Dědictví aneb Prokletí rodu ruční vrtačkou

Existuje teorie, podle níž se lidé dělí na lovce a sběrače. Pokud mohu soudit podle dílny, kterou jsem zdědil po zesnulém dědečkovi, pocházím z dávného rodu sběračů. Sběračství musí být nějak biologicky podmíněné, něco jako je mateřský pud nebo dávivý reflex, protože jinak si nedokážu vysvětlit, že dědeček byl mimo jiné majitelem největší sbírky pilníků ve známém vesmíru a k tomu čtyř stejných ručních vrtaček na kliku. Marně jsem přemýšlel nad tím, k čemu jich děda mohl potřebovat tolik. Jediné rozumné vysvětlení bylo, že je od někoho dostal zadarmo. (Některé věci totiž mají hodnotu už v tom, že jsou zadarmo. Bohužel to je často jejich jediná hodnota.) Já ve finále usoudil, že tolik zbytečných vrtaček nepotřebuju, a tak jsem si nechal jen tři. Jednu z nich jsem vyměnil s kamarádem za starý nefunkční rozlámaný telefon – to aby měl o čem přemýšlet zase můj syn.

Podle výše zmiňované teorie by měl být opakem sběrače lovec, ale není to tak. Opakem sběrače je vyhazovač. Vyhazovač ví, že k životu je ve skutečnosti potřeba strašně málo, zejména kyslík, láska a internet. Všechno ostatní – například starý nefunkční rozlámaný telefon – letí do popelnice. U popelnice už ale nedočkavě přešlapuje sběrač, aby takový poklad zachránil a vzápětí ho vyměnil za ruční vrtačku na kliku, kterou taky nepotřebuje. Vrtačka se následně jako prokletí přenáší z dědů na syny, ze synů na vnuky a ze vnuků na pravnuky tak dlouho, dokud konečně někdo nenajde odvahu vrtačku zašantročit nebo ji vyměnit za něco ještě neužitečnějšího.

Když si vzpomenu, co všechno jsme našli v dědově pozůstalosti, musím uznat, že děda byl králem všech sběračů. Nejenže systematicky shromažďoval sáčky a později krabice od mléka, nejenže nastavoval špačky tužek kovovou trubičkou a schovával si zpuchřelé gumičky, hodinky bez ručiček a vypsané propisky – on si svépomocí i recykloval přijaté pohlednice tak, že čistým papírem přelepoval jejich popsanou stranu. Dokonce si vyráběl i pohlednice vlastní – na kousek čtvrtky načrtl z jedné strany linky pro adresu a na druhou stranu přilepil obrázek, vystřižený z vojenského časopisu Signál, jehož byl odběratelem. Jediným kritériem pro volbu obrázku byla jeho dostatečná velikost. Vybavuju si například skvostnou pohlednici s obrázkem vietnamských vojáků, klusajících napříč minovým polem, nebo na portrét Heleny Fibingerové, z níž po ořezu zbyla jen koule v natažené ruce a půl hlavy. Děda byl naštěstí tak shánčlivý, že tyhle pohlednice raději nikomu ani neposílal, aby nemusel utrácet za známky.

Když si vzpomínám na všechny tyhle věci, které po mém dědečkovi zbyly, přemýšlím o tom, co jednou zůstane po mně. Přál bych si, aby to bylo něco víc než jen sada pilníků, vrtaček a rozbitý telefon. Konejší mě, že jestli po mně mí potomci něco zdědí, pak to určitě bude naše rodová povaha škudlila a lakomce – prostě povaha typického sběrače. Tu jedinou totiž nebudou schopní prodat, vyměnit nebo vyhodit do popelnice a možná díky tomu pochopí, že k životu nejsou potřeba všechny ty krámy, jimiž jsme obklopení. Že nám stačí jen kyslík, láska a internet.

Jan Flaška
autor je celý dědeček

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 3 (s diakritikou)

Odeslat