Doteky

1

Podle abecedy: Hněv, láska, nenávist, odpor, přátelství, radost, soucit, vztek, závist, žárlivost.

Existují tisíce slov pro popis věcí, tisíce slov pro popis jejich vlastností - ale zkuste vyjmenovat slova, která popisují to, co cítíte vůči druhému člověku. Spočítáte je na prstech.

Jazyk je odrazem lidského myšlení a je z něj dobře vidět, jak špatně dokáží lidé slovy vyjádřit své city. Básníci se o to pokouší oklikou, a někdy se to i hezky čte, ale pořád jsou to jen slova.

Je pochopitelné, že když máme na vyjádření emocí tak málo slov, existují věci, na které slova nestačí. Ve chvíli, kdy jsou všechna slova němá a jejich význam náhle prázdný, nastupují na jejich místo doteky. Trvalo mi dlouho, než jsem tuhle prostou pravdu pochopil. Je to totiž věc, na kterou slova nestačí; dá se vysvětlit jedině doteky.


2

Večer bylo pěkně, ani to nevypadalo, že by mělo za dvě hodiny začít pršet. Seděli jsme s Adamem na zahrádce u stolku a popíjeli víno. Adamovi se nepovedlo vyndat špunt z láhve, tak ho nacpal dovnitř palcem, který následně nemohl vyndat z hrdla ven. Víno mělo trochu korkovou příchuť, ale nevadilo nám to. Seděli jsme na zahradní lavici a s hlavama zvrácenýma dozadu jsme se dívali na hvězdy.

"Podívej, tamhle je krásně vidět Orion," ukazovala jsem Adamovi trojici jasných hvězd.

"Kde?"

"Tamhle," přitiskla jsem se k němu, aby viděl, kam ukazuju.

"Já to asi nevidím," řekl Adam, "já souhvězdí neznám."

"Fakt?" zeptala jsem překvapeně. "Vždyťs byl vždycky takovej analytickej typ. Tebe souhvězdí nikdy nezajímaly? Říkals, že miluješ, když se můžeš koukat na noční oblohu."

"No právě, když neznám souhvězdí, aspoň mě nic nenutí, abych ty souhvězdí na obloze hledal. Můžu si je vychutnat všechny najednou, jako celek. Nemusím zaměstnávat mozek hledáním něčeho, co vymyslel někdo přede mnou. Nebo si můžu vymejšlet vlastní souhvězdí. Zkoušelas to někdy?"

"Vlastní souhvězdí?" zasmála jsem se. "Jaký máš vlastní souhvězdí?"

Adam hledal na obloze.

"Tamhle, vidíš?" Přitisknul svou hlavu k mé. "Tamhleta jasná hvězda, pak napravo," ukazoval mi prstem, "dolů, ty dvě velký, pak ta malá," pokračoval doleva, "a zase nahoru."

"No?"

"Máš to?" zeptal se šeptem.

"Asi jo. Co to je?"

"Hádej."

"Hm - nevím. Nechám se podat. Je to tvoje souhvězdí."

"To je souhvězdí Traktoru," řekl vážně.

Rozesmála jsem se, až mě do ohnutého krku chytla křeč.

"A hned vedle je Rypadlo. Zajímavý, že se to tak sešlo, vedle sebe, že jo?"

Chvíli jsme pak hledali ještě další vymyšlená souhvězdí a dávali jim jména a pak se už dívali jen mlčky. Spadla hvězda.

"Přál sis něco?" chtěla jsem vědět.

"A ty?"

"Ne. Nestihla jsem to."

"Já taky ne. A stejně, vždycky, když jsem si něco přál, tak se mi to nikdy nevyplnilo. Maj' ten mechanismus nějakej porouchanej."

"Hm. Třeba si to člověk musí přát nahlas."

"Nevím. Já mám pocit, že člověku se většina jeho přání stejně nikdy nesplní."

"Od toho jsou to přání, ne? Aby měl člověk za čím jít."

Mlčeli jsme.

"Člověče, mně je nějak smutno, ani nevím proč," řekla jsem.

"Mně taky. Tak divně smutno, jako by mělo něco skončit," řekl Adam.

"Tak to je dobře, že ti je taky smutno."

"Proč?" podíval se na mě Adam udiveně. Vzala jsem ho za ruku.

"Když je smutnej člověk sám, tak to je smutný. Ale když jsou na to dva, tak je hned veselejc."


3

Včera odpoledne jsem byl za Lucií, šli jsme se projít. Sedli jsme si v kavárně na nábřeží a dívali se na řeku.

"Taky ti připadá, že kafe chutná úplně jinak, když ho piješ s někým, než když ho piješ sám?" zeptala se Lucie.

"Nejen kafe," řekl jsem a díval se na ni. Míchala si kávu lžičkou a zamyšleně se do něj dívala. Pak zvedla oči, olízla lžičku a řekla: "Co?"

"Nejen kafe," zopakoval jsem. "S lidma, co mám rád, mi chutná skoro všechno. S tebou bych klidně sprásknul i kroupovou polívku, hrachovou kaši a dušenou mrkev."

Než jsme došplhali až na Hrad, slunce už se kýčovitě choulilo nízko nad obzorem a obloha zrůžověla. Dívali jsme se mlčky dolů na střechy Prahy, podvečer voněl dřevem, oblohou pluli ptáci a zdálky se jako kruhy na vodě vzduchem hnaly vlny zvonů. A do toho Lucie řekla: "Hele, můžu tě chytit za ruku?"

Ještě předtím, než to řekla, jsem sám měl stejnou chuť chytit za ruku ji, i když jsme se nikdy předtím za ruku nedrželi. Vzal jsem její dlaň do své.

"Ale nevykládej si to jako…" řekla. "Aby sis nemyslel, že tím myslím-"

"Já vím."

Opírali jsme se o hřející zídku, vdechovali teplý letní vzduch, dívali se na zářící město pod sebou a bylo nám dobře.

Ruku v ruce (mám-li být přesný, pak zpocenou ruku ve zpocené ruce) jsme minuli domek pana Švankmajera, za jehož okny se svítilo, prošli vůní Nového světa, ve večerce koupili láhev vína od přiopilého prodavače, který nás ošidil o desetikorunu, a pak se pomalu vrátili k Lucii domů. Sedli jsme si na zahrádku, popíjeli, povídali si, smáli se, poslouchali jeden druhého, šumění stromů a zpěv nočních ptáků, vzdálený hukot města, štěkot psů a kroky na ulici, hudbu, která zněla z domu odnaproti, dívali jsme se na hvězdy a hledali souhvězdí a víno nám pomalu a něžně stoupalo do hlavy a večer byl plný přátelských dotyků, vískání vlasů a lehkých objetí. Její doteky mi připadaly neskutečné, protože úžasně přirozené a nenucené, ani v nejmenším to nebyly erotické doteky, byla to vtělená blízkost, synonymum radosti. Byly to doteky, jakými se plaší noční můry.

Náhle se zablesklo a bylo to blízko, hrom se přehnal zahradou, roztřásl okenice a v tisíci ozvěnách se rozehřměl v ulicích města jako divoké stádo černých koní. Lucie vstala a šla zavřít okna v domě.

"Měl bych jít," řekl jsem, "než zmoknu."

"Bylo mi s tebou dobře," řekla, snad se do tmy usmívala, ale neviděl jsem ji.

Pršet začalo ještě předtím, než jsem se dostal na tramvajovou zastávku. Díval jsem se přes kapky deště, jak mi v dálce mizí moje tramvaj, ale vůbec mi to nevadilo. Byl jsem na zastávce sám a cítil se povzneseně; zavřel jsem oči, nastavil tvář dešti a roztáhnul ruce, jako bych chtěl všechnu tu vodu, co padá z černého nebe, obejmout. Teplé kapky mě hladily na lících a šimraly na dlaních. Usmíval jsem se a vychutnával déšť.

Když jsem po chvíli ruce zase svěsil a otevřel oči, vyděsil jsem se. Už jsem nebyl sám; udiveně si mě prohlížel hlouček lidí, čekajících na tramvaj.


4

Znáte to: Jsou chvíle, kdy člověk potřebuje dotek, kdy cítí, že někoho prostě musí chytnout za ruku, kdy má chuť někoho obejmout a cítit se bezpečně, jako když jsem byla malá a objímala tátu a věděla, že mi v tu chvíli nemůže nikdo ublížit. Když se mi zdál ošklivý sen, nebo když mi bylo v noci smutno, běžela jsem do ložnice, celá ubrečená, a táta mi usušil slzičky a objal mě a tím kouzelným dotekem odehnal všechny zlé sny. Dokázal pouhým dotekem zahnat strach.

Dneska chytám lidi za ruku buď, když je mi dobře, nebo když je mi zle. Když je mi fajn a vnímám krásu chvíle očima i ušima i nosem, potřebuju k těm vjemům přidat i hmat, tak se někoho nebo něčeho chytnu. To je ten první případ.

Horší to je, když je mi zle. Třeba když se probudím v noci a je mi smutno nebo mám strach a dívám se, jak pouliční světlo vrhá přes žaluzie v oknech prsty stínů na stěnu nad postelí a ono to vypadá trochu jako mříž. Jsem v pokoji sama s tím pouličním světlem a táta mě obejmout nepřijde, protože bydlí daleko a já dávno vím, že bych ho ani obejmout nedokázala; od doby, co začal pít, jsem mu ani nepodala ruku. Tak někdy zavřu oči, jenže noční můry se přes mříže ve stěnách pokoje neproderou ven a zůstávají se mnou celou noc v pokoji a není tu nikdo, kdo by ovládal ten kouzelný dotek, kterým by je vyplašil a zahnal. Je proti tomu jediná obrana: utéct. Prostě se zvednu a jdu se schovat ven do tmy.

Včera v noci jsem takhle seděla sama potmě v pokoji, venku lilo a odvedle z kuchyně bylo slyšet, jak voda, co prosakuje skrze strop, kape na dno plastového kyblíku. Ty čtyři stěny mě začaly svírat, zapnula jsem si televizi, dávali něco o tropech, koukala jsem z okna do provazů deště a bylo mi čím dál hůř, na obrazovce pláže a palmy a slunce a za oknem průtrž mračen a k tomu jsem měla hlavu plnou věcí, co jsme předtím probírali s Adamem, a jako balvan mě zavalil pocit, že jsem na světě úplně sama. Bouřka už utichla, ale liják pořád bičoval okenní skla, cítila jsem, že když zůstanu v pokoji ještě minutu, tak mě jeho stěny rozmačkají a dovnitř vtrhne déšť.

Vzala jsem si deštník, oblékla se a vyšla se ven projít. Proti večeru se teď v noci citelně ochladilo a zvedl se vítr a opřel se mi do deštníku, takže to vypadalo, jako kdybych proti tomu větru deštníkem šermovala. Moc mi to ale nešlo, byla jsem ještě trošku opilá - opravdu ale jen trošku, většina vína ze mě už vyprchala. Když jsem vcházela do metra, déšť už ustával, z průtrže se stalo mrholení. Když jsem ale po dvaceti minutách vystoupila, už zase lilo.

Bylo mi děsně smutno, svět byl mokrý a šedivý a chtělo se mi brečet, najednou vítr zesílil a déšť mě bičoval jak ledová sprcha a tak jsem se šla schovat do baru v podchodu a objednala si ten nejbarevnější koktejl, co tam měli.


5

Lucie je skvělá kamarádka, někdy jí z legrace říkám, že je to tak dobrá kamarádka, až mi připadá, že musí být chlap, protože není možné, abych si já, jako chlap, mohl s nějakou ženskou takhle rozumět.

"To není tím, že já bych byla chlap," odpovídá mi na to. "To je jen tím, že ty jseš ženská."

Občas mi to naše přátelství připadá jako malý zázrak, protože jsme s Lucií nikdy neměli stejné názory - jenom jsme se vždycky snažili vzájemně se pochopit. V některých ohledech se totiž lišíme jako černá od bílé.

Třeba - podle mě - Lucie nikdy nemůže pochopit, co to je opravdová láska. Je to tím, že chápe láskusex jako dvě věci, které spolu příliš nesouvisejí. Jsou to pro ni dvě docela odlišné věci: ovládá lásku bez tělesnosti, lásku platonickou a krásnou a mučivou, bílou a čistou jako plátno. Stejně tak dobře ovládá i všechny barvy své tělesnosti, tělo a všechna jeho zákoutí, která přímo volají po tom, aby je někdo navštívil, a zdá se mi, že jí leckdy skoro nezáleží na tom, kdo to bude. Lucie je v tomhle vysloveně praktická - jako by každý svůj milostný poměr považovala za určitý druh testu, zkoušku, jestli zrovna tenhle nebude ten pravý.

Jednou mě napadlo, že opravdová láska je strach. I přátelství je vlastně strach, strach o lidi, co máte rádi. Strach o ty, co milujete, o přátele, o rodiče. A taky strach o to, aby ani oni nepřestali mít strach o vás. Já mám někdy strach o Lucii. A občas mám strach, že ona o mě strach nemá. A taky mám strach, že ona si svůj život občas nechá vytvářet lidmi, o které sama strach nemá a kteří nemají strach o ni.

Strach úzce souvisí s dobrodružstvím - jen člověk, který překoná svůj strach, se dokáže vrhnout do dobrodružství.

Lucie je typ člověka, který se dokáže v pondělí rozhodnout, že v úterý už bude na druhé straně planety mezi lidožrouty a stráví s nimi rok života. Představa, že bude plnit nějaký plán života, ji děsí. Myslím si, že se hrozí představy, jak si za rok nalévá do stejného hrníčku stejné kafe. A za dva roky zase, ve stejnou dobu stejné kafe. A za tři roky zase. Mě naopak tahle myšlenka uklidňuje.

Jsem totiž typický strašpytel - usedlý typ, chcete-li - a tak mě občas vyděsí, s jakou lehkostí Lucie občas překoná svůj strach - strach o sebe i strach o jiné - a pustí se do dobrodružství, které jí pak závidím.

Lucie je dobrodruh i v lásce. Tvrdí sice, že touží najít toho pravého, ale já vím, že to není pravda. Lucie touží hledat toho pravého. Chvíle, kdy ho skutečně najde, ji děsí stejně jako představa každoročně stejného kafe. Děsí ji nehybnost toho momentu, ono jasné STOP, které v jejím životě najednou nastane, ona nemožnost od té chvíle něco změnit, ona nemožnost hledat.

Lucie je totiž přesvědčená, že člověk přestává hledat nikoli proto, že našel, ale proto, že je příliš unavený a líný, než aby hledal dál. Že přestal hledat, protože je příliš starý.


6

Seděla jsem u stolu a popíjela svůj báječně barevný koktejl a najednou mi bylo, jako bych do sebe nasávala i všechny barvy světa, který už nebyl šedivý a mokrý, ale pestrý jako duha a když jsem od svého koktejlu vzhlédla, už zase trochu opilá, potkaly se mé oči s krásnýma čokoládovýma očima kluka, který se jmenoval Rick a který mi objednal další z těch barevných koktejlů a já věděla, že koktejl není to jediné, na co mám ten večer chuť.

Když mě pak vyprovázel domů, oba jsme se motali, já to ještě trochu přeháněla, abych se do něj mohla zavěsit a opírat se o něj a cítit, jak se na mě těší, a myslím, že on taky nebyl tak opilý, jak předváděl.

V jeho bytě mi došlo, že jsme vlastně uzavřeli nepsanou a nevyslovenou dohodu, a že přišel čas, abychom ji naplnili.

Zajímavé - když chcete ukázat, že se druhému dáváte, nesvléknete sebe, místo toho začnete svlékat jeho a nedočkavě hladíte jeho ruce, jeho prsa i jeho slabiny, chytáte ho za zadek a čekáte na jeho ruce. Jasně, daleko častěji začne on - ale stejně se tomu snažím předejít. Muži jsou sice ti, kteří od přírody útočí a dobývají, ale když začnou oni první, připadám si pak vždycky jako pasivní oběť, která se nechala zdolat, ne jako ta, co má nad situací kontrolu. Takže se vždycky snažím začít první. Krom toho jsem si už ověřila, že když začnu já, chlapům se to většinou líbí daleko víc.

Nahý Rick na mě mumlal cosi svou opilou angličtinou a já mu pořádně nerozuměla, položila jsem hlavu do jeho nahého klína a jen se smála jeho snaze mi něco sdělit, tak to vzdal a taky se začal smát, potom s potížemi ubalil něco, co vypadalo jako joint, ale bylo to daleko silnější, a já kolem sebe viděla věci, které se nedají popsat, obrazy a tvary a barvy a jiný svět, čas se zpomalil a ztěžknul a mně připadalo, že se místo vzduchem prodírám vodou nebo blátem nebo sklem, a v tom světě jsem viděla jen Ricka a své barevné nahé tělo, jenže jakoby odněkud zvnějšku; nevím, jak to popsat.

A vlastně teprve druhý den ráno, poté, co jsem se houpavě zvedla z jeho postele, jsem si uvědomila, jak dlouho už jsem to vlastně neměla. Oblékla jsem se, vzala ze stolu batůžek, který ležel na zemi vedle špinavého hrnku od kafe, a šla pryč. Rick se na mě díval z postele, ale byla jsem to já, kdo první řekl "Ahoj". Ani se nepamatuju, jestli odpověděl, a teprve když jsem zavřela dveře, mi to začalo připadat důležité.


7

Lucie je pro mě důkazem, že neerotické přátelství mezi mužem a ženou existuje.

"Ženská pozná skutečnýho kamaráda tak, že si s ním vleze do spacáku a on na ni celou noc nic nezkusí," tvrdí Lucie.

"To musí bejt kamarádi ženskejch vykastrovaný?" zeptal jsem se. Ale věděl jsem, že má vlastně pravdu. Protože já bych na Lucii nic nezkusil, ani kdyby nám byl souzen jen jeden spacák.

Ono by mi totiž asi dělalo problémy se s Lucií vyspat. Ne, že by se mi nelíbila. Lucie je kus ženský, ostatně, právě proto se na ni chlapi lepí jak mouchy na mucholapku.

Jenže bych si připadal jako jeden z řady, musel bych pořád myslet na ty, co byli přede mnou a co přijdou po mě. Jsem příliš sobec, než abych dokázal to pomyšlení překonat. Musel bych být v jejím životě výjimečný, a ani argument, že každý chlap, kterého kdy měla, byl úplně jiný a svým způsobem unikátní, by mi nepomohl.

Myslím, že v tomhle jsou všichni muži stejní: Potřebují cítit svou jedinečnost v každém okamžiku svého života. Žárlí na všechny minulé milence své ženy a jen chytré ženy vědí, že o svých bývalých mužích nesmějí před svým nynějším mužem mluvit, i kdyby ho chtěly ve srovnání s tím bývalým pochválit.

Říká se, že každého muže, který projde ženě životem, bude žena nosit ve svém srdci až do smrti. Říká se také, že zamilovaní nemají dvě srdce, ale jen jedno. Jenže lidské srdce je malé a mě někdy napadá, zda je vůbec schopné pobrat i všechny ty, které ve svém srdci nosí ten druhý.


8

Doma jsem si udělala kafe a vzala si ho na zahrádku, sedla si a zapálila cigaretu. Ještě jsem cítila včerejší opojení. Bylo nádherné letní ráno, měla jsem dneska volno, nebylo kam spěchat, sluníčko mi hladilo stehna, bylo mi trochu smutno, ale tak příjemně smutno; včerejší večer mi připadal neskutečný, pohádkový, jako vystřižený z filmu, který napsal a režíroval někdo jiný než já. Přišlo mi to takové - takové dobře napsané, přirozené a legrační, dívala jsem se na sebe zpátky nikoli jako na tu obyčejnou Lucii, ale jako na slavnou herečku, která hraje roli v romantickém filmu, podřizuje se scénáři, ačkoli neví, co bude v příští scéně. Bavilo mě to, být chvíli někým jiným než sebou.

Zasmála jsem se. Bylo mi vlastně dobře takhle samotné, ale přesto jsem měla chuť se o svou náladu s někým podělit. Vzala jsem mobil a napsala Adamovi.

Než jsem ji napsala, kafe mi vystydlo.


9

Jel jsem metrem do práce a byl ještě v té rozněžnělé, povznesené náladě, která mi zůstala od předchozího večera, na patře jsem ještě cítil včerejší víno a ve vlasech Luciiny prsty, před očima jsem měl pořád koberec hvězd a v uších mi zpívali noční ptáci, když mi zapípal mobil.

Na displeji jsem si přečetl zprávu, ve které mi Lucie psala, jak jí bylo včera smutno, když jsem odešel. Měl jsem v tu chvíli chuť jí napsat, že jsem tam s ní a že bych ji rád rozveselil, ale četl jsem dál. Bylo jí tedy smutno a tak se šla ven projít a pobavit do hospody a potkala tam nějakého Ira a pak - pak jí zase bylo dobře a po dlouhé době se zase milovala - jenže ona nenapsala "milovala", napsala "byl tam"… Psala, že to byla taková "legrační romance", a že má výčitky svědomí z toho, že z toho ani nemá výčitky svědomí. Snad čekala, že jí to jako její přítel budu přát, že budu mít radost, že se má tak dobře, že jí napíšu "Ale to je prima, že se máš tak skvěle, já se mám taky skvěle, jak jsme si včera popovídali, to bylo báječný", ale já si v tu chvíli uvědomil, že neerotické přátelství mezi mužem a ženou přeci jen neexistuje, anebo nejsem dostatečně dobrý přítel, protože jsem jí to nepřál. Žárlil jsem. Strašně.

Dostal jsem chuť zatáhnout za záchrannou brzdu a zastavit a stát a křičet a řvát a zmítat sebou, protože mi to připadalo jako zrada, její zrada na mně a moje zrada na přátelství k ní. Zprávu jsem nesmazal, donutil jsem se ke kamenné tváři a strčil telefon zpátky do kapsy. Cítil jsem, jak mě v ní ta malá plastiková věc pálí.


10

Je to stejné jako ve sprše v plaveckém bazénu: V pokoji před kamarádkami se jen tak nevysvlečete donaha, protože se stydíte - třeba za to, že máte tlustá stehna nebo ošklivá prsa, zato ve sprše v bazéně vám nedělá problém se vysvléknout donaha před docela cizími ženskými, vystavit své nahé tělo anonymnímu davu. Proč tomu tak je? Snad máme strach odhalovat sami sebe před blízkými, s nimiž sdílíme většinu svých světů, zatímco odhalit se před lidmi, se kterými nesdílíme nic než pár vteřin ve sprše, je daleko lehčí.

A se sexem je to právě tak: Je to věc natolik intimní, že s ní má člověk nejmenší problém, když je anonymní.

Napadlo mě to, když jsem přemýšlela o včerejšku, o večeru s Adamem a noci s Rickem, o tom, proč mi bylo s oběma dobře, a proč s každým jinak.

Ten protiklad intimity a anonymity je důvodem, proč jsem se vyspala s Rickem a proč bych se nikdy nedokázala vyspat s Adamem. Milováním pouští člověk toho druhého do své intimní zóny, do zóny svých neskrytějších tajemství a strachů. Adam mě zná příliš dobře na to, abych snesla jeho zkoumavé oči, abych věděla, že bude mlčky hodnotit mé břicho, abych tušila, že mu třeba nevoní můj pot. S Rickem, kterého už nikdy neuvidím, jsem takový problém neměla: Co je mi po tom, jak hodnotí mé břicho? Proč by mi mělo vadit, že páchnu člověku, který mě nezná? Je tedy v sexu jakási dvojí neúcta: První je neúcta k vlastnímu tělu, druhá k cizímu hodnocení. To, že se nechci a ani bych se s Adamem nedokázala vyspat, je proto důkaz úcty k němu.


11

Proč na ni vlastně žárlím? ptal jsem se sám sebe cestou do práce i po celou pracovní dobu. Vždyť už dávno vím, jaká Lucie je, už dávno jsem si přece odůvodnil, že po ní fyzicky netoužím, a přesto mě bolí, že spí s někým jiným.

Všechny její včerejší doteky, její drobná pohlazení, její úsměvy mi teď zpětně připadaly bezvýznamné, nicotné, jako mince hozené žebrákovi. Už to nebyly doteky, které věnovala jen mně, byly to degradované pohyby těla, nebyly to zhmotnělé pocity, jen jejich náhražka, věnovaná každému, kdo si o ni řekne. Byla to slova bez významu.

Jsou věci, na které slova nestačí a jsou věci, kdy dokonce i doteky ztrácejí svůj smysl, protože jejich hodnota častým používáním devalvovala stejně jako hodnota slov v prázdných frázích.


12

Když jsem zprávu poslala, hned mě napadlo, že se na mé noční dobrodružství bude Adam dívat asi úplně jinak než já. Já mám Adama ráda, ale je pár věcí, které nepochopím. Třeba to, že Adam sotva kdy pochopí, co to je opravdová láska. Láska je pro něj něco idealizovaného, záležitost z jiného světa, na tom našem nedosažitelná.

Představte si malíře, co nikdy nenamaluje žádné plátno, protože se bojí, aby ten obraz nezkazil. Potajmu si dělá náčrtky ke svým plánovaným monumentálním dílům, má ateliér, napnutá plátna, ale barvy mu na paletě zasychají a štětce, které do nich kdysi namočil, beznadějně ztvrdly, a on se na to všechno dívá a sní o geniálním obraze, obraze svého života, ke kterému se ale nikdy neodhodlá, protože se bojí, že ten úžasný, nádherný, geniální obraz prostě nedokáže namalovat, že ho zkazí. No a přesně tak je na tom Adam - je to teoretik. Člověk, co se radši o nic nepokusí, než aby byl zklamaný výsledkem, idealista, co v sobě nosí hotové dílo, o němž chce všem vyprávět, ale nikdy se neodhodlá poskvrnit čisté plátno. A tak, namísto aby kdy namaloval jediný obraz - ať sebehorší - zůstane navždy jen majitelem čistého plátna a plné hlavy ideálů.


13

Nežárlím na Luciina jednonočního partnera jen proto, že sám nejsem podobného činu schopný? Proto, že nejsem typ svůdce, proto, že sám prostě neumím dostat holku na jednu noc do postele?

Styděl jsem se sám před sebou, že žárlím. Co se vlastně stalo? Jen to, že se má kamarádka vyspala s chlapem, jako už tolikrát předtím. Vždyť je to svobodná ženská, není to má manželka ani partnerka, tak proč na ni žárlím? Protože nejsem schopen ve své malosti respektovat její individualitu a svobodu. Protože bych vlastně docela rád tu její svobodu omezil. Docela rád bych Lucii zavřel - svým způsobem - do klece. Myšlenka, že jsem tak omezený, že chci omezit jiné, mě zaskočila.

Lucie včera prožila noc s neznámým cizincem, ale paradoxně jsem to byl já, kdo se styděl před ní, ba co víc, cítil jsem se před ní pokořený. Nejen že jí nedokážu přát to dobrodružství, které ji očividně bavilo, ale především sám takového dobrodružství nejsem schopný. Nemyslím morálně - jsem neschopný svést dívku na jednu noc. Náhle jsem si vedle Lucie přišel maličký, nezkušený, ošklivý a opovrhovaný, zatímco ona byla královna noci, moderní, emancipovaná žena bez předsudků, která ví, co chce a dokáže toho dosáhnout. Přišel jsem si ponížený, že tu šanci (hlavou mi neustále rezonovala ta dvě hrozná slova: "Byl tam.") nedala včera tahle úžasná ženská mně, přestože jsem s ní strávil milý, krásný, něžný večer. Trápilo mě, že jsem to nebyl já, komu nabídla místo ve svém spacáku. Byl jsem si jistý, že bych tu šanci nevyužil, ale nešlo o čin samotný - šlo o možnost ho uskutečnit. Protože ne ty uskutečněné, vždycky jsou to naše neuskutečněné možnosti, které nám dávají energii do života.

Jenže já žádnou takovou možnost nedostal, takže má životní energie klesla na nulu a já se zhroutil do svého kancelářského křesla. Vzpomněl jsem si přitom, jak jsem někde četl, že kdyby byl člověk rozložen na základní chemické látky, byla by jeho cena asi čtyři koruny osmdesát.

Přesně tak jsem se v tu chvíli cítil, zavrženíhodný a neatraktivní, opuštěný a neschopný uzlíček chemických látek v ceně čtyř korun osmdesát. Vlastně jsem si nebyl jistý ani tím, že by za mě někdo takovou částku vůbec zaplatil.


14

Když jsem zjistila, že mi káva vystydla, vstala jsem od zahradního stolku a dala si ji v kuchyni ohřát do mikrovlnky. Už to ale nebylo ono. Čerstvá káva je čerstvá káva.

Miluju, když se ráno probudím a na stole, na mém místě, voní čerstvé kafe a křupavé rohlíky. Občas mi tuhle drobnou radost dopřeje partner, se kterým zrovna žiju, ale většinou jsem to já, kdo vstane první a uvaří kávu a koupí pečivo. Baví mě dívat se, jak se do místnosti vpotácí chlap v pomačkaném pyžamu a usměje se na mě svou pomačkanou tváří, poškrábe se v rozcuchaných vlasech, usedne a pak oba pijeme kafe a buď si krásně povídáme nebo krásně mlčíme. To je příjemné, když tedy zrovna někoho mám. Je to takový krásný ranní stereotyp, taková jistota, které se můžu hned po probuzení chytit a držet se jí celý den.

Když občas přijedu z Prahy na návštěvu k našim, snídáme každý sám. Máma a táta vstávají každý v jinou hodinu, až po nich vstávám já, někdy s bráchou, ale taky ne vždycky, brácha někdy zůstane spát až do jedenácti. Tenhle zvyk přetrval i o víkendech, kdy první vstane máma, nasnídá se a jde něco dělat. Pak většinou vstává táta, ten si dá jen kafe a cigaretu a pak taky odejde. Potom vstávám já. U sobotního ranního stolu mě pravidelně vítají dva hrníčky se studeným lógrem.

Uvařím si kávu a nechám i vodu pro bráchu, kdyby náhodou vstal a chtěl mi dělat společnost.


15

"Co ti je?" zeptala se mě máma starostlivě, když jsem přišel z práce domů a snažil se tvářit úplně jako vždycky, tedy nijak. Někdy není lehké žít ve jednom domě s rodiči.

"Nic, proč?" pokusil jsem se o udivený výraz.

"Vypadáš nějak smutně a zdrceně," řekla. "Není ti nic?"

"Mám problémy v práci, ale tomu bys stejně nerozuměla, odborná záležitost," řekl jsem a nedíval se jí přitom do tváře. Zavřel jsem se ve svém pokoji, lehl si na postel, objal peřinu a schoval hlavu pod polštář.

"Kdo si dá kafe?" slyšel jsem mámin hlas z kuchyně. "Já," ozval se táta z obýváku.

"Dáš si kafe?" zakřičela na mě máma přes matné sklo ve dveřích mého pokoje.

"Ne," zamumlal jsem zpod polštáře.

"Cože?"

"Ne!" řekl jsem nahlas.

"Fakt si nedáš? Vždycky si dáváš."

"Ne," řekl jsem důrazně. "Díky," dodal jsem po chvíli.

"Proč si nedáš?" naléhala máma. "Jsou už čtyři hodiny."

"Nemám chuť. Potřebuju si odpočinout," řekl jsem a proklínal tyhle domácí rituály. Jindy jsem se domů těšil, ale dneska jsem proklínal jistotu, s jakou je mi ve čtyři hodiny vnucováno kafe. Každodenní stereotyp - naše jediná životní jistota. Ať se děje cokoli, mohu si být jistý tím, že mi ve čtyři někdo udělá kafe. Jeho odmítnutím jsem si připadal jako revolucionář, který se postavil starým pořádkům. Smutně jsem se zasmál a schoval hlavu zase zpátky pod polštář. Zavřel jsem oči a věděl přitom, že za prosklenými dveřmi máma nevěřícně vrtí hlavou.


16

Láska je dobrovolná ztráta volnosti a taky samoty. Jakýkoli druh lásky je obchod, ať už jde o lásku tělesnou nebo ne. Člověk nabízí něco za něco, co dostane. Nabízí svou volnost a svůj čas jako cenu za společnost, za tělesné teplo, za sex.

Když budete sedět v hospodě a bude se vám tam líbit nějaký chlap, jako se mně líbil Rick, začnete se na něj dívat a usmívat a dělat oči a čekat, že vám koupí něco k pití a pak vás třeba vezme kolem boků. Vám se rozbuší srdce při představě, jak spolu ležíte na posteli, smějete se, on se na vás usmívá svýma klukovskýma očima, vy mu vjíždíte dlaní do vlasů a jak to pak spolu děláte, a tím mu vlastně navrhujete jakýsi obchod, už tím úsměvem mu naznačujete, že čekáte na jeho pozvání, na to, že si s vámi popovídá, koupí vám pití a vy že mu nebudete dlužná… A když se od vás odvrátí a ušklíbne se, prostě ho začnete ignorovat. Obchod mezi vámi nebude uzavřen.

V manželství nabídnete svému manželovi své tělo, své pochopení a svou oddanost za jeho tělo, jeho pochopení a jeho oddanost. Ve chvíli, kdy vás podvede - a nemyslím tím jen sex, může podvést vaši důvěru, zneužít vaši oddanost - přestanete mít chuť se mu dál odevzdávat. Odmítl zaplatit cenu za vaši lásku a tak ji od vás nedostane, dokud vůči vám nesplatí své citové dluhy.

Láska je vlastně o tom, že se snažíme v tom druhém vzbudit pocit, že je naším vděčným dlužníkem. Proto nám, ženským, chlapi dávají dárky, proto nám píšou básničky, chtějí, abychom se jim cítily zavázány. Proto my jim vycházíme vstříc v jejich podivných přáních, proto jim vaříme dobroty a proto se o ně staráme, když je jim zle - chceme, aby se vůči nám cítili zavázáni, aby cítili, že jsou nám za naše služby povinováni poskytnout nějaké protislužby. Chováme se tak, jak oni chtějí, a očekáváme, že se oni budou na oplátku chovat tak, jak chceme my. Opravdová láska neznamená nic jiného, že oběma partnerům připadá tenhle výměnný obchod výhodný a nedělá jim problémy plnit požadavky toho druhého, třeba proto, že to zkrátka mají v povaze.

Řeknete, že tohle není opravdová láska. Že opravdová láska je nesobecká a je hnusné redukovat ji na obchod. Teď ale upřímně: Kolik skutečných, opravdových, nesobeckých lásek jste prožili? U kolika lásek vám nezáleželo na tom, aby vás partner miloval? Já jsem četla v knížce, že prý taková láska existuje, ale nevím, ještě jsem ji nepotkala.

Přátelství není obchod. V přátelství nemůžete nikoho vlastnit a chtít, aby dělal to, co chcete vy. Nečekáte, že pro vašeho přítele či přítelkyni budete jediným člověkem na světě na oplátku za to, že ho nebo ji budete považovat za jediné na světě. V přátelství nezáleží na tom, kdo kupuje pití. Neexistuje v něm žádná nepsaná povinnost oplácet pozvání na drink tělesným kontaktem. Přátelství je víc než láska, protože není sobecké. Přátelství je umění tolerance, zatímco láska je sprostý pud stejně jako touha po moci.

To, že vaše přátelství přerostlo v lásku, poznáte podle toho, že pocítíte vnitřní nutkání přikazovat tomu, koho máte rádi, jak se má chovat. V tu chvíli vstupujete na uzoučkou hranici mezi láskou, kdy váš vyvolený dělá to, co od něj očekáváte, a nenávistí, kdy dělá něco, co nechcete.

Láska je touha vlastnit toho, komu chcete patřit. Láska je touha podřídit se někomu na oplátku za to, že se podřídí vám. Láska je obchod.

Přátelství je touha po tom, aby se ten druhý měl dobře. A když budete mít to obrovské štěstí a dostatek rozumu, přeroste vaše láska v přátelství.


17

Pod polštářem byla tma a dusno, stejná tma a dusno jako včera v noci před bouřkou, kdy jsme se s Lucií lehce dotýkali, brali kolem ramen a vískali ve vlasech, kdy jsme si vyprávěli o svých snech, o tom, jaké se nám líbí obrazy, o tom, jací jsme byli jako děti, o našich rodinách, o našem vztahu k cestování a o tom, jestli je hezčí východ nebo západ slunce (Lucie tvrdila, že krásnější je východ slunce, protože je vlastně narozením dne, je to slavnost, plná očekávání, co den přinese, zatímco já preferoval západ slunce, protože na ten se nemusí tak brzo vstávat.)

Vybavoval jsem si ta slova a ty doteky. Včera pro mě byly symbolem blízkosti a souznění s osobou, které rozumím a které si vážím, dnes mi ale připadaly vzdálené a cizí, jako doteky, které může dostat každý, kdo si o ně řekne, a může dostat i víc, stačí jen říct, jen objednat pití a pěkně se usmát. Připadal jsem si jako olympijský vítěz, který včera vyhrál zlatou medaili a dnes se dozvěděl, že ty medaile rozdávají na náměstí.

Zalil mě pocit odporu a trapnosti z vlastního sobectví. Proč si, proboha, nárokuji něčí doteky? Prostě nejsem jediným člověkem, kterého má Lucie ráda, to je všechno; může své doteky věnovat komukoli, kdo je jí blízký, může je rozdat celému světu, který miluje, jsou to její doteky, a já bych si je nejradši mrzce škudlil pro sebe.

Polštář mě začal dusit. Zahodil jsem ho vztekle do kouta a šel si dát to kafe. To zatracený kafe.


18

Každé slovo má svůj kontext; jeho význam závisí na tom, jaká jiná slova ho obklopují a v jaké situaci bylo použito. Třeba slovo "bulka" bude mít docela jiný význam v pekařství a u doktora. To samé slovo ve mně dokáže vyvolat slastné i strašné pocity, chuť i odpor, jen v závislosti na svém kontextu.

Stejně tak je to třeba i s výrazy obličeje: i ty mají svůj kontext. Úsměv věnovaný milenci po milování bude mít určitě docela jiný význam než úsměv upřený na toaletářku, která vám odpustila dvacetník.

Jenže jsou věci, na které slova ani výrazy nestačí a pak na jejich místo nastupují doteky. A i doteky mají svůj kontext ve větách těla. Ne na doteku samotném totiž záleží, ale na jeho kontextu. Poklepání na rameno člověku, který ztratil peněženku, bude znamenat něco úplně jiného, než pochvalné poklepání na rameno kolegovi v práci.

A stejně tak je rozdíl v objetí člověka: jednou je to nefalšovaná radost z blízkosti druhého, jindy je to jen pokus o zahnání vlastní samoty. Tak jako dudlík nahrazuje dítěti matčin prs, je takový dotek šidítkem za ono prapůvodní otcovské objetí, co plaší noční můry.

Objetí má zvláštní moc, která je dána jeho tělesnou podstatou. Dotek patří k prvním vjemům, které lidská bytost pocítí. Ještě dříve než zvuk, ještě dříve než zrak, ještě předtím, než se narodí, pocítí lidské embryo, jak se ho jeho matka dotýká přes stěnu svého břicha. Novorozeně rozumí matčiným dotekům dříve než jejím slovům, jsou to doteky, ne slova, které zaženou dětský pláč. Je dokázáno, že děti, jichž se rodiče nedotýkali, jež nehladili, s nimiž se nemazlili, jsou v dalším životě psychicky deprivované.

Je to tahle prvotní fyzická, podvědomá síla doteku, která dokáže přemoci člověka natolik, že ho nenapadne přemýšlet o upřímnosti nebo neupřímnosti věnovaného objetí - bude ho vždycky považovat za upřímné stejně samozřejmě, jako považoval za upřímný dotek své matky, jako považoval za upřímné objetí svého otce. Je v tom jakýsi pud, že když je člověku mizerně, smutno nebo má strach, dostane chuť někoho obejmout.

Muži to často vědí a zneužívají toho. Říkám vám to narovinu - ženskou je nejlehčí dostat do postele, když je jí mizerně a touží po objetí, které by ji ochránilo před strachem a samotou. Vím to z vlastní zkušenosti. Ženské stačí poskytnout jakékoli objetí a ona nebude přemýšlet o tom, že získává jen falešnou náhražku toho opravdového objetí, co plaší noční můry. Nebude přemýšlet o tom, že ten muž ji objímá, protože ji chce dostat do postele, naopak jí to připadne přirozené - uzavírá obchod, v němž za to pokrytecké objetí nabízí své tělo a víru, že to objetí bylo myšleno upřímně.


19

Nevím, co mě to popadlo, snad stejná chuť se podělit o zážitek, jakou měla Lucie: ona mi napsala o svém Irovi, a já se teď rozhodl napsat jí o tom, jak mi je. Že je mi mizerně ze mě samotného.

Vzal jsem do ruky telefon a napsal jí krátkou zprávu, ale zjistil jsem, že to, co jí chci říct, se do jedné zprávy nevejde. Napsal jsem tedy další a další, a s každou zprávou jsem se snažil podrobněji a podrobněji vysvětlit Lucii, proč mi je tak, jak mi je, omlouval jsem se jí za to, že nedokážu být jejím skutečným, přejícím přítelem, a přitom pořád musel myslet na to, že je jí možná jedno, že jsou ty zprávy ode mě, že si je možná ani vůbec nečte a rovnou je maže a přitom nedočkavě čeká na telefonát od svého irského prince. Když jsem to nakonec spočítal, poslal jsem Lucii osm zpráv; bývalo by levnější a rychlejší jí zavolat nebo k ní zajet a říct jí všechny ty věci do očí. Jenže to jsem právě nechtěl. Tím, jak jsem psal a psal, vlila se většina mých chmur přes palec do té malé černé krabičky, a ve chvíli, kdy jsem zmáčknul tlačítko OK, odpluly éterem pryč ode mě, ve čtrnácti dávkách, na Luciino číslo.

Vypnul jsem pak telefon, ze strachu, aby se nevrátily příliš brzo zpátky.


20

Celý den jsem byla trochu nesvá. Čekala jsem, že mi Rick zavolá, zeptá se, jak se máš, dojelas domů v pořádku? - dávala jsem mu přeci své číslo! - ale telefon od rána mlčel.

Bylo asi pět hodin, pražilo sluníčko, ležela jsem na zahrádce na rozkládacím lehátku a roztírala si po těle opalovací krém, když mobil zapípal - přišla zpráva. Nedočkavě jsem se po telefonu natáhla rukou mastnou od krému, ale zpráva mě zklamala: nebyla od Ricka, ale od Adama.

Za chvíli od něj přišla další. A další a další. Mobil pípal jako zběsilý, a jak jsem četla jednu zprávu za druhou, každé další zapípání znělo jako smutná prosba o pomoc, až mě to děsilo. Píp píp. Píp píp. Když došla poslední z nich, už jsem nebyla jen nesvá. Bylo mi mizerně. Konečně mi bylo mizerně.


21

Stejně mi to nedalo, ani ne za hodinu jsem mobil zase zapnul. Sotva se displej rozsvítil, objevila se na něm obálka a přístroj zapípal. Psala Lucie. Je mi líto, co se stalo. Je mi z toho špatně. Trochu mi to spravilo náladu, snad tedy ještě nejsem takový sobec, snad nemám pravdu v tom, co říkám, snad je má kamarádská žárlivost normální, vždyť ona teď lituje toho, co udělala; není tedy taková, za jakou jsem ji měl, vždyť i ona sama tu hodinovou romanci považuje za omyl.

Věnovala své doteky někomu jinému, neznámému, někomu, kdo jí nebyl nijak blízký - ano, to už nešlo změnit - ale věnovala mu je omylem, a to celou situaci mění. Lucie náhle nebyla královnou noci, jak jsem si až doposud myslel, byla zranitelnou a chybující dívkou - takovou, jakou jsem ji vždycky chtěl mít. Stejně tak to nebyla má nepřejícnost, která ve mně vzbudila žárlivost - ne, nebylo to tím, že bych jí nepřál tělesnou lásku, byl to pouhý strach o ní, o to, co s ní udělá známost na jednu noc. Cítil jsem se najednou odpoutaný a lehký, byl jsem znovu dobrý člověk, ne ponížený, ne nepřející, ne neschopný přátelství. A ze všeho nejvíc jsem byl šťastný z toho, že doteky, které mi věnovala, byly skutečně vyjádřením blízkosti a souznění, nikoli anonymním darem. Musel jsem teď Lucii odpovědět, protože jsem se náhle cítil silný, její zpráva pro mě byla potvrzením mé morální převahy. Ano, chybovala jsem, a teď mě to mrzí, říkala přece. A byl jsem to , kdo ji přivedl k tomu poznání.

Znovu jsem si přečetl zprávu na displeji telefonu, abych na ni mohl odpovědět. Je mi líto, co se stalo. Je mi z toho špatně. Se stejnou rychlostí, s jakou se rozplynuly mé chmury, jsem najednou pozbyl i své znovunabyté sebejistoty. Došlo mi totiž, že ze zprávy vůbec není jasné, co je jí vlastně líto. Jestli je jí líto toho, že byla v noci s tím Irem, nebo toho, že mi o něm napsala, nebo toho, že jsem jí pak napsal já, nebo snad dokonce toho, že včera strávila večer se mnou - s člověkem, který na ni nesmyslně žárlí a zahlcuje ji zprávami o tom, jak je mu z ní mizerně. Zase jsem byl tím, kým jsem byl, než jsem zapnul telefon.

Díval jsem se na telefon a na jeho zelené tlačítko OK. Nic nebylo OK. Napadlo mě, že vlastně měním povahu, svůj sebeobraz a náladu zmáčknutím toho tlačítka.


22

Už jsem říkala, že když je člověku mizerně, má chuť utéct od sebe pryč a vrhnout se někomu do náruče, ale když je vám mizerně z toho, že jste se vrhli do náruče někomu, komu jste se vlastně do náruče vrhnout neměli, tak najednou přestanete mít chuť vrhat se do náručí komukoli, a to je pocit, jako když jedete výtahem a najednou vám ujede pod nohama podlaha a vy nevíte, co dělat, čeho se chytit, protože prostě není čeho, v tom výtahu jste sami a jen padáte a padáte a vlastně se těšíte, až dopadnete na dno, protože čekat, až to přijde, je horší.

Jediná náruč, co vám zbývá, je ta vaše a tak se schoulíte do sebe a čekáte, až dopadnete.


23

Dostavily se. Už jsou tu - výčitky svědomí, stálo na displeji další den ráno. Vystřízlivěla jsem, vyprchal ze mě alkohol i tráva. Netušil jsem, nakolik to myslela upřímně a nakolik to psala jen proto, aby mě uklidnila po té záplavě zpráv, co jsem jí poslal. Možná to nevěděla ani ona.

Lucii jsem potom skoro měsíc neviděl. Byla pořád někde pryč, nejdřív si vzala týden dovolenou a jela s nějakými známými na vodu a pak byla snad služebně někde v cizině. Občas jsme si psali zprávy a telefonovali.

Asi za čtrnáct dní mi od ní přišla zpráva, že jí napsal Rick, že by ji zase rád viděl. Nechci ho vidět, psala Lucie. Skončila jsem s ním. Zahřálo mě to u srdce, ale nevěděl jsem, jestli ze sobecké žárlivosti nebo z toho, že nebudu mít o Lucii strach. Chvíli jsem o tom přemýšlel. Jak bych se cítil, kdyby Lucie napsala Už se na Ricka těším, třeba spolu budeme chodit? Sám jsem byl ze své reakce překvapen - snad bych maličko žárlil, ale jinak by mi to zvlášť nevadilo.

Pokusila by se vybudovat z té jedné noci vztah, dát mu nějakou váhu a hloubku. Najednou by se ze dvou cizinců, které spojila jedna noc, stali přátelé, milenci, partneři. Znamenalo by to, že její doteky by pro mě znovu nabyly významu: Už by je skutečně rozdávala pouze lidem, kteří jsou jí blízcí, ne cizincům, protože by se z cizince Ricka stal člověk jí blízký.

Zlepšila se mi nálada, neboť jsem to považoval za důkaz, že nejsem žárlivý, jen mám o Lucii strach. Dokonce jsem se rozesmál, protože jsem byl blázen, který celou dobu nežárlí na Lucii, který dokonce ani nežárlí na její doteky, věnované někomu jinému - žárlil jsem jen na význam jejích doteků, na jejich kontext.

Jenže, koneckonců - nežárlíme vždycky jen na kontexty pohledů, slov a doteků, které námi milovaná osoba věnuje někomu jinému?


24

Rodičům se podařilo ze svého domu udělat parodii domova už dávno. Ostatně proto jsem se od nich odstěhovala - rozhodla jsem se poté, co jsem se jednou vrátila domů z dovolené a pochopila, že v tom domě nemám co dělat.

Týden předtím, než jsem odjela, propustili mámu po třiceti letech z práce. Seděla celé dny v obýváku a obháčkovávala ubrusy a dečky. Narozdíl od ní táta sršel energií, rozhodl se, že přestaví celý dům a v přímém rozporu s logikou začal jeho vymalováním. Přišel z práce, rozdělal barvy do kyblíků a odpoledne co odpoledne natíral v pokojích stěny bílou barvou.

Přitom se chodil obden dívat do Baumaxu na nářadí jako dítě na hračky. Máma mu pokaždé asistovala - spíš ve snaze narušit stereotyp háčkování než ze skutečného zájmu. Táta se pokaždé zastavil u stojánku, kde měli příruční kotoučové pilky, a básnil o tom, jak je ten maflík za tisícovku báječný kauf a že by byla škoda té akce nevyužít. Máma mu přitom unaveně vysvětlovala, že kotoučovou pilu prostě nepotřebují, zatímco tu tisícovku ano.

Já se rozhodla na dobu, než táta vymaluje celý dům, odjet pryč. Když jsem se vrátila, uvítal mě, rozvalený na gauči a slastně pokuřující, větou: "Tak jsem to přeříz'!"

"Cos přeříz'?" zeptala jsem se zmateně.

"No postel!"

Ukázalo se, že neměl dostatečný prostor, aby si mohl vyzkoušet svůj báječný nový maflík za tisícovku z Baumaxu, a tak rozřezal manželskou postel a nadělal z ní poličky a skříňky. Od té doby spí rodiče na rozkládacích křeslech, každý u jiné stěny pokoje. Ale ta pila tak krásně řeže!

Týden poté přišla složenka na plyn, naši si na její zaplacení půjčili od sousedů, aby mi to nemuseli říkat, a já se odstěhovala za Prahu.

Odvezla jsem si od nich všechno. Nechala jsem tam jen piáno. Je celé pocákané od barvy a jsou na něm kroužky od piva a popel z cigaret. Když táta maloval můj pokoj, nejenže mu nestálo za to ho přikrýt plachtou, ale pokládal si na něj plechovky s barvou a popelník.

Pokaždé, když navštěvuji rodiče, bojím se, že to piáno bude vejpůl; tátovi musí připadat lákavě veliké.


25

Poté, co se Lucie vrátila ze služební cesty, zavolala mi. Dali jsme si sraz v kavárně na vltavském nábřeží. Objala mě a dala mi pusu na čelo; oplatil jsem jí to. Sedli jsme si a ještě, než jsme si stačili objednat, vytáhla z batůžku balíček v ozdobném papíře:

"To jsem ti přivezla," řekla.

Rozbalil jsem dárek a uvnitř našel luxusní balení zrnkové kávy.

"Pít pouze ve společnosti milých osob," usmála se.

Unaveni dlouhou procházkou po městě, jsme si šli večer sednout do jakéhosi baru nedaleko židovské čtvrti. Když jsme sestoupili schodištěm dolů, z rohu nás halasně pozdravila trojice jakýchsi přiopilých lidí. Ukázalo se, že to jsou kolegové od Lucie z firmy, kteří přišli oslavovat narozeniny: dvě ženy kolem čtyřicítky - Sandra a Eva, a Karel, vysoký, asi třicetiletý muž s výrazným nosem a začínající pleší.

Měli si s Lucií co povídat, takže jsem většinu večera seděl tiše v koutě baru a pozoroval čtveřici, jak se halasně baví o práci. Úplně obyčejně jsem na Lucii žárlil a tak jsem ji mlčky hypnotizoval, aby se zvedla a povídala si se mnou, nebo aby mě alespoň zatáhla do hovoru.

V poslední době jsem na ni vůbec hodně žárlil, napadlo mě. Žárlil jsem vlastně odmalička - na mladšího bratra, když se narodil, protože se mu rodiče věnovali víc než mně, na kamarády, kteří si někdy hráli i s někým jiným než se mnou, na hezké spolužačky, které flirtovaly s jinými spolužáky, než jsem byl já, na své kamarádky, které si braly za manžele úplně cizí chlapy. Nejvíc jsem žárlil, když jsem k tomu neměl žádný důvod. Žárlí takhle každý člověk nebo jsem to jen já, kdo každý svůj vztah uzavírá do klece žárlivosti?

Díval jsem se na Lucii, jak se směje tomu, co jí říkají Karel a Sandra, a náhle mi došlo, že celý svůj život nesmyslně posuzuji hloubku lásky a přátelství ne podle toho, jak moc mě má druhý člověk rád, ale podle toho, jak málo má rád ostatní. Kdykoli se věnoval někomu jinému, považoval jsem to nikoli za důkaz toho, že ten člověk má rád i jiné lidi, ale za důkaz, že nemá rád . Trvalo mi celý můj život, než jsem pochopil takovou prostopravdu, že to, že mě má někdo rád, neznamená, že nemůže mít rád i jiné lidi.

Z úvah mě vyrušil Karel, který mě plácnul do zad a řekl: "Co tu sedíš jak vyplivnutá pecka, vole? Pojď si zatancovat!" Zvedl jsem oči k Lucii: byla natolik zabraná do rozhovoru s kolegyněmi, že nemělo cenu ji rušit. Vstal jsem a šel si zatančit s Karlem. Chápal jsem to jako první krok své odvykací kůry proti žárlivosti.

Tanec se ukázal jako dobrý tah pro zapojení se do společnosti, protože když jsme se vrátili z parketu, Karel mě ženám představil jako dobrého tanečníka (překvapilo mě to, do té doby jsem si myslel opak) a tak jsem se postupně nechal vláčet všemi třemi, prokládaje jednotlivé tance nápoji k prolomení společenských bariér.

Když jsme půlhodinu po jedné v noci podnik opouštěli jako staří kamarádi, byli všichni až na mě už zase skoro střízliví. Měli jsme s Evou stejný směr domů, takže jsme počkali na týž noční autobus; Karel, Sandra a Lucie čekali na tramvaje na druhou stranu města.

Dorazil jsem domů příjemně unavený, těšil jsem se na to, jak se dobře vyspím do sobotního rána, a když jsem si oblékal pyžamo, uvědomil jsem si, že jsem v baru nechal tu kávu od Lucie.


26

Nevěřila bych, jak se Adam dokáže odvázat, vždycky mi připadal jako člověk, který se nedokáže moc bavit - myslím tím ve společnosti. Překvapilo mě, jak si rozuměl s mými kolegy z práce, když jsme se byli večer napít do nočního baru. Překvapilo mě i to, s jakou chutí a nadhledem tancoval - tancuje totiž strašně, a nevěřila bych, že ho k tomu někdy někdo přinutí. Jenže Adam nebyl jediný, kdo mě toho večera překvapil.

Stáli jsme na tramvajové zastávce, já, Sandra a Karel, a čekali na své tramvaje. Noční tramvaje mají dost velké prodlevy, ta, kterou jsem měla jet já se Sandrou, jela až za dvacet minut a ta Karlova ještě o deset minut později.

"Nepůjdeme ještě někam? Mně se tu nechce čekat," řekl Karel. "Je tu docela zima."

"Já už jsem ospalá," zavrtěla hlavou Sandra. "Jela bych domů."

"Mně je to jedno, klidně ještě někam zajdu," řekla jsem. "Pojď s náma," pobídla jsem Sandru, ale ta byla ospalá a těšila se do postele. "Běžte sami," řekla.

Rozloučili jsme a s Karlem šli ještě na pivo do podniku kousek od zastávky. Povídali jsme si - moc jsme se neznali, pracoval v jiném oddělení než já - a popíjeli a když jsme se zvedli, bylo před třetí. Na zastávce jsem ospalýma očima zpytovala jízdní řád - poslední má tramvaj odjela před čtvrthodinou a další pojede až v šest ráno. Karlova tramvaj měla jet za pět minut.

"Vezmu si taxíka," řekla jsem a zívla.

"Neblázni, to se nedoplatíš," řekl Karel. "Vždyť bydlíš pěknej kus za městem. Pojeď se mnou, přespíš u mě a ráno dojedeš domů."

Zívla jsem znovu a unaveně přikývla.

V tramvaji jsem seděla s hlavou opřenou o okenní sklo. Karel stál nade mnou, ale nevnímala jsem ho, na víčkách už mi seděl spánek.

"Můžu si lehnout sem?" ukázala jsem na skládací pohovku v jeho obýváku poté, co jsme vyjeli výtahem do jeho bytu v jedenáctém patře.

"Pojď si lehnout ke mně do pokoje, tady to není tak pohodlný."

"Mně to nevadí," řekla jsem. Sklonila jsem se nad pohovku a chystala se ji rozložit. Karel mě přitom objal kolem boků. Lekla jsem se a ucukla.

"Co děláš?" zeptal se. "Snad jsem ti nic neudělal."

"Lekla jsem se. Hele, já jdu spát."

"Tak pojď ke mně," řekl pevně. "Tady spát nebudeš. Přece."

"Budu." Konečně se mi povedlo pochopit mechanismus gauče a roztáhnout ho; Karel se na mě jen díval a ani mi nepomohl.

Znovu mě chytnul kolem boků a jel po nich rukama výš, k prsům.

"Nech toho!" okřikla jsem ho, ale on nepustil. "Říkala jsem ti, nech toho," vyškubla jsem se mu znova.

"Dělám ti něco?"

"Hele, Karle, dík, že mě tu necháš přespat, ale fakt jsem unavená." Sundala jsem si boty a lehla si na pohovku. "Dobrou noc."

Karel si sedl ke mně a začal mě hladit po těle. Povzdechla jsem si a řekla tiše, ale pevně: "Karle, já už chci jít spát."

"Však jo, pojď spát ke mně," řekl samozřejmě.

"Radši bych spala tady."

"Tak já si k tobě vezmu peřinu, jo?"

"Karle, já chci spát. Jsem unavená."

Nepřestával mě hladit. "Jseš hezká," řekl a zajel mi rukou pod tričko. "Všimnul jsem si toho v práci už dávno."

Doteky cizích lidí jsou mi krajně nepříjemné. Naštvala jsem se, vzala pevně jeho ruku a mrštila s ní pryč. "Hele, já s tebou nechci nic mít! Dobrou noc!"

"A proč?"

"Jsem unavená."

"Vždyť je to jen pět minut. Nemusíš ani vstávat. Přinesu si peřinu."

Vstala jsem a sedla si. "Nechci s tebou nic mít, chápeš? CHÁPEŠ?!"

Místo odpovědi si Karel přisedl, položil mi ruku na stehno a snažil se mě políbit. Cukla jsem a strčila do něj, až si lehl. "Sakra, nešahej na mě!"

"Nelíbím se ti? Jsem ošklivej? Smrdí mi z pusy?"

"Karle..."

"No vidíš. Hele, jen pět minut a pak můžeme jít spát, oba. Pět minut."

Připadalo mi děsivě absurdní, že někdo může takhle uvažovat. Zároveň jsem ucítila kdesi v útrobách první zárodky strachu.

"Hele, pět minut, to je chvilka," opakoval, a znělo to až výhrůžně. "Jestli chceš, můžeš pak jít spát do mý postele, já si ustelu tady."

Vzala jsem si deku a šla si lehnout na zem do koupelny, kde jsem se zamkla. Hodila jsem na dlaždičky předložku, sebrala z věšáků ručníky a položila je vedle ní. Na tuhle provizorní postel jsem si lehla, přikryla se dekou a pokoušela se usnout. Za dveřmi koupelny se ozývalo šmátrání, jako by k nim Karel stěhoval nějaké věci. Měla jsem strach, že se mě v koupelně snaží zatarasit. Pak se mi ale zdálo, že Karel za dveřmi zůstal, že si mě tu uvnitř hlídá.

Několik minut bylo ticho. Potom jsem slyšela, jak někdo v patře pod námi spláchnul záchod a šel si umýt ruce, kdesi v dálce vyl tichounce pes a z parkoviště odjelo auto. I přes dveře koupelny jsem slyšela tikot hodin ve vedlejší místnosti; musely viset přímo na druhé straně stěny koupelny. Tikaly pomaleji, než se mi kdykoli předtím zdálo. Slyšela jsem tichý tlukot svého srdce. Potom se do těch dvou rytmů přidal třetí a mně chvíli trvalo, než mi došlo, co to je - Karel na druhé straně dveří masturboval. Udělalo se mi špatně, fyzicky špatně, byl to zlý sen, měla jsem strach tam v té maličké koupelně zůstat a nic nedělat, měla jsem strach se pohnout a něco udělat. Celý život toužím, aby na mě někdo ráno čekal s čerstvě uvařenou kávou na stole, a místo toho je teď za dveřmi člověk, který na mě číhá.

Má únava byla silnější než strach, takže se mi nakonec podařilo usnout. Za ty čtyři prospané hodiny jsem se celá zpocená několikrát vzbudila, snad mě vyrušil nějaký zvuk, bála jsem se, že se Karel dobývá dovnitř, ale když jsem otevřela oči do tmy koupelny, bylo už v bytě ticho. Asi v půl sedmé, když jsem venku zaslechla přijíždět tramvaj, jsem se zvedla a chtěla otevřít dveře. Nešlo to; za nimi, na matraci, vyndané z postele, spal Karel. Zatlačila jsem a škvírou se protáhla ven. Překročila jsem ho a koutkem oka jsem ho zahlédla - byl přikrytý peřinou, ale zdálo se mi, že je nahý. Vzbudil se, ale neohlížela jsem se, co dělá. Rychle jsem si vzala svůj batoh, obula se a vypadla ven.

Ještě na chodbě jsem měla strach, že se za mnou Karel rozběhne a vtáhne mě zpátky dovnitř. Běžela jsem rychle na zastávku a na ní strávila nekonečných dvanáct a půl minuty koukáním na hodinky, čekáním na tramvaj (měla minutu a čtvrt zpoždění) a nervózním rozhlížením se kolem sebe. Teprve v tramvaji jsem se začala cítit trochu bezpečně. Sledovala jsem zadním okénkem, zda za tramvají nikdo neběží, ale sídlištní ulice byla to sobotní ráno úplně liduprázdná.

Zatímco mě tramvaj vezla dál od Karla, jeho sídliště a jeho koupelny, uvažovala jsem, co ho vedlo - co ho opravňovalo - k tomu, aby po mně chtěl to, co chtěl. Nebyli jsme opilí. V práci jsme se stýkali minimálně a vždycky jen pracovně. Nepamatuju se, že bych mu kdy dávala najevo velké sympatie. Proč na mě naléhal? Byl tak zoufalý nebo osamělý, že chtěl využít příležitosti? Považoval snad za samozřejmost, že když u něj budu přespávat, že se mu poddám? Chápal to jako obchod, přespání za vyspání? Chápal mé neustálé odmítání jen jako způsob, kterým jsem se ho snažila vydráždit? Nedokážu si představit, že by tohle udělala ženská - že by u sebe nechala přespat chlapa a podmiňovala to tím, že se s ní musí vyspat. Je fakt, že by to asi dost dobře nešlo, znásilnit chlapa, co se znásilňování týče, mají to chlapi - čistě fyziologicky - jednodušší.

Jenže musejí být takhle hnusní jen proto, že to mají jednodušší? Byly by na tom ženské stejně, kdyby to měly taky takhle jednoduché? Nebo obráceně: Měla bych Karla alespoň částečně omluvit, protože se choval jen tak, jak mají chlapi geneticky zakódováno?

Dojela jsem domů, lehla si a ještě asi tři hodiny neklidně spala. Zdálo se mi o Karlovi a když jsem se vzbudila, zatoužila jsem po nějaké jistotě, po někom, kdo by mě měl rád, kdo by mě objal, kdo by mě ochránil. Už ne po anonymním objetí, ne po šidítku, které by mi nahradilo objetí, jakým se plaší noční můry, toužila jsem se schovat v náruči někomu, kdo skutečně ty můry umí vyplašit. Jenže nikdo takový tu nebyl.

Odpotácela jsem se do kuchyně a udělala si silné kafe. S vůní kafe jsem si vzpomněla na Adama a to dobré kafe, co jsem mu včera dala, a přitom si představovala, jaké by bylo příjemné mít ho tu, aby mi to kafe uvařil ještě předtím, než jsem se probudila. V tuhle chvíli bych ovšem trvala na tom, aby Adam byl ženská. Chlapy jsem nechtěla ani vidět. Vzpomněla jsem si na Karla a zase jsem pocítila nutkání zvracet.

Přesto jsem se odhodlala Adamovi napsat zprávu. Ve chvíli, kdy se na displeji telefonu objevilo "Zpráva odeslána", trochu se mi ulevilo. Tyhle telefony mají přeci jen zvláštní moc.

Můžu se stavit? zeptal se za chvíli Adam ve zprávě.

Přijeď na oběd, odepsala jsem mu. A obejmi mě, chtělo se mi dodat, ale tušila jsem, že to ví.


27

"Ahoj," uvítala mě Lucie ve dveřích a objala mě. "Udělala jsem ti kroupovou polívku, hrachovou kaši a dušenou mrkev."

Oba jsme se rozesmáli.

"Ne, budeme mít palačinky. Ještě nejsou tak docela hotový," řekla. "Například ještě musíme koupit mlíko, mouku a olej."

"Včera jsem ti vlastně nevyprávěla jednu příhodu, když jsem teď byla v Norimberku," začala Lucie vyprávět, zatímco se slunce pomalu zařezávalo za obzor. "Měla jsem v sobotu volno, tak jsem se šla projít po městě, bylo krásný světlo, seděla jsem v parku na lavičce, přede mnou sytě zelená tráva a v tom jako zlatý mince rozsázený listy, šla tam nějaká stará paní a ty listy sbírala a za ní tou zelenou trávou běžel malej pejsek v červeným svetru, umíš si to představit? Zelená tráva, zlatý listí a červenej pejsek? Pak se zvednul vítr a ty listy se nad tou trávou roztancovaly a ten malej pejsek je honil, až metal kozelce, štěkal na ty listy a tý paní se hrozně pletl pod nohy, musela jsem se tomu smát, lidi se na mě divně dívali, místo aby se dívali na tu paní a toho pejska, a tvářili se, jako kdyby mi přeskočilo a mně to bylo jedno."

Usmál jsem se.

"Najednou k tý lavičce přišel chlapík kolem čtyřicítky, zeptal se, jestli si může sednout a sednul si vedle mě. Černý vlasy, modrý oči-"

"Modrý oči?"

"Jo, modrý oči. Na ty jednou dojedu."

"Taky mám slabost pro modrý oči," řekl jsem. "Když jsem byl malej, vymohl jsem si od našich mrkací panenku, protože měla modrý oči. Tak moc se mi líbily, že jsem jí je vydloubal šroubovákem."

Lucie se zasmála. "Začal se se mnou bavit, prej že se za takovýho počasí pořádají zadarmo prohlídky Norimberka a že mě provede."

"Dobrá strategie," ocenil jsem.

"Jmenoval se Laurent, pracuje pro UNESCO, pěstuje přes sto druhů růží a judo, strašně se vytahoval a vykládal mi o vážný hudbě, to je jako když mi ty vyprávíš o elektronice, pro mě je to španělská vesnice. Tvrdil, že z československejch skladatelů se mu nejvíc líbí Bartók, tak jsem mu říkala, že Československo už dávno neexistuje a že Bartók není Čech. Pěkně jsme se prošli, Norimberk je krásný město. Čím víc se blížil večer, tím blíž k mýmu obličeji mluvil, člověče, nevěděla jsem, co si mám myslet, no ale když z něj kolem sedmý vypadlo, jestli bych se nechtěla podívat na ty jeho růže, tak mi to došlo, rychle jsem se rozloučila a utekla."

Mezitím se setmělo. Díval jsem se na oblohu.

"Utekla jsi před ním nebo před sebou?" zeptal jsem se.

Lucie se zasmála a chytla mě za ruku. Trochu jsem se zastyděl. Některé věci se dají říct jen dotekem. Vlastně mi tou rukou něžně vynadala.


28

Když jsem dovyprávěla, zeptal se Adam: "Utekla jsi před ním nebo před sebou?"

V duchu jsem se urazila. Ještě tak před měsícem bych si možná nebyla úplně jistá - ostatně Laurent byl docela hezký chlap - ale po příhodě s Rickem a hlavně po včerejším zážitku s Karlem jsem věděla, že teď už budu vždycky utíkat před chlapama a ne před sebou. Mrzelo mě, že na to Adam sám nepřišel.

Díval se na hvězdy a čekal na mou odpověď. Smutně jsem se zasmála. Chytla jsem ho za ruku, ale on se nepřestal dívat na oblohu.

"Jsem blbec," řekl. Chvíli mlčel.

"Nechal jsem to kafe od tebe včera v tom baru," řekl a já nevěděla, jestli se předchozí věta vztahovala k téhle nebo k mému vyčítavému doteku.

"To nevadí," řekla jsem. Zadívala jsem se nahoru a ukázala prstem na několik hvězd. "Vidíš támhle?"

Adam mi na souhlas stiskl ruku.

"To jsou dvě nový souhvězdí. Velký a Malý kafe."

"Dal bych si velký, a přidal do něj trochu mlíka z Mléčný dráhy," řekl Adam.

"Zvu tě," řekla jsem.

"Kafe je močopudný," řekl Adam. "Budeš pak muset celou noc courat."

"Jo, a budu tě muset pustit," zašimrala jsem ho v dlani.

"Nevadí, moje ruka bude vždycky čekat, až se ta tvá vrátí."

Dlouho jsme se pak mlčky dívali na ta dvě souhvězdí.



(srpen-listopad 2002)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 3 (s diakritikou)

Odeslat