Chlapáctví uložené do poliček
Ke kontejnerům v naší čtvrti kdosi vyhodil sektorový kredenc. Mám rád hezké věci, a tak mě mrzelo, že tímhle starým krámem někdo zhyzdil to půvabné zákoutí u popelnic. Jak kredenc vypadal?
- Byl ošklivý a špinavý.
- Nedovírala se mu dvířka a někdo si už odnesl police a skla.
- Chyběly mu nožičky.
- Nepotřebovali jsme ho.
- Neměli jsme ho kam dát.
Protože neexistoval vůbec žádný důvod, proč si kredenc přivézt domů, musel jsem se jako každý rozumný člověk ptát sám sebe „Jsi úplný idiot?“, když jsem ho skládal z rudlíku přímo doprostřed našeho obýváku. Jenže! Zkuste si představit, že vedle popelnice, v dešti a zimě, zabalené jen do igelitové tašky, leží malé plačící dítě. Copak byste ho tam nechali jen proto, že je špinavé, nepotřebujete ho a nemáte ho kam dát? (Bod 3 pro účely srovnání vynecháme.) Tak vidíte.
Jsem povoláním ajťák a většina lidí si proto myslí, že nejnamáhavější činnost, kterou dokážu dělat rukama, je pohlavkovat své děti. Přitom mám sklep, garáž a kůlnu vyplněné chlapáckým elektrickým nářadím, které jsem si koupil, protože obsahovalo spousty silných elektromotorů a byly k němu hromady báječného příslušenství. Slyším všechny ženy světa, jak křičí: „To ale přece není důvod, aby sis kupoval nářadí, které nepotřebuješ!“ Takovému argumentu snadno seberu vítr z plachet: všechno to nářadí – a to bych chtěl zdůraznit – jsem koupil ve slevě. Zatím čekalo zabalené v policích na svou Velkou chvíli a v kolemjdoucích vzbuzovalo dojem, že jsem fachman.
Takže teď už asi tušíte, že hlavním důvodem, proč jsem si do obýváku přitáhl starý velký špinavý rozbitý kredenc, bylo dokázat svému okolí, že i já, obyčejný ajťák, na opravu nábytku potřebuju koupit ještě spoustu dalšího chlapáckého elektrického nářadí.
Proces opravy jsem zahájil tím, že jsem všechno své nářadí vyskládal do řádky a snažil se zapamatovat si jeho názvy. Potom jsem začal studovat návody. Ať už čtete detektivní příběhy Raymonda Chandlera, experimenty „proudu vědomí“ Jamese Joyce nebo návody k drobnému domácímu násilí od E. L. Jamesové, doporučuju vám k prostudování nový a úžasný literární žánr, jímž jsou návody k elektrickému nářadí. Nikde jinde se toho nedozvíte tolik na tak málo stránkách; já už teď vím, co to je „obrobek“, „planžeta“ a „neodkladná lékařská pomoc“. A navíc už pro mě není žádný problém nařezat si pod přesným úhlem 45° dokonale stejné jedenapůlcentimetrové plátky ze své levé nohy, ufrézovat si kus ramene nebo si odhoblovat knír.
Když mě žena viděla v zajetí všech těch přístrojů, téměř mi začala věřit, že kredenc dokážu opravit, aniž bych se zabil. Ale přeci jen – pro jistotu – jsem ještě před započetím prací udělal jedno bezpečnostní opatření: pojmenoval jsem ten kredenc „Luděk“. Moje žena totiž tvrdí, že věci, které mají jméno, člověk nedokáže jen tak vyhodit. A protože bývám při práci vzteklý, dal jsem pro jistotu pěkná jména i všemu svému elektrickému nářadí.
No a o dalších osudech Luďka vás možná budu informovat, pokud si tedy omylem neufrézuju ruce.
Jan Flaška
autor má mj. pilku Jarmilku
Doporučte cizím lidem
|
Nahrajte si to do čtečky |
