Cestou do sebe za úspěchem a rozvinutím

Lidé po celém světě cestují po celém světě.

My, co místo toho čteme knihy, ale víme, že hlavní hrdinové všech knih vždycky cestují po světě jen a jen proto, že tam hledají sami sebe. Na konci knihy se pokaždé vrátí domů a teprve tam sami sebe najdou. Takže my, co čteme knihy, víme, že cestování je ztráta času a peněz. Hovíme si proto pěkně v zapšoukaném domácím teplíčku a blaženě se tetelíme, jak jsme na to vyzráli. Když chceme vyrazit hledat sami sebe, děláme to pěkně se šálkem kávy a pytlíkem čipsů před televizí.

Ale pozor, to nijak neumenšuje strastiplnost naší cesty! Neboť, jak řekl už dalajláma, pan Werich, Paolo Coelho, Tomáš Klus nebo Karel Janeček – teď si nejsem jistý: „Ze všech cest je nejdelší ta do vlastního nitra, a protože na každé cestě je nejdůležitější udělat první krok, neboť srdce vždy kráčí po cestě, od níž nás rozum zrazuje, je jasné, že nejtěžší cesta je ta, po níž jdeš úplně sám, ale přesně tahle cesta tě dělá nesmírně silným, a zároveň to, jestli jdeš po správné cestě, poznáš podle lidí, které na ní potkáš, přičemž když jdeš za svými sny, miluj už tu cestu, a ne její cíl, neboť cesta, která vede z pekla ven, je ta, po níž míříš ke světlu, a když už člověk jednou je, tak má koukat, aby po té cestě šel tak daleko, až pozná sám sebe.“ To je velmi, velmi, velmi krásný a moudrý citát a hodně vysvětluje, proč tak málo lidí nastupuje na cestu spirituality, transcendence a duchovna. Bojí se totiž, že by na ní museli číst takovéhle citáty na pozadí obrázků schoulených lidí, kytiček a silnic, vedoucích do západů sluncí.

Přitom je to právě a jedině cesta spirituality, transcendence a duchovna, která člověku dokáže otevřít oči a dovést ho k poznání, že spiritualita, transcendence a duchovno jsou ve své původní prapodstatě to, čemu říkáme „synonyma“ a že jejich neustálému zbytečnému používání vedle sebe se říká „pleonasmus“.

Cesta do vlastního nitra ale nemusí vést jen přes motivační citáty. Může být mnohem snazší a přímočařejší. Vlastně je až s podivem, jak málo lidí se rozhodne na takovou duchovní cestu vydat. Přitom je to tak snadné: není třeba nic jiného, než prodat veškerý svůj majetek, obléknout se do prostěradla a vyrazit do Tibetu bydlet v jeskyni.

No dobře, pobyt v jeskyni vám může připadat nepohodlný. Koneckonců, sám už jsem v jeskyni jednou byl. Bylo tam vlhko, tma, ozvěna a slabý signál. Ale začít žít spirituálně lze i jinak: můžete například zajít do knihkupectví a koupit si tam knihy o osobnostním rozvoji. Ty poznáte podle zadní obálky, na které je vždycky fotografie člověka, co vypadá jako z umělé hmoty, a vedle ní chvástavý medailonek o tom, jaký je to pašák a že vám jeho kniha změní život a vaši osobnost rozvine jak poupátko. (To může být někdy dost těžké – znám osobně několik lidí, kteří vůbec žádnou osobnost nemají, a tudíž nemají ani co rozvíjet.)

Pokud jste ale v sobě alespoň zárodky nějaké té osobnosti našli, pak si najděte chvilku a začtěte se do fascinujících životních příběhů lidí, kteří na začátku knihy měli problémy v pracovním i osobním životě, nebyli úspěšní ve finančním světě, manželky je podváděly, děti se jim smály, kuny jim přežvýkaly kabely v jejich rozpadajících se autech a vůbec to byly stejné bezvýznamné hnidy, jako jste vy. Pak ale začali dodržovat Pět Základních Pravidel, případně Sedm Mentálních Technik, nebo také Jedenáct Každodenních Cvičení, a po nějaké době plné vnitřních bojů, upřímnosti k sobě samým, zbavování se nesprávných přátel a líčení pastí na kuny nakonec dokázali povstat z popela, vyhrát nad svým starým já, podívat se světu zpříma do očí a vyplodit čtyřsetstránkový fascikl o osobnostním rozvoji. Těmto lidem se říká „kouči“. „Kouč“ znamená v cizí řeči „gauč“. Jde o místo, kde se všichni tihle lidé válejí, když přepočítávají peníze od důvěřivců, jako jste vy, co si koupili jejich knihy.

Přestože je váš život etalonem neúspěchu a selhání, neexistuje důvod, proč byste se i vy nemohli rozvinout, vstát z popela, vybudovat si úspěšnou kariéru a navzdory všem protivenstvím dosáhnout svých cílů. Jistě vám to bude připadat jako zázrak, ale věřte mi: když vytrváte a budete každý den dodržovat Pět Základních Pravidel, Sedm Mentálních Technik a Jedenáct Každodenních Cvičení, začnou se k vám – a to dočista bez vašeho přičinění, sami od sebe! – obracet vaši přátelé zády. Nevadí, stejně to byli jen lidé, kteří svými negativními postoji působili ve vašem životě jako jed (= odrazovali vás od nákupu dalších knih o osobnostním rozvoji). Do svého života naopak přilákáte ty, kteří vám budou na vaší Cestě Za Úspěchem pomáhat (= kouče osobnostního rozvoje). Nakonec i vy dosáhnete Velkého Úspěchu a taky začnete vypadat jako z umělé hmoty a taky se stanete kouči osobnostního rozvoje.

Ale nic by se nemělo přehánět. Měl jsem známého, který studoval všechny tyhle knihy a dlouhá léta si pilně a systematicky rozvíjel osobnost. Bylo to pro něj jako droga. Už mu nezbýval čas na normální život, protože celé dny nedělal nic jiného, než že si rozvíjel osobnost. Měl jsem obavy, že se nakonec nevejde do svého spodního prádla, jak měl mohutnou a rozvinutou osobnost. Když mi radil, že se musím zbavit starých myšlenkových programů a pozitivně se navibrovat na každodenní vděčnost, připadal jsem si vedle něj se svou ubohou a zakrnělou osobností zoufale slabý a zaostalý. Myslím, že se takhle v jeho přítomnosti musela cítit většina lidí, protože se od něj začali odvracet nejen jeho přátelé, ale i lidé, co vedle něj seděli v kině a náhodní kolemjdoucí. Můj známý naštěstí včas pochopil, že aby mohl komunikovat s námi, obyčejnými smrtelníky, musí se dostat zpátky na naši úroveň. Začal se proto koukat na videa s koťaty, sledovat konspirační weby a chodit na setkání občanů s Tomiem Okamurou, a jeho rozvinutá osobnost se mu svinula zase do původní podoby.

Stručně řečeno: Vydat se na duchovní cestu nemusí hned znamenat, že budete bydlet v jeskyni se stěnami popsanými motivačními citáty. Jen je dobré snažit se nějak uchopit věci, které nás přesahují. Mít alespoň občas možnost očistit v čerstvém prameni spirituality něco z nánosu materiálního bahna tohoto světa. Protože vhled i nadhled vám změní pohled na svět, ve kterém žijeme; jak ale říkává dalajláma: „Vocamcaď pocamcaď.“

Pozn.: Samozřejmě vím, že „kouč“ nepochází ze slova „couch“ (gauč). Dělal jsem si z vás legraci. Ostatně by to ani nebylo logické, pojmenovat učitele „gauč“. Slovo „kouč“ ve skutečnosti pochází ze slova „coach“, což znamená „železniční vagon“.