Co mě (kromě průvodčího) napadá ve vlaku

”Můžu?” zeptal se mě kypící pán, ze kterého už na dálku sálal pot a pach cigaret. Na některé otázky prostě nemůžete říct ”Ne”, což bylo sice přesně to, co jsem mu chtěl odpovědět, ale místo toho jsem kývnul a tak se každé z jeho alespoň stodvaceti kil naproti mně uvelebilo. Cestu vlakem jsme měli tedy strávit spolu. Pán si tlumeně říhnul a když otevřel pusu, aby se nadechl, zjistil jsem, že má rád pivo. Značku se mi ale určit nepodařilo.

Pán byl velmi tlustý. Měl jedno velké břicho, tři brady a alespoň čtyři půlky. Těsné džíny se mu zarývaly do rozkroku a tlačily mu orgán hluboko do těla. Ptal jsem se sám sebe: proč muži nosí kalhoty a ženy sukně? Obráceně by to bylo mnohem pohodlnější a pro přirození přirozenější. Vůbec je to s těmi konvencemi takové zvláštní: Proč musí muži nosit kravatu? Proč nemohou nosit copy? Proč se růžová saka tak špatně shánějí? Tyhle věci mi vždycky vrtaly hlavou, ale nikdy jsem nezkoušel reakce spoluobčanů na vlastní kůži. Na sukni mám totiž moc chlupaté nohy a na copy moc krátké vlasy.

Do vagónu vstoupil průvodčí. Když napíšu, že řekl: ”Kontrola jízdenek”, není z toho znát, jak to řekl. ”Kontrola jízdenek” lze totiž říct otráveně, pohrdavě, laskavě... Lze jimi cestujícímu zvednout náladu nebo mu k již tak vysokému jízdnému přidat přirážku v podobě nerudnosti. Tenhle svá slova naplnil optimismem a vlil tak do mě určitou naději, že ta otylá koule proti mně brzy vystoupí.

Jenomže se ukázalo, že tomu tak není. Obézní pán totiž usnul. Zaklonil hlavu, čelist mu spadla a mezi dolním rtem a jedničkou vpravo nahoře se mu natáhla krásná slina a jako nitka pavoučí sítě se zaleskla v jarním slunci.

To je zajímavé, napadlo mě, jak jsou spící lidé oškliví. Je to nejspíš tím, že mají ve spánku zavřené oči a tak se na sebe při tom nemohou dívat do zrcadla. Kdyby mohli, určitě by si dali pozor, aby jim to slušelo. Vzpomněl jsem si na svou známou, která usnula v autobuse. Když se probudila, zjistila, že leží na rameni nějakého neznámého pána, co sedí vedle ní, a ten pán má na tom rameni pěkně proslintanou loužičku.

Tlusťochovi se muselo něco zdát, protože náhle sevřel svými stehny mé koleno, probudil se a poděšeně se kolem sebe rozhlédl. Zjistil, že se nic neděje, a tak se znovu pohodlně rozvalil na obou sebou zabraných místech, zavřel víčka, povolil dolní čelist a natáhl slinu.

Protože to byl odporný pohled, rozhlédl jsem se po svých spolucestujících. Na co ti lidé asi myslí? Tolik rozdílných osudů v jediném vagónu…

To, že je na světě šest miliard jedinců, člověku sebevědomí nepřidá, ovšem skutečný pocit nicotnosti ve mně vyvolává teprve vědomí, že každý z těch miliard lidí má desítky svých starostí, lásek, radostí, strachů, cílů, přání… Proč by zrovna ty mé měly někoho zajímat? Je uměním života najít někoho, koho by opravdu zajímaly a kdo by nám pomáhal s nimi žít a komu bychom zároveň mohli pomáhat my. Opět jsem se zadíval na sliny tlustého pána proti mně a zjistil, že jemu bych pomáhat nechtěl.

Možná je ale všechno jednodušší, než se mi zdá: Všechny ženy prostě myslí na to, co budou vařit a muži na sex.

Mou domněnku dokazovali i dva mladíci, co seděli přes uličku. Jeden z nich měl v ruce Blesk a předčítal tomu druhému, že právě dnes je nejlepší doba k početí dítěte, které se má narodit přesně 1. ledna 2000. Posléze se společně snažili vypočítat, kolik přesně dní je žena březí.

Domnívám se, že jen pitomcům může záležet na přesném datu porození jejich potomka, a už teď jsem litoval porodníky: Místo toho, aby spolu s ostatními slavili příchod posledního roku tisíciletí, budou z praštěných rodiček tahat děti jak na běžícím pásu. Navíc lze předpokládat, že napřesrok se bude situace opakovat, neboť se jistě najde dost dalších pitomců, co by rádi uvrhli na svět plod své lásky v první den nového tisíciletí (a co teprve takhle mít dvě děti – jedno na 1. 1. 2000 a druhé 1. 1. 2001!). Protože inteligence se do značné míry dědí z rodičů na děti, můžeme očekávat, že léta 2000 a 2001 budou mimořádně silné populační ročníky blbů.

Chtěl jsem ještě napsat nějaký závěr, ale už musím vystupovat. Takže nashle. A kdyby si ve vlaku proti vám někdy sedl kluk v sukni a s copy, tak jsem to já, jen o něco rozhodnutější bourat společenské konvence. A mimochodem, budu myslet na sex.

1999