Drobeček s drobečky

Dnes jsem se domů vrátil zesláblý a vyčerpaný (ale šťastný a spokojený s výsledky své práce, pozn. pro zaměstnavatele), vešel jsem do bytu a rozhlédl se: převrácené kusy nábytku, na podlaze vyházené nádobí, prádlo a skvrny neznámého původu, odpadkovým košem se očividně někdo probíral. Jinde by byla taková spoušť znakem rodinné tragédie, ale u nás šlo o indikátor rodinného štěstí. Uprostřed toho chaosu totiž trůnilo naše dítě a vysílalo ke svému tatínkovi – totiž ke mně – rozzářený úsměv. Bez ironie musím přiznat, že mě to jediné gesto ročního drobečka nabilo energií na celý večer. Netušil jsem, jak moc ji budu potřebovat.

Večeře byla adrenalinovou záležitostí – ne ta dětská, ta naše. V konzumaci jsme se se ženou střídali: zatímco se jeden z nás snažil během půlvteřiny zhltnout svůj talíř, druhý se pokoušel odvrátit pozornost dítěte od skutečnosti, že na stole je jídlo. Sebesytější dítě se totiž v přítomnosti jídla chová jako psisko, co zvlhlýma očima naznačuje, že jedlo naposledy ještě jako slepé štěňátko. Na rozdíl od psa však žebrající dítě nemůžete poslat do boudy; vyluxovalo by tam totiž psovi misku s granulemi. I nežebrající dítě je ale nutné bez přestávky sledovat, neboť na sebe neustále strhává pozornost, květináče a žehličku.

(Pokud budu naše dítě i nadále nazývat „to“, nejspíš vzbudím zájem sociálních pracovnic o svou citovou vyprahlost, a tak raději uvádím, že jde o děvčátko ženského pohlaví, které slyší na jméno Terezka, zejména pokud má dostat piškot.)

Jako správný rodič se musím pochlubit, že Terezka je velmi inteligentní. Po celý rok jejího života nevycházíme z údivu nad pokroky, které dělá: před rokem se celý den válela na zádech a dnes už běhá, vykřikuje slova v neznámém jazyce a zvládá plnit i složitější příkazy – například „vezmi tu marmeládu a rozmatlej ji po polstrování“ nebo „vyndej ze šuplíku sklenici s cukrem a hoď ji dolů ze schodiště“. Je dokonce tak nadaná, že leccos z toho udělá, aniž bychom jí to museli říkat.

Jíst jako člověk je ovšem zatím nad její motorické schopnosti. Během jídla budila zdání, že potravu přijímá celým tělem, a dokonce jsem měl dojem, že k úspěšnému spořádání večeře musí kaší obalit nejen sebe, ale i všechny dospělé v dosahu. (Mimochodem, už pár měsíců nerozdělujeme jídla na sladká, slaná, kyselá, kořeněná atd. – rozlišujeme je na ta, co se drobí, a ta, co lepí.)

Když jsme utřeli kaši ze stropu a překonali nutkání vložit dceru do pračky, odešla žena Terezku koupat a uspávat, zatímco já své poslední dnešní síly věnoval úklidu podlahy, ze které by se dalo jíst, a přemýšlel u toho, jak mám po tomhle všem ještě najít téma a čas na psaní fejetonu.

Jan Flaška
autor už spí

(únor 2012)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu