Drobeček s drobečky

Dnes jsem se domů vrátil zesláblý a vyčerpaný (ale šťastný a spokojený s výsledky své práce, pozn. pro zaměstnavatele), vešel jsem do bytu a rozhlédl se: převrácené kusy nábytku, na podlaze vyházené nádobí, prádlo a skvrny neznámého původu, odpadkovým košem se očividně někdo probíral. Jinde by byla taková spoušť znakem rodinné tragédie, ale u nás šlo o indikátor rodinného štěstí. Uprostřed toho chaosu totiž trůnilo naše dítě a vysílalo ke svému tatínkovi – totiž ke mně – rozzářený úsměv. Bez ironie musím přiznat, že mě to jediné gesto ročního drobečka nabilo energií na celý večer. Netušil jsem, jak moc ji budu potřebovat.

Večeře byla adrenalinovou záležitostí – ne ta dětská, ta naše. V konzumaci jsme se se ženou střídali: zatímco se jeden z nás snažil během půlvteřiny zhltnout svůj talíř, druhý se pokoušel odvrátit pozornost dítěte od skutečnosti, že na stole je jídlo. Sebesytější dítě se totiž v přítomnosti jídla chová jako psisko, co zvlhlýma očima naznačuje, že jedlo naposledy ještě jako slepé štěňátko. Na rozdíl od psa však žebrající dítě nemůžete poslat do boudy; vyluxovalo by tam totiž psovi misku s granulemi. I nežebrající dítě je ale nutné bez přestávky sledovat, neboť na sebe neustále strhává pozornost, květináče a žehličku.

(Pokud budu naše dítě i nadále nazývat „to“, nejspíš vzbudím zájem sociálních pracovnic o svou citovou vyprahlost, a tak raději uvádím, že jde o děvčátko ženského pohlaví, které slyší na jméno Terezka, zejména pokud má dostat piškot.)

Jako správný rodič se musím pochlubit, že Terezka je velmi inteligentní. Po celý rok jejího života nevycházíme z údivu nad pokroky, které dělá: před rokem se celý den válela na zádech a dnes už běhá, vykřikuje slova v neznámém jazyce a zvládá plnit i složitější příkazy – například „vezmi tu marmeládu a rozmatlej ji po polstrování“ nebo „vyndej ze šuplíku sklenici s cukrem a hoď ji dolů ze schodiště“. Je dokonce tak nadaná, že leccos z toho udělá, aniž bychom jí to museli říkat.

Jíst jako člověk je ovšem zatím nad její motorické schopnosti. Během jídla budila zdání, že potravu přijímá celým tělem, a dokonce jsem měl dojem, že k úspěšnému spořádání večeře musí kaší obalit nejen sebe, ale i všechny dospělé v dosahu. (Mimochodem, už pár měsíců nerozdělujeme jídla na sladká, slaná, kyselá, kořeněná atd. – rozlišujeme je na ta, co se drobí, a ta, co lepí.)

Když jsme utřeli kaši ze stropu a překonali nutkání vložit dceru do pračky, odešla žena Terezku koupat a uspávat, zatímco já své poslední dnešní síly věnoval úklidu podlahy, ze které by se dalo jíst, a přemýšlel u toho, jak mám po tomhle všem ještě najít téma a čas na psaní fejetonu.

Jan Flaška
autor už spí

(únor 2012)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 12 (s diakritikou)

Odeslat