Archeologie ledničky

Už několikrát jsem se v noci probudil v domnění, že mě přepadl lupič se zažívacími potížemi, abych následně zjistil, že tyhle gastrointestinální zvuky vydává lednička. Moc se jí nedivím, občas v ní totiž nacházím jídla natolik zkažená, že se bojím je vynést na světlo světa. Neustále čekám na moment, kdy tyhle archiválie začnou ztrácet pach a nabývat cenné historické hodnoty; zatím to ale vždycky dopadlo tak, že místo archivace došlo k eliminaci. Připadám si v takových momentech jako porodník, který v gumových rukavicích vytrhuje z temného a bezpečného lůna lednice něco, co je víc jejím než mým majetkem. Nezřídka mi nezbývá než zapomenuté uzenině ustřihnout pupeční šňůru a opatrně ji zabalit a přenechat k adopci potulným kočkám.

Protože jsem byl odjakživa veden k tomu, že jídlo se nevyhazuje, polovinu prostoru mé ledničky vyplňují jídla z minulého století ve stavu, kdy jim nějaké to desetiletí navíc nemůže ublížit. K některým mám už vysloveně sentimentální vztah a pokaždé, když otevřu dveře, ovane mě jejich familiérní odér a já se s nimi pozdravím jako se starými přáteli. Prohlížet si obsah ledničky je pro mě totéž co listovat fotoalbem: první lásky, první klobásky, archivní krabicová vína, zbytky tlamolepů z dob mého jinošství (jinošství definuji jako dobu, kdy je člověk jiný; pak následuje dlouhé období stejnošství, kdy je člověk stejný) – prostě je tu spousta historických věcí, které jsem dávno poslal k ledu. Jednotlivé uskladněné kousky se mi v mysli spojují s význačnými okamžiky mého života; nejvíc jsou, pochopitelně, cítit věci z mého raného dětství. Myslím ale, že spíš než Freud by si na nich smlsnul hlavní hygienik.

Podobně jako s obsahem se to má i s povrchem ledničky. Teprve když si člověk pořídí ledničku, uvědomí si, co všechno se dá vyrobit jako magnet. Původně čistě bílá tabula rasa se v průběhu lidského života zaplní věcmi, o kterých ani netušil, že by se na ní kdy mohly ocitnout. Seznamy nákupů tu bojují s dětskými malůvkami, prošlá PFka se tu perou s pozvánkami a divnými telefonními čísly, nesplněná předsevzetí hlídají andělíčci, koťátka a jiná roztomilátka, vkusné reprodukce slavných obrazů se marně snaží přebít hyperkýčovité pohlednice od přátel, snímky vysněných rájů tu úpí pod složenkami a domáckými chňapkami...

Až mě zas uprostřed temné noci probudí má lednička, nepřetáhnu si peřinu přes hlavu, ale pustím se do úklidu jejích zahlcených vnitřností dřív, než z ní úplně přestane vycházet světlo. Mimoto mám příjemné tušení, že jsem v ní kdysi zahlédl do ledu vrostlou čokoládu.

Jan Flaška
autor je poněkud chladný

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 7

Odeslat