Archeologie ledničky

Už několikrát jsem se v noci probudil v domnění, že mě přepadl lupič se zažívacími potížemi, abych následně zjistil, že tyhle gastrointestinální zvuky vydává lednička. Moc se jí nedivím, občas v ní totiž nacházím jídla natolik zkažená, že se bojím je vynést na světlo světa. Neustále čekám na moment, kdy tyhle archiválie začnou ztrácet pach a nabývat cenné historické hodnoty; zatím to ale vždycky dopadlo tak, že místo archivace došlo k eliminaci. Připadám si v takových momentech jako porodník, který v gumových rukavicích vytrhuje z temného a bezpečného lůna lednice něco, co je víc jejím než mým majetkem. Nezřídka mi nezbývá než zapomenuté uzenině ustřihnout pupeční šňůru a opatrně ji zabalit a přenechat k adopci potulným kočkám.

Protože jsem byl odjakživa veden k tomu, že jídlo se nevyhazuje, polovinu prostoru mé ledničky vyplňují jídla z minulého století ve stavu, kdy jim nějaké to desetiletí navíc nemůže ublížit. K některým mám už vysloveně sentimentální vztah a pokaždé, když otevřu dveře, ovane mě jejich familiérní odér a já se s nimi pozdravím jako se starými přáteli. Prohlížet si obsah ledničky je pro mě totéž co listovat fotoalbem: první lásky, první klobásky, archivní krabicová vína, zbytky tlamolepů z dob mého jinošství (jinošství definuji jako dobu, kdy je člověk jiný; pak následuje dlouhé období stejnošství, kdy je člověk stejný) – prostě je tu spousta historických věcí, které jsem dávno poslal k ledu. Jednotlivé uskladněné kousky se mi v mysli spojují s význačnými okamžiky mého života; nejvíc jsou, pochopitelně, cítit věci z mého raného dětství. Myslím ale, že spíš než Freud by si na nich smlsnul hlavní hygienik.

Podobně jako s obsahem se to má i s povrchem ledničky. Teprve když si člověk pořídí ledničku, uvědomí si, co všechno se dá vyrobit jako magnet. Původně čistě bílá tabula rasa se v průběhu lidského života zaplní věcmi, o kterých ani netušil, že by se na ní kdy mohly ocitnout. Seznamy nákupů tu bojují s dětskými malůvkami, prošlá PFka se tu perou s pozvánkami a divnými telefonními čísly, nesplněná předsevzetí hlídají andělíčci, koťátka a jiná roztomilátka, vkusné reprodukce slavných obrazů se marně snaží přebít hyperkýčovité pohlednice od přátel, snímky vysněných rájů tu úpí pod složenkami a domáckými chňapkami...

Až mě zas uprostřed temné noci probudí má lednička, nepřetáhnu si peřinu přes hlavu, ale pustím se do úklidu jejích zahlcených vnitřností dřív, než z ní úplně přestane vycházet světlo. Mimoto mám příjemné tušení, že jsem v ní kdysi zahlédl do ledu vrostlou čokoládu.

Jan Flaška
autor je poněkud chladný