Záruka bez záruky

Když jsem byl malý, bál jsem se spousty věcí: jaderné války, podivínského souseda z přízemí a taky toho, že když sním konzervu po udávané záruční době, tak umřu. S úderem půlnoci dne vyznačeného na obale se pro mě každé jídlo stávalo smrtícím jedem, jemuž je nutné se na hony vyhnout. Obdivoval jsem proto plechovky se záruční lhůtou pět a více let. Fascinovala mě představa, že tou dobou už třeba budu na střední škole, a zatímco svět bude úplně jiný, ten lančmít bude pořád ještě k jídlu.

Fascinace délkou záruční doby mě neopouští ani dnes. Standardní dvouletá záruka mě nechává klidným, zato mě zneklidňují takové ty texty maličkým písmem, kde stojí „záruka se nevztahuje na opotřebení nošením“, čímž se myslí, že když si koupíte boty, musíte dva roky počkat, jestli se vám náhodou nerozpadnou samy od sebe v poličce. Jakmile je totiž vezmete na nohu, opotřebují se nošením. Jindy se výrobce proti vám pojistí ještě důkladněji:

Například kamarádovi rozryla zahradu jakási myš. Nastražené pasti považovala za prima prolejzačky, vykuřování si vysloveně užívala a jedovaté gely jí tak šmakovaly, že ve svém hrabání přepnula na turbo. Zoufalý kamarád si nakonec pořídil bzučák, co se měl zahrabat do země a vypuzovat hlodavce pískáním. V návodu ovšem stálo, že bzučák nemusí fungovat, pokud je na špatném místě. V takovém případě je třeba ho po třech týdnech zahrabat jinam. Krom toho prý přístroj neúčinkuje 1. pokud má myš mladé, 2. pokud má v noře zásoby jídla, 3. pokud si noru očurala jako své teritorium a nebo 4. pokud trpí vrozenou či získanou hluchotou. Zkrátka, stejně účinné by bylo zahrabat do země třeba psací stroj, glóbus nebo karburátor.

Jiný můj kamarád je truhlářem ve varhanářství. Záruční doba varhan, které tu vyrábějí, je 300 let. Taková doba je úplně nad mé chápání – za 300 let tu nebudu ani já, ani on a kdoví, jestli tu vůbec bude lidstvo. Ale budou tu ty varhany. Monumentální, zaprášené, tiché a opuštěné budou čekat na lidský dotyk. A budou v nich žít myši.