možná vám to přijde divné, protože dovednost jíst je už nějaký ten pátek základem přežití lidské civilizace. Vzpomeňte si ale na to, jak dlouho a složitě se učí jíst malé dítě. Dokud vysávalo vlastní matku, pracovaly instinkty a vše za něj zařídila DNA, neomylně navigující jeho ústa k matčině prsu. Jenže sotva před dítě postavíte příkrm z mrkvičky, je DNA v koncích. Nám přijde přirozené, že kašička tělu dodá potřebné živiny jedině tehdy, když do těla vnikne otevřenými ústy, ale malé dítě tohle neví. Zkouší, zda jde kašičku vstřebat bradou, zavřenými ústy, očima, povrchem celého těla, oblečením, povrchem těla jiných lidí a nábytkem v místnosti. Trvá mnoho měsíců, než se podaří všechnu inkriminovanou kašičku soustředit ze širokého okolí do otvoru ve spodní části dětské hlavy.

Období, kdy se malý člověk učí jíst, bývá pro rodiče náročné – časově, psychicky i co se týče nákladů na saponáty a opakovanou výmalbu. Já kdysi navrhoval, aby se naše děti stravovaly nitrožilně až do doby, než je budeme moci svěřit školní jídelně, ale návrh se u mé ženy nesetkal s pochopením. Naopak mi bylo doporučeno, abych po svých dětech laskavě dojedl jejich vystydlé kašičky. Přece se to nevyhodí.

Což nemění nic na faktu, že je to právě školní jídelna, která je pro malého člověka vstupní branou do úžasného světa gastronomie. Dochází v ní k zásadnímu zlomu: jídlo je tu nahrazeno stravou. Nevím, zda už se časy změnily, ale z let svého dětinství si vzpomínám, že naše jídelna nenesla přízvisko „školní“ jen tak nazdařbůh. Byla totiž nedílnou součástí výuky. Rozšiřovala nám obzory. Suplovala třeba přírodopisná praktika, neboť nám umožňovala přesvědčit se přímo na vlastním talíři, že zvířátka jsou složena nejen z hladkých a příčně pruhovaných tkání, ale i z rozličných pružných šlajšek a žužlavých trubiček různých průměrů. Ukazovala nám rozmanitost češtiny tím, že kombinaci rozblemcaných kolínek, UHO a masa o barvě, tvaru a chuti zarážky do vrat dokázala pojmenovat až šestadvaceti různými názvy. Díky školní kantýně malý člověk hned na začátku života nabude pocitu, že ve světě gastronomie věru není co objevovat, ba naopak že je pro život bezpečnější se světu, v němž vládnou otylé dámy v bílých pláštích s naběračkou v ruce, vyhnout obloukem a raději se uchýlit do bezpečí McDonaldovy restaurace.

Další větší zlom ve stravování přichází v době rané dospělosti. Pokud škola člověka naučila, že jídlo je něco, s čím je třeba se především smířit, dostává teď poprvé možnost svobodně poznávat bohatost chutí z celého světa. Zpočátku jsou jeho kuchařské schopnosti a ekonomické možnosti omezené a někteří lidé (například já) ustrnou ve stadiu, kdy je vrcholem jejich kulinářského umění neříznout se při krájení chleba do prstu. Ovšem tam, kde chybí finance a kuchařské zkušenosti, nastupuje mladistvá imaginace a důvtip. Vysokoškoláci si málokdy připraví medium rare steak s dozlatova opečeným americkým bramborem a polévku se slaninovými krutóny, ale pobyt na koleji, společná lednička a limitované příjmy je donutí zaimprovizovat a vyrobit si medium rare párek s dozlatova zalitou čínskou polévkou se spolubydlícími kretény.

Pokud se mladému člověku podaří přežít tohle stadium, je výzkum pestrého světa chutí už jen a jen na něm. Pro začátečníky v oboru nabízejí knihkupci celou řadu kuchařských knih. V rukou schopného kuchtíka se kniha recepisů stane literaturou faktu. Třeba v mých rukou je ale každá kuchařka sci-fi, která v sobě navíc latentně skrývá možnost dramatu a hororu. Já je ani nemusím otevírat, i pouhé názvy kuchařských knih ve mně vzbuzují obavy z jejich obsahu. Posuďte sami: „Revoluce v grilování“. „Hovory s řezníkem“. „Markéta vaří Rettigovou“. „Ulice vaří s vámi“. „Láďa Hruška se vrací“. „Nebe v hubě 2 aneb Čertův švagr“. „Babicovy fotbalové dobroty“ (popis: Kniha obsahuje recepty na skvělá jídla, která si může každý připravit doma u příležitosti fotbalového mistrovství Evropy i na nejrůznější oslavy a narozeniny). „Kluci v akci 4“. „Jídla Světla“. „Recept(y) na zhubnutí: Cesta za krásným motýlem“. „Jak nezemřít“.

V tomhle období gastronomické svobody, kdy má člověk úchvatnou možnost otestovat všechny chutě světa od dušené mrkve, klokaní maso přes celou plejádu éček až po pražené šváby, a přesto většinou setrvává u svíčkové a pizzy z krabice, tak v tomhle období člověk zůstane až zhruba do důchodu, kdy ho zdravotní a ekonomická situace donutí omezit jídelníček na několik lékařem doporučených jídel, respektive na nutričně a chuťově vyvážené plechovky s masem pro kočky.

Závěr lidského života je neveselý a do jisté míry se jím uzavírá kruh: zchřadlé tělo a bezzubá ústa stěží přijmou jídlo v jiné konzistenci než jako kašičku. Osobně se toho už teď trochu děsím. Ale má to i svá pozitiva. Ta každodenní kaše ve mně bude vyvolávat vzpomínky na léta, kdy jsem po svých malých dětech den co den dojídal jejich snídaně, obědy a večeře. Teď konečně dostanu možnost jim to vrátit. Budu je nutit, aby po mně, bezzubém starci, dojídaly mou kaši. Přece se to nevyhodí.

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu