Igelit coby základ italské kuchyně

Od doby, co si v hypermarketu kupuju mraženou pizzu v krabici, se považuju tak trochu za znalce italské kuchyně. Dovolte mi proto, abych vás stručně provedl tajnými zákoutími tohohle lákavého světa kulinářských zážitků.

Podobně jako dělíme českou kuchyni na knedlíky a smažák, rozdělujeme i italskou kuchyni na dva druhy: na pizzu a na těstoviny. Co se týče pizzy, tak to je vlastně takový upečený koláč se zeleninou, zabalený do igelitu, a dá se koupit v obchodě v hezké barevné krabici. Odporné chuťové vlastnosti průmyslové pizzy se snaží výrobce zákazníkovi vynahradit pěkným italským názvem, třeba „Quattro Formaggi“ nebo „Capricciosa“, díky němuž se pizza ze svého zapečeného igelitu tváří luxusněji a poživatelněji. Koneckonců, když vyprodukujete v továrně objekt z prošlé mouky, výrobního salámu, shnilých rajčat a zabalíte ho do igelitu, nezbývá vám než mu alespoň dopřát italský název. Když totiž cokoli pojmenujete italsky, zní to vždycky jako luxusní jídlo. Vím to docela určitě, protože jakmile by někdo něco zabalil do igelitu a pojmenoval to „e pericoloso sporgersi“ nebo „andrea bocelli“, klidně bych to dal na čtvrt hodiny do trouby a snědl.

Dalším druhem italské kuchyně jsou těstoviny. Italové prý rozeznávají 400 druhů těstovin, což je skoro tolik jako počet filmů, které natočil Bud Spencer s Terrencem Hillem. Mezi mnoha národy v Evropě panuje přesvědčení, že Italové jsou líní; tento stereotyp je založen právě na předpokladu, že jedině národ, který nemá co na práci, dokáže vynalézt 400 druhů těstovin. V menu italské restaurace tak najdete hned několik stránek těstovin, například benvenuto, tagliatelle, farfalle, ravioli, spaghetti, penne nebo vietato fumare. Jestli ale chcete vypadat jako světáci, neříkejte tomu „těstoviny“! Správný italský výraz je „pasta“, což znamená „pasta“. Láska Italů k „pastě“ dokonce zašla až tak daleko, že italští režiséři kdysi natáčeli tzv. „spaghetti westerny“, tedy westerny, ve kterých si zasmrádlí pistolníci v saloonu namísto whisky se sodou objednávali penne con gamberi e salsa di pomodoro a espresso macchiato a vedli dlouhé rozhovory o produktovém designu.

Čech bez zkušeností s italskou kuchyní, jemuž se při slově „těstoviny“ vybaví akorát tak rozvařená kolínka s hnědou omáčkou ze školní jídelny, se při setkání s „pastou“ nestačí divit, kolika různými způsoby lze pojmenovat hromádku těstovin a tři lístky čehosi zeleného. Navíc zjistí, že těstoviny nemusí být vždycky rozvařené. Ba naopak – místo rozvařených těstovin dostane třeba i těstoviny nedovařené a místo omluvy vysvětlení, že to je tzv. „pasta al dente“, což znamená „pasta na zuby“.

Přestože i těstoviny si můžete koupit v hypermarketu zabalené do igelitu, tajemná zákoutí vlašského kulinářského umění si nejlépe vychutnáte tam, kde je doma a kde mu rozumějí nejlépe: tedy v té zakouřené italské restauraci u vás na rohu vedle nonstopáče, kde výzdobu tvoří zaprášené umělé květiny, sádroví šneci a vybledlé fotky z kalendářů, kde hostům celý den řve nad hlavou bachratá televize a kde v kuchyni vládne vystudovaný elektrikář. Ovšem jestli máte zbytečně moc času a peněz, můžete se vydat za zázraky, které nabízí tzv. „cucina italiana“, přímo do Itálie. Je to sice o kus dál, zato si tam kromě jedinečných pokrmů můžete užít i Colosseum, papeže, Louvre a Eiffelovku.

Jan Flaška
l'autore è un stronzo (= autor je kulinářský specialista)