Historky z křesla

Místnost mě uvítala záplavou světla. Všechno se tu třpytilo a lesklo, ve vzduchu se chvěla neurčitá vůně vzrušujícího očekávání. Slavnostní atmosféru dotvářely obrazy květin na stěnách. Usadil jsem se do pohodlného křesla, kolem krku dostal ubrousek, po levé ruce nádobku s čirou vodou. „Vypláchněte si,“ zazubila se na mě zubařka, „a položte si hlavu.“

Nemůžu říct, že bych návštěvu zubní ordinace kdovíjak vyhledával. Pokud se mám někomu vydat na milost a nemilost, mám radši svou kadeřnici. Ruce, pohrávající si s mými vlasy, jsou mi přeci jen milejší než ruce, pohrávající si s mými zuby.

Dentistka mi chvíli oťukávala chrup a pak prohlásila, že se bude muset podívat jednomu mému zubu na zoubek, protože je zkažený. Měl jsem z toho zkaženou náladu.

Musím přiznat, že dentistická technologie urazila od dob kovářských kleští dlouhou cestu. Do huby si nevidím, měl jsem proto jen mlhavou představu o tom, co se mi v ní děje. Zaregistroval jsem jen to, že mi kolem zubu vyrostlo jakési mohutné kovové lešení. Vypadalo to, že se mi paní doktorka chystá v ústní dutině stavět přinejmenším Eiffelovku nebo se mi alespoň pokusí skrze sedmičku vpravo dole vyndat slepé střevo, ale ukázalo se, že se mi jenom hodlá vrtat v puse.

Bolest, kterou jsem při vrtání zubů cítil, měla jednu zásadní nevýhodu: nemohl jsem při ní zatnout zuby. Zatnul jsem alespoň oči. Když se dentistka znovu ponořila do hlubin mého zubu, přivolala si ještě posilu v podobě hezké sestřičky, která mi vybavila ústní otvor další dentistickou technikou; šlo o trubičku, která slintala místo mě, a o špachtli, která zahnala můj jazyk do kouta, aby nepřekážel. Napadlo mě, že by se zubařům určitě moc ulevilo, kdyby lidé neměli jazyky a kdyby přestali slintat. Nám lidem by se zase moc ulevilo, kdybychom neměli zuby a zubaře.

Po úspěšně provedeném hloubkovém vrtu mi lékařka začala zející díru čímsi látat, pěchovat a ucpávat. V puse mi jezdila ošklivými sbíječkami a vrtačkami a bruskami a když už jsem čekal, že celou rekonstrukci zakončí dvěma vrstvami balakrylu, zbavila mě lešení, elegantním ženským pohybem své jemné ručky mi vyndala z pusy oslintanou trubičku a zbavila mě bryndáku, načež mě požádala o vypláchnutí a zaplacení.

Odcházel jsem ze zubařské ordinace sice chudý, ale spokojený. Zvesela jsem se zubil na svět ve víře, že kolemjdoucí ocení můj vyceněný chrup alespoň natolik, na kolik peněz ho ocenila moje zubařka, když mi vypisovala účtenku.

Jan Flaška
autor není příznivcem bezzubých textů

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 4 (s diakritikou)

Odeslat