Jak vyrobit z moru zrcadlo

(psáno pro Week of life)


Fotografie je mor.

Dávno přestala být doménou japonských turistů, kteří prožijí dovolenou s okem na hledáčku, aby se pak doma, se čtverečkem obtisklým v obličeji, dívali, kde že to vlastně byli. Správný moderní člověk potřebuje mít fotoaparát i v mobilu, aby si mohl všechno vyfotit a udělat si tak věčnou památku (alespoň do doby, než mobil ztratí).

Fotografie je demokratické médium a demokracie je, když si křičíte, co se vám zamane, a nikoho to nezajímá. Fotografie je dokonce nejdemokratičtější médium – zatímco pro napsání textu potřebujete znát písmenka, pro vyfocení snímku nepotřebujete znát nic. Proto je na zeměkouli víc fotek Eiffelovky, než kolik na ní žije lidí, a nikoho to nezajímá.

Week of life je na první pohled jedním z dlouhé řady demokratických fotografických projektů, kam šílení občané nahrávají své fotky a jiní šílení občané se na ně potom dívají, protože jinak by museli pracovat.

Většina takových webových fotoprojektů funguje buď jako skladiště jakýchkoli obrázků bez omezení nebo se naopak zaměřuje výhradně na Umění. (Běžný člověk si pod pojmem Umění představí Monu Lisu, makrovčeličku na makropampelišce, košík koťátek při západu slunce, přinejlepším vlastní odraz ve výloze; pro studovaného a fundovaného člověka je uměním např. fotografie popelnice na poškrábaném diapozitivu, vyvolaném v močůvce a zvětšeném na rozměr, který je běžnému občanovi finančně nedostupný.) Na jedné straně tedy v oboru fotografie existuje na webu anarchie a chaos, na druhé straně kastovnictví a obří fotky popelnic.

Ambicí WoL však není ani skladovat odpad, ani se stát galerií umění. Stojí někde mezi: je to docela hezky vymyšlený projekt s antroposociohistorickými přesahy. To cizí slovo v předchozí větě jsem si vymyslel. Na své cestě za ambiciózním cílem – stát se zrcadlem světa a nás samotných – využívá WoL přirozeného sklonu lidstva k exhibicionismu. Nechá prostý lid naplácat spousty fotek a následně všechen ten lidský produkt uspořádá do dní, týdnů, povolání a lokací. Tím se stává jedinečným archivem našich životů, který si budeme v roce 2030 fascinovaně prohlížet, pokud tedy přežijeme rok 2012. V opačném případě si tento archiv bude fascinovaně prohlížet mimozemská civilizace ze souhvězdí Plejád.

Ano, obrovský dosah a hodnotu projektu WoL oceníme všichni teprve, až budeme mrtví. Obyčejné věci, které nás dnes na fotografiích nudí, se mohou za třicet let stát symboly naší doby a budou v divácích vzbuzovat stejný úžas, jaký v nás dnes vzbuzují fialová saka podnikatelů z devadesátých let nebo takové ty hnusné obývací stěny z osmdesátých let, které máme všichni doma. Soukromě tipuji, že se v budoucnosti budeme smát té srandovní umělé vinětaci z Photoshopu, kterou má na WoL na svých fotkách půlka lidí včetně mě.

Z toho je vidět, že i dokumentární fotografie je víc než jen záznam toho, jak vypadá svět kolem nás. Říká mnoho i o tom, jak vypadá svět v nás, lze z ní přečíst, jakým způsobem vnímáme své okolí, jaký máme vkus, jaký vizuální styl je zrovna v módě, jak se vůči tomuto stylu vymezujeme, jak se usilovně snažíme být jiní a jak trapně jsme v tom usilování všichni stejní.

Někteří lidé jsou však opravdu jiní, a to tím, že fotí pořád. Podobně jako se na literárních serverech vyskytují grafomani, schopní vychrlit dva romány za odpoledne, najdete na WoL uživatele, schopné nafotit až jedenáct týdnů měsíčně. Některé z nich podezřívám z toho, že žijí jen proto, aby měli co nafotit na WoL, a že podobně jako zmiňovaní japonští turisté musejí mít čtvereček v obličeji. Večer pak usedají k počítači a zjišťují, co vlastně zažili. Bývají to různé příběhy: zatímco někteří se chovají jako turisté, fascinovaní návštěvou ve vlastním životě, jiní fotí nekonečné rodinné album, další si tvoří vysoce intimní deníček, kterým se pak pochlubí několika tisícům lidí.

Způsob, jakým člověk vnímá a dokumentuje své okolí, je odvozený i od zařízení, které používá. WoL je v tomto ohledu demokratický: obrázky můžete pořídit tím, co máte právě při ruce (nemyslím tím samozřejmě např. karburátor z trabanta nebo uzenou polévku s noky). Osobně používám malý kapesní aparát – je širokoúhlý a nenadřu se s ním, i když je pravda, že jsem si kvůli němu musel nechat narůst plnovous, protože je růžový a lidé by mne s ním mohli považovat za ženu. S velkým černým přístrojem bych určitě vypadal jako lepší fotograf, zejména pokud bych měl navíc i béžový teleobjektiv, ovšem na plovárně bych s ním zase nepůsobil zrovna diskrétně.
Psal jsem, že WoL se snaží být reflexí světa a lidí v něm, pro každého účastníka je však focení také reflexí sebe sama. Soustavné přemýšlení nad tím, jakou část svého světa chce zpřístupnit lačné veřejnosti, často pomůže člověku utřídit si myšlenky a zeptat se na důležité životní otázky, které ho dosud ještě nikdy nenapadly (např. „Co to je WB a proč když to nastavím na obrázek sluníčka, tak mi zmodrají fotky?“).

Osobně jsem se při focení svých týdnů na WoL naučil následující věci:

  1. Vybrat devět fotek ze dne, kdy jsem jich udělal sedm, je těžké.
  2. Vybrat devět fotek ze dne, kdy jsem jich udělal sedm set, je těžké.
  3. Co je důležité, je očím neviditelné a nejde to vyfotit ani na vysoké ISO.
  4. Fotografie je poezie.
  5. Fotografie je zrcadlo.
  6. Fotografie je mor.
  7. Fotografie je humor.

Budu muset zase něco nafotit, protože jak vidíte, mám se ještě pořád co učit.

(říjen 2010)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 14 (s diakritikou)

Odeslat