Základy anatomie nejen pro lidi s osmi končetinami




Předmluva
Vlasy
Mozek
Čelo
Oči
Uši
Nos
Tvář
Ústa
Jazyk
Zuby
Brada
Krk
Ramena
Poprsí
Záda
Srdce
Plíce
Lokty
Ruce
Žaludek
Slezina
Střeva
Pohlavní orgány
Zadek
Nohy
Kolena
Paty

Předmluva

Psát pojednání o různých částech lidského těla je asi tak stejně originální jako psát o lásce. O lidském těle přede mnou psali mnozí - jmenujme třeba Františka Nepila či Jiřího Suchého. Ostatně, o té lásce se toho taky napsalo až hanba a stejně se ní píše dál a i hůř. A nejinak budu psát já o lidském těle.

Rozhodl jsem se, že napíšu anatomickou příručku z pohledu člověka, kterému jsou bližší kravinky než krvinky, játra má nejradši na roštu a když je s ním cokoli v nepořádku, vezme si na to pokaždé Brufen. Snad v mé příručce najdete i věci, které ti přede mnou ještě nenapsali. Ostatně, někde jsem četl, že člověk by neměl celý život přestávat hledat, takže hledejte!

Já to vezmu odshora dolů.


/ nahoru

Vlasy

Vlastně nevím, proč se říká, že někomu vstávají vlasy na hlavě. Když řeknete, že někomu „vstávají vlasy“, zní to neúplně – a přitom, kde jinde mohou člověku vlasy vstávat, než na hlavě?

Znal jsem jednu paní Skřivánkovou, které vlasy nevstávaly na hlavě. Byly z chemlonu, přes noc jí seděly na takové polystyrenové hlavě a vstávaly spolu s paní Skřivánkovou každé ráno, když šla do práce. Paní Skřivánková nosila tytéž vlasy přes patnáct let. Být panem Skřivánkem, asi by mi to vadilo, ale pan Skřivánek měl to štěstí, že byl mrtev a tak ho chemlonové vlasy jeho ženy nechávaly v jeho hrobě chladným.

Pokud vím, starají se ženy o své vlasy daleko více než muži, zatímco ženám na mužských vlasech záleží víc než mužům na těch ženských. Nevím, jak ostatní mužům, ale mně žena připadá nejkrásnější, když je rozcuchaná. Většina žen si naproti tomu myslí, že nejkrásnější jsou, když mají na hlavě lakem vyhnanou helmu, která odolá slunci, větru, dešti a nárazu traverzy.

Naopak mnoho mužů ví, že starost o vlasy je zbytečná. Mastnota je ochrání před škodlivými vlivy prostředí dokonaleji než nějaký zbytečně drahý šampon. A vůbec, správný chlap smrdí, a to od hlavy jako ryba. Příroda si naštěstí s mužskou nechutí starat se o něco tak neužitečného, jako jsou vlasy, dokázala poradit a dobrou půlku mužů od této starosti osvobodila pleší.

Vlasy jsou prý vyjádřením osobnosti. Lidé dlouhovlasí jsou prý volnomyšlenkáři, snílkové a bohémové, zatímco lidé s krátkým sestřihem jsou aktivnější, prudší a pevnější. Ta teorie mi připadá trochu přitažená za vlasy. Zvláště u těch, kteří o ně přišli.

Opomineme-li radovánky jako jsou vši, patří k vlasům neodmyslitelně hlazení a vískání. Všimněte si, že když se sami hladíte nebo vískáte ve vlasech, není to zdaleka taková slast, jako když hladí někdo vás. Přitom je to docela stejný dotek. Bude to asi podobné jako u sexu, při něm to ve dvou také bývá lepší. S hlazením jde všechno hladčeji, takže nechápu, proč jsou v poslední době daleko oblíbenější pohlavky než hlazení. Možná proto, že na hlazení si musíte v dnešním uspěchaném světě vyhradit drahocenný čas, zatímco s pohlavkem jste hotoví raz dva. Pohlavky jsou proto pro naši dobu příznačnější.

Ale ať to vezmete, jak chcete, hlazení je i přes svou nemodernost příjemnější. Ono je příjemné nejen být hlazen, ale i hladit – pokud se tedy prsty nemusí prodírat lakem nebo mastnotou. Hlazení prý uklidňuje hladícího i hlazeného. Je to lék, a úplně zadarmo. Každý přece disponuje dvěma rukama a hlavou. Proč si to tedy neužít a vzájemně se hladit?

A proto zkuste každý den někoho pohladit po vlasech. Kdoví, třeba tím projevíte službu smutnému člověku, jehož život visel na vlásku – byť by byl holohlavý.


/ nahoru

Mozek

Shrňme si fakta.

Je dokázáno, že mozek neandrtálce byl větší než mozek moderního člověka. Takový mozek dnešního průměrného člověka váží čtyřicetkrát méně než jeho tělo, a to přesto, že je z 85% tvořen vodou. I takovýhle odfláknutý mozek přitom moderní člověk používá jen z jedné desetiny.

Když si uvědomíme, že navzdory těmto odstrašujícím číslům se mozek stal sídlem lidského rozumu, nelze se divit už vůbec ničemu.


/ nahoru

Čelo

Dvě části lidského těla slouží ke klepání: rameno a čelo.

Vyjadřujeme-li někomu uznání, poklepeme mu na rameno. Chceme-li však někomu naznačit, co si o něm skutečně myslíme, poklepeme na čelo sobě. Tento zdánlivý rozpor vznikl nejspíš proto, že kdybychom klepali na čelo tomu, kdo si to zaslouží, zákonitě bychom dostali svůj obličej na dosah jeho pěsti.


/ nahoru

Oči

O očích bylo řečeno už tolik, že je mi trapné o nich ještě něco psát. Vazba „v očích tvých“, případně „in your eyes“ je povinnou proprietou každé milostné písně. Oči ale neinspirují jen lásku.

Již barbaři prvobytně-pospolné společnosti dodržovali princip „oko za oko – zub za zub“ a tak vznikl výměnný obchod.

Jak se lidstvo vyvíjelo, přestaly oči a zuby stačit a proto se začaly vymýšlet čím dál tím lepší způsoby, jak jiným vytřít zrak.

Znal jsem manžele, kteří, ač v rozvodovém řízení, byli nuceni žít v jednom bytě. Manželka se nebohému manželovi mstila, jak mohla. Jednoho dne si koupil pár bot, ale když je den nato hledal, našel jen levou botu. Pravou mu manželka sebrala a argumentovala tím, že má právo na polovinu všeho majetku, jehož nabyli během manželství. Považoval to za špatný vtip, než zjistil, že má ve skříni ode všech kalhot jen jednu nohavici. Opět stejný argument – žena má přeci právo na polovinu všeho, čeho on nabyl během manželství.

Manžel měl to štěstí, že ke svým očím nepřišel během manželství, neboť jinak by mu manželka jedno vydloubla a jemu by zbylo jediné, které by mu mohlo přecházet nad manželčinou vynalézavostí. Zavázal se, že si od té chvíle bude své věci střežit jako oko v hlavě a odešel s pilou uříznout manželce z auta volant a půl motoru.

Takhle to tedy dopadá, když člověk dbá přísloví „oko za oko – zub za zub“. Po dvou kolech boje se přísloví změní v pouhé „zub za zub“, neboť oči máme každý maximálně dvě. Na konci vyčerpávajícího boje pak člověku nezbudou ani oči pro pláč, jen prázdné, krvácející dásně.

Ostatně, jakékoli argumenty pro zaslepenou válku jsou bezzubé.


/ nahoru

Uši

Každý otorinolaryngolog vám řekne, že uši jsou od toho, aby jimi člověk poslouchal druhé. Přesto mají někteří lidé uši hlavně proto, aby poslouchali sami sebe.

Uši mají ale daleko širší použití.

Už malé děti vědí, že do uší lze nastrkat různé zajímavé věci, jako jsou hřebíky, hrášek, kuličky a rýže. Později, když neposlouchají, jsou děti za uši tahány, zřejmě proto, aby věděly, kterou část těla mají používat.

Když neposlouchají ani těma vytahanýma, tak za uši dostanou. Kdysi jsem nechápal, co se tím myslí – úsloví totiž neříká, co za ně dostanou. Říkal jsem si, že víc než pár korun to být nemůže. Viděl jsem v obchodě takové ty veliké žertovné uši z umělé hmoty a ty stály jen asi třicet korun. Dětské uši proti nim nejsou ani čtvrtinové a ve srovnání s plastem se rychle kazí.

Ale pak jsem pochopil, že můj výklad je mylný – dětem nejsou uši za úplatu odebrány, ale je na ně aplikována bolestivá rána, zástupce to pořádku a spravedlnosti.

Když člověk trochu odroste, může se po uši zamilovat. Všimněte si, že to znamená zamilovat se od pat, přes celé břicho, střeva, plíce, srdce, ústa až po ty uši – ovšem mozek zůstává nezasažen, což vysvětluje mnohé chování zamilovaných.

V případě nouze se ucho také může stát vhodným dárkem. Vincent van Gogh si v zoufalství ze zhrzeného přátelství Paula Gauguina uřízl levé ucho a na důkaz přízně ho daroval prostitutce jménem Rachel. Nechci vypadat jako měšťák, ale stejně si myslím, že by jí udělala větší radost třeba bonboniéra.

Já bych si své uši neuřezal. Mám za nimi totiž. Ano, mám za ušima. On člověk, jak párkrát dostane za uši, tak pak za nimi často má. Zůstane mu tam to, co za ně dostal, a od té doby za nimi má.

Jeden můj známý byl kdysi po uši zamilovaný do uší jedné krásné ušaté slečny. Ouška jí trochu odstávala a kamarád byl u vytržení z toho, že slečna vypadá jako skřítek. Jednoho dne se slečna sebrala a tři týdny o ní nikdo nevěděl. Když se vrátila do práce, usmívala se od ucha k uchu, protože už jí uši neodstávaly. Nechala si je totiž přišít k hlavě a přestala vypadat jako skřítek. Začala vypadat jako tisíc jiných slečen a ten můj známý ji přestal milovat.

Kdepak, uši si nezaslouží být přišívány k hlavě. Jsou totiž jedinečnou částí těla, kterou lze použít i jinak než jako držák brýlí. Slečnám do nich lze například šeptat něžnosti a když to jde dobře, tak následně i nemravnosti.

Ovšem nejlepší na dívčím uchu je, že ho lze použít orálně.

Dámy by mohly vyprávět, jaký to je pocit, nechat si žužlat ouško. Mohly by vyprávět, až by se jim uši červenaly. Uznejte, že při takovém vyprávění by byla škoda nenastražit uši.


/ nahoru

Nos

Nos je hlavním orgánem chuti, protože když si chce člověk opravdu pochutnat, tak si dá do nosu. Například si dá do nosu vepřovou kýtu.

Někteří lidé si dávají místo kýty do nosu kokain. Nejdřív tvrdí, že to je lepší než kýta a pak umřou.

Kromě chuťového orgánu je nos ještě orgánem strkacím. Můžeme do něj strkat prsty, když si je potřebujeme ohřát, nebo naopak do něčeho můžeme strkat ten nos. Zatímco své prsty strkáme výhradně do svého nosu, nos strkáme výhradně do cizích záležitostí, když chceme zjistit, kdo v tom má prsty.

Když někdo strká nos tam, kam nemá, tak do něj dostane. Je pozoruhodné, jak nebetyčný rozdíl je mezi tím, zda si dáme do nosu nebo zda do něj dostaneme, byť by to bylo vepřovou kýtou.

Různí lidé mají různě velké nosy a slyšel jsem teorii, že podle velikosti nosu lze u pánů poznat i jiné jejich parametry. Protože sám nosím nos poměrně rozměrný, rád bych využil této příležitosti k vyzdvižení a popularizaci této pravdivé teorie.

No a konečně - vedle velikosti má nos ještě jednu měřitelnou veličinu, jíž je nosnost. Nosnost nosu je měřitelná v bulících.


/ nahoru

Tvář

Jedna naše učitelka na základní škole nás neustále varovala, že když nedáme pokoj, ukáže nám svou druhou tvář. Podle toho, co říkala, když zapráskala knírem, byla její druhá tvář daleko hrozivější a zlejší než její první tvář. Popravdě řečeno, bylo těžké si představit tvář ještě ošklivější, než kterou už měla.

V Bibli stojí psáno, že když nás někdo uhodí do tváře, máme nastavit druhou. Mám pocit, že přesně to měla tenkrát na mysli naše paní učitelka. Když ji někdo uhodil do tváře, nastavila mu tu druhou, hrozivější a zlejší.

Svěřoval jsem se s touhle teorií jednomu příteli, ale ten mé vysvětlení vyvracel: nastavit druhou tvář prý znamená, že by člověk měl s klidem a pokorou snášet ústrky a nespravedlnosti, jimž je celý život vystavován. Bible to prý píše ještě jinak: Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. Zkoušel jsem to, ale chlebem to zdaleka tolik nebolí.

Je ale pravda, že se na mě ten chlebem uhozený člověk tak divně tvářil. Až jsem se bál, zda mi právě neukazuje svou druhou tvář, tu hrozivější.


/ nahoru

Ústa

Sotva se narodí malý člověk, použije svá ústa: nadechne se a začne křičet. Křičí pak ještě následujících šest až patnáct let, kdy se konečně naučí trochu artikulovat a ihned poté hlásit o svá nezadatelná práva (např. na kapesné, na pobyt na diskotéce až do čtyř do rána, na to mít ve svém pokoji svinčík, oblékat se buď do nejsmradlavějších hadrů nebo naopak do těch nejznačkovějších ze značkových apod.). Zároveň používá táž ústa k tomu, aby se bránilo povinnostem (např. odvádět za kapesné nějaký výkon, být doma alespoň jednou za týden, vynést si koš minimálně před Vánoci apod.). Mezitím používá ústa také k dýchání a ke konzumaci jídla.

Přibližně kolem patnáctého roku člověk zjistí, že ústa mají spoustu dalších funkcí, do té doby nepoznaných. Kupříkladu že se jimi dají přijímat i jiné tekutiny než mléko a limonáda. Nebo že jimi tytéž tekutiny mohou protékat i opačným směrem. Nebo že se jimi dá zpívat v nočních ulicích. Krom toho, když se použijí dvoje ústa, lze se jimi líbat, a to jak jejich vnější částí, tak tou vnitřní.

Přesto však člověk používá ústa zejména k tomu, aby žvanil. Méně často pak k tomu, aby mlčel. Většinou člověk žvaní, když je potřeba mlčet, a mlčí, když by měl něco říct.

Někteří lidé umějí chytřeji mlčet než jiní mluvit. Jsou to ti lidé, kteří dokáží mluvit, když je potřeba mluvit a mlčet, když je potřeba mlčet. Bohužel jsou v menšině, protože obě uvedené činnosti jsou mnohdy o hubu.

Mezi námi – vůbec nejhorší ze všech jsou lidé, kteří nemají co říct a ještě o tom píšou pojednání.


/ nahoru

Jazyk

Možná jste to nevěděli, ale jazyk je nejsilnějším svalem lidského těla. Když ho zrovna nedržíme za zuby nebo ho nevyplazujeme na jiné, často plácáme, co nám na něj slina přinese. Každý z nás za svůj život vyprodukuje kolem 30 000 litrů slin – a to už je tedy nějakých keců!


/ nahoru

Zuby

Když se řekne „mít něčeho plné zuby“, asi si představíte situaci, kdy vám ve školní jídelně nutili odporné žužlavé maso a vraceli vás od okénka s tím, že to musíte sníst. Podle mě je význam toho úsloví ještě strašnější: netýká se neschopnosti potravu pozřít, ale jde až k jejímu návratu z našich útrob. Například když dáte někomu pořádně sežrat něco, co nedokáže strávit, tak mu to bude chvíli ležet v žaludku, pak mu to poleze krkem a pak, teprve pak toho bude mít plné zuby.


/ nahoru

Brada

I podle brady lze prý poznat lidskou povahu. Hrdě vystrčená údajně značí revolucionáře, zvolna splývající s krkem nám prozradí, že člověk je pokrytec, důlek v bradě je prý znakem neupřímnosti a tak dále. Moc téhle teorii nevěřím. Znám totiž spoustu lidí, co mají dvě brady a žádný z nich není schizofrenik.


/ nahoru

Krk

Jsou situace, kdy jde o život. Jsou jiné situace, ve kterých jde o čest. A jsou situace, v nichž jde o krk. O život se bojím, o čest také, ale o krk? Zvlášť přes zimu bych se klidně obešel i bez něj. Uvnitř mě pořád jen bolí, škrábe a pálí a zvenku mi na něj fouká, studí a leze za něj zima. Situací, kdy jde o krk, se tedy nebojím, alespoň v zimě ne.

Ovšem nejsem sám, kdo se o krk bát nemusí. Například jsou lidé, kteří krk vůbec nemají. Třeba náš češtinář na gymnáziu: měl velikou hlavu a z jejího dolního konce mu hned rostlo tělo.

Přemýšlel jsem, kam se mu poděl krk. Napadlo mě, že ten krk asi někde za něco dal. Někde někomu řekl: „Za to dám krk!“ a když pak přišlo na lámání chleba, tak ten krk skutečně musel dát. Od té doby byl bez krku, zatímco někdo jiný měl na krku hned dva krky – svůj a češtinářův. Co s ním dělal, nevím. Náš češtinář rozhodně neměl zlato v hrdle, takže ten, kdo získal jeho krk, z něj stěží něco vytěžil. Náš češtinář si ale z chybějícího krku hlavu nedělal. Stejně by mu další hlava byla k ničemu.

Na uvedeném příkladu jasně vidíte, že když přijdete o krk, život jde dál. Jo – když jde o čest nebo o život, tak to je nepříjemné. Ale když jde o krk, tak to jde o prd.


/ nahoru

Ramena

Ramena jsou protikladem hlavy. Jeden by si mohl myslet, že opakem hlavy je nehlava z onoho známého úsloví „bít se hlava nehlava“, ale není tomu tak. Opakem hlavy jsou ramena.

Mužskou část lidstva lze rozdělit na dvě základní části:

1) na ty, co mají větší hlavu než ramena

a

2) na ty, co mají větší ramena než hlavu.

Je překvapivé, že ti, co mají větší hlavu, si ji většinou lámou, dělají si ji těžkou nebo s ní běhají proti zdi. Naproti tomu ti, co mají ramena, zase častěji dělají ramena. Proč, to chápou jen oni, vždyť už je mají.

Rozložitá ramena silných mužů jsou skvělým odložištěm dívčích hlav, zejména v kině. Mimo kina se na nich dívkám také dobře pláče.

Naproti tomu na ramenech mužů s velkými hlavami nebývá mnoho místa a proto na nich dívčí hlavy nalezneme daleko méně často. Jejich ramena už navíc bývají nezřídka obsazena, neboť, jak se jejich majitelé domnívají, na nich leží tíha celého světa, takže na ně už stěží nacpete dívčí hlavu.

Tak jako z každé teorie, i z té mé existují výjimky. Mám přítele, který má jak mužná ramena, tak velkou hlavu. Díky své síle a širokým ramenům proto unese jak dívčí hlavu na jednom rameni, tak tíhu světa na tom druhém.


/ nahoru

Poprsí

Poprsí je vlastně totéž co hruď či prsa, i když ono slovo jako by naznačovalo, že nejdříve přijdou prsa a po nich teprve poprsí. Není to ale tak: hruď, prsa, prsy i poprsí, o dalších podstatných jménech ani nemluvě, jsou všechno jedna a táž věc.

Přesto ale nelze plavat hruď, zatímco prsa ano, nelze sát mléko z hrudi, zatímco z prsů ano, lze vyhrát o prsa, ale ne o hruď, a stejně tak se nelze bít v prsy, zatímco v prsa ano. Zkrátka – pokaždé je to něco trochu jiného.

Co se týče toho bití se v prsa, jste-li žena, raději to nezkoušejte.

Jste-li muž, tak se mu také spíš vyhněte. Ono to sice pěkně duní, ale práci to za vás neudělá.

A konečně - jste-li sochař, rozhodně raději navrhujte ženám, že jim uděláte bustu, než že jim uděláte poprsí. Je to sice to samé, ale když budete říkat busta, budete znít jako umělec, když budete říkat poprsí, budete znít jako sprosťák. A i kdyby nakrásně souhlasily s tím, že jim vymodelujete poprsí, stejně jim budete muset vymodelovat hlavu.


/ nahoru

Záda

Pokud někoho skutečně obtěžujeme, mohou nastat v zásadě dvě situace: Nezdvořák nás pošle do jisté neslušné části těla, o které se zmíním později, a slušně vychovaný člověk nám doporučí, abychom mu vlezli na záda. Nedoporučuji uposlechnout doslova a skutečně se mu na ta záda vydrápat, neboť by se mohlo stát, že nás onen slušně vychovaný člověk pošle do prdele.


/ nahoru

Plíce

Prvotní funkcí plic je příjem kyslíku ze vzduchu a jeho rozptýlení do krve. Druhotnou funkcí plic je nadávání. Jistě i vy znáte mnoho takových, co vám dokáží říct různé ošklivé věci pěkně od plic. O něco těžší je najít ty, co se vyjadřují od srdce. No a naprostá menšina je těch, co mluví od mozku.

Existuje nespočet různých hlupáků, jimž jsou plíce hlavním rozhodovacím, myslícím a řečovým orgánem – působí totiž dojmem, že srdce ani mozek nemají. Právě takovým lidem má člověk sto chutí říct od plic, co má na srdci a mozek přitom nechat odpočívat – jenže problém je v tom, že by se tím snadno mohl zařadit právě mezi hlupáky.

Těžká pomoc – při setkání s hlupákem holt někdy musíme plíce použít nikoli ke křiku, ale k tomu, abychom to rozdýchali.


/ nahoru

Lokty

Dříve byl loket jednotkou délky, dnes se u loktů měří jejich tvrdost. Dva tvrdé lokty jsou předpokladem úspěchu. Používáme je k tomu, abychom z námi vytyčené cesty odstrčili lidi, kteří nám na ní zbytečně překážejí nebo kteří se snaží jít týmž směrem. Ti inteligentnější z nás přitom budí zdání, že nepoužívají loktů, ale rukou, a že jimi přátelsky potřásají těm, které chtějí z cesty odstranit.


/ nahoru

Ruce

Ruce jsou nejzázračnější částí lidského člověka. Z částí těla, které můžeme ovládat, mají určitě nejuniverzálnější použití. Například táž ruka, která do kůry stromu vyřeže srdíčko, je o pár let později schopná vyřezat ze střeva hemoroid; ruka, která pohladí své budoucí ženě vlasy, později nafackuje svému synovi; ruka, která dává žebrákovi almužnu, se může za chvíli sama o almužnu natahovat a podobně.

Mám radši ruce, které hladí, které objímají a konejší, které pracují a vaří, než ty, které fackují, hrozí a ničí. Sám se snažím tohohle pravidla držet a ačkoli mám obě ruce levé, hladit umí obě, jako by byly pravé.

A ve tmě, kdy nám oči přestanou být co platné, stanou se naše ruce zrakovým orgánem. Zvlášť pokud jsou na to dva, kteří se mají rádi, bývá to pro oba příjemné podívání. To bývá ruka v rukávě co nevidět.


/ nahoru

Srdce

Srdce je jediný sval v těle, který lze zlomit, a to i bez použití fyzické síly.

Samozřejmě se to nemyslí doslova, neboť jde o symbol – srdce jsou symboly lásky. Dnes se vyrábějí převážně v Číně z ropy nebo se neonová instalují na střechy podniků, které nemají se srdcem moc společného.

Někdo mi radil, abych poslouchal hlas svého srdce, abych jednal se srdcem na dlani a abych dodržoval pravidlo, že co na srdci, to na jazyku. Ale věřte mi, je to cesta trnitá a plná zklamání. Ono nejspíš taky dost záleží na tom, co máte na srdci. Asi byste tam měli mít jiné věci než já, jinak od té slečny taky dostanete přes ústa.

Nějak jsem od té doby na srdce zanevřel. Nastudoval jsem si, že ačkoli srdce z lásky bolí, žalostí usedá (nevím kam) a vzrušením tluče jako o závod, podle nejnovějších vědeckých poznatků není sídlem lásky. Tím je prý mozek. Spíš než sídlem lásky je srdce podle vědců nejoblíbenějším typem pumpy na světě – jen třista gramů a za sedmdesát let vám přečerpá až 400 miliónů litrů krve!

Já vím, je to takové nepoetické. A na valentýnkách se mozek taky moc nevyjímá. Vím to, protože od té doby, co jsem jedné dívce poslal valentýnku s mozkem, mě přestala i zdravit. A to jsem jí to přání poslal od srdce!

Se srdcem jsou prostě jen potíže – zamilovaní a kardiaci by mohli vyprávět. Já svého vyprávění raději nechám. Psát o srdci, to je vážně na infarkt.


/ nahoru

Žaludek

To, že máme žaludek, není až tak zajímavé. Daleko zajímavější je, že žaludek nemáme.

Například se člověk zúčastní nějaké obzvlášť povedené pracovní diskuse, když vtom náhle vstane a prohlásí: „Na tohle teda nemám žaludek!“ a významně práskne dveřmi, které za něj řeknou to, co sám nevyslovil. Někteří lidé jdou ještě dál: Nemají ne jeden, ale hned několik žaludků: Například nemají žaludek na tohle. Nebo na onohle. Nebo na něco jiného. Jsou tak citliví, že nemají žaludky na nic.

Jsou i tvorové na zemi, kteří jsou na tom lépe než my, lidé. Třeba taková kráva má žaludky hned čtyři a taky toho kolikrát daleko víc vydrží. Nevadí jí ani pokrytectví, ani nespravedlnost, ani pomluvy, ani nemorálnost, prostě nic. Na všechno má své žaludky, všechno snese. No a leckterý člověk je na tom podobně – také mu nic nevadí, na všechno má žaludek. Stráví všechno, i když mu to dáme jaksepatří sežrat. Takový člověk se silným žaludkem je stejný dobytek, stejná kráva, stejný vůl.

Kromě škrundání a trávení potravy a nehorázností má žaludek ještě jednu zvláštní, až speciální funkci: prochází jím láska. Když jsem byl malý, moc jsem tohle přísloví nechápal, ale teď už mu rozumím: Láska prochází žaludkem proto, že je natažená mezi srdcem na jedné straně a pohlavními orgány na straně druhé.


/ nahoru

Slezina

O slezině toho mnoho nevím. Snad jen to, že to bývá událost, pravidelně pořádaná bývalými maturanty. Prvních dvacet pět let si ukazují fotografie těch, co se narodili, a dalších dvacet pět let těch, co umřeli. Četl jsem ale, že člověk může žít i bez sleziny.


/ nahoru

Střeva

Když se o někom řekne, že má básnické střevo, myslí se tím, že jde o člověka, který žije v rytmu jambů, daktylů a trochejů, člověka, u něhož si metafory podávají dveře, epiteton k němu chodí na kafe a synekdocha je jeho kamarádka. Většina lidí, kteří píší verše (tím nemluvím o těch opravdu šikovných), ale mají básnické slepé střevo. V něm se ukládají nestravitelné zbytky a je nejlépe ho odoperovat.

Vždycky mě udivovalo, proč se vůbec říká „mít básnické střevo“ – a teprve nedávno jsem pochopil, jak je to pojmenování pravdivé. Mnoho básní totiž skutečně připomíná spíš výsledný produkt trávicího traktu než hudbu sfér.


/ nahoru

Pohlavní orgány

Kdovíproč se jim říká pohlavní. Podle frekvence, s jakou jejich názvy slýchávám v běžné řeči a podle významu, který jim přikládají časopisy a televize, by to měly být hlavní orgány a ne až pohlavní.

Pořád se o nich všude píše, lidé se o ně zajímají snad víc než o cokoli jiného a přestože o jejich estetické zajímavosti lze pochybovat, přesto patří – mohu-li soudit z internetu – mezi nejzobrazovanější části lidského těla. Zato zajímavých a detailních fotografií ucha abys pohledal.

Pohlavní orgány slouží k tzv. tělesné lásce. Ta s tou od srdce nemá mnoho společného. Vysvětlení je nasnadě: Není tak těžké milovat člověka, který nás tělesně nepřitahuje, ale milovat se s ním, to už je problém. Milovat člověka můžeme jedině duší, milovat se s člověkem zase pouze tělem.

Z toho pro mnohé lidi plyne jakási jednostrannost lásky. Jedni by chtěli být alespoň jednou milováni také něčím jiným než pohlavním orgánem, jiní by za ukojení své tělesné touhy vyměnili všechny své dobré vlastnosti – ty, které má každý dobrý, opravdový, skutečný, ale nic víc než fakt jen kamarád.


/ nahoru

Zadek

Začtete-li se do milostné poezie, najdete ve výčtech ženských krás leccos: nejčastěji jsou to dvé očí, vlahé rety, štíhlá šíje, samet vlasů, sladká líčka a bělostné hrdlo. Odvážnější autor zabrousí k ňadrům nebo mezi ně, ještě odvážnější nám popíše stehna a prasák i vaginu, ale básní o hýždích je jako šafránu – a přitom sval hýžďový, gluteus maximus, je největší sval v těle! Daleko předčí sladká líčka i vlahé rety.

Já znám jen jednu báseň o zadnici, a to od autora, který je tzv. dolňák, což je obecné pojmenování muže, který před ženami, co vypadají jako harfa, preferuje ty, co vypadají jako Ferda Mravenec.

A přitom ženská zadnice je snad ještě erotičtější částí těla než hruď, a navíc má tu výhodu, že si ji leckdy užijeme i ve filmech mládeži přístupných. Jakmile se na filmovém pásu objeví bradavka, film je doporučen až divákům dospělým, zatímco žena, cudně otočená zády k divákovi, aby před ním skryla svou nahotu, ukáže zadnici i sotva ochmýřenému dorostenci. Taková zadnice v něm přitom probudí fantazii nesrovnatelně bohatší, než jakou by byla schopna vyprodukovat ňadra. Výše zmíněný teenager mívá i po krátkém záběru na holou zadnici tak nabuzenou představivost, že neváhá a jde si zjistit na své oblíbené internetové pornostránky, jak herečka vypadá zpředu.

My muži máme výhodu v tom, že si můžeme vybrat mezi dolňáctvím a horňáctvím. Osobně je mi to jedno – nepreferuji ženy-harfy ani ženy-Ferdy Mravence. Ideální je pro mě žena, která vypadá jako osmička. Nejlépe ležatá.

Ženy jsou proti mužům ve svém výběru ochuzeny a pokud vím, jsou to všechno dolňačky. Ovšem nepreferují veliké zadky jako muži-dolňáci, právě naopak – jejich ideálem je malý, vypracovaný, svalnatý chlapský zadek. Když se rozhlížím kolem sebe, mají docela smůlu, že nejsou horňačky. Mužů s úzkým zadkem je na uspokojení poptávky málo, zato těch úzkoprsých je všude dost.


/ nahoru

Nohy

Osobně se raději dívám na tenis než na fotbal. Konkrétně se raději dívám na ženský tenis než na mužský fotbal. Ne že by mě zajímal sport, ale nohy, vedoucí do zdvižené sukně třeba slečny Williamsové jsou mi určitě milejší než chlupaté pařáty, na jejichž jednom konci jsou zablácené kopačky a na druhé udýchaný upocený Rosický.

Z tohoto hlediska je vůbec nejzábavnější sledovat ženskou tenisovou čtyřhru, neboť se při ní počet nohou na kurtu znásobuje. Úplně nejspokojenější bych byl patrně u dvaadvaceti párů nohou při zápase ženského fotbalu. Hráčky by ovšem musely hrát v dobře odvětraných minisukních a nepoužívat suspenzory.

Některé ženy ve mně zkrátka vzbuzují nutkání vzít nohy na ramena. Samozřejmě jejich nohy na svá ramena.

Bohužel přede mnou často berou nohy na ramena – své nohy na svá ramena – spíš ony. Utíkají přede mnou. Prostě od nich vždycky dostanu kopačky. Nechápu to – na co mi jsou kopačky? Nejsem přece žádný Rosický! Vlastně možná právě proto.


/ nahoru

Kolena

Coco Chanel kdysi prohlásila, že kolena jsou nejohyzdnější částí ženy. Dovolil bych si nesouhlasit: Znám ženy, které jsou nádherné navzdory tomu, že mají kolena. Popravdě řečeno, představa překrásné ženy, která jde po ulici jen tak, bez kolenou, mě trochu děsí. Schválně si to vyzkoušejte na barbíně a pochopíte, že bez kolenou ladné chůze prostě nedocílíte.

Navíc jsou ženská kolena jakousi viditelnou ryskou, nad níž to začíná být zajímavé. Některé velmi krásné části ženských nohou totiž nelze odhalit bez toho, aby byla zároveň odhalena i kolena.


/ nahoru

Paty

Při pohledu do anatomického atlasu mě vždycky jímá hrůza, že mi mé tělo nepatří. Některé části si ještě před mou smrtí rozebrali cizí lidé, z nichž mnohé vůbec neznám. Třeba ten Eustach, co si zapomněl v mé hlavě trubici, nebo nějaký Adam, který mi narval do krku Adamovo jablko, pan Langerhans si zase rezervoval kdesi dole nějaké ostrůvky a vyrábí na nich inzulín, v levé hemisféře mozku prý za mě mluví oblast Paula Broca, což je prý nějaký mrtvý francouzský patolog, a nad ušima si své body bez mého vědomí vyhradil sám pan Darwin.

Přesto jsem jednu věc v atlase nenašel: Achillovu patu. Je to tím, že Achillova pata nemá v lidském těle konkrétní umístění. Každý ji má jinde.

To, kde achillovku máme, ucítíme až ve chvíli, kdy se nám do ní někdo strefí, ať vědomě či nikoli. Nebo v situacích, kdy nám někdo šlape na paty tak dlouho, až se octneme v patové situaci.

Protože jen vůl vystavuje svou achillovku na odiv, je užitečné vědět předem, kde ji máme. Hledat ji před zrcadlem nemá smysl - daleko lépe než my o naší achillovce vědí naši přátelé – ti vidí i to, co my ne. Člověk má na svém vlastním těle mnoho míst, která za svůj život nikdy neuvidí – a Achillova pata bývá jedním z nich. Zeptejme se tedy přátel.

Opravdoví přátelé jsou vůbec k nezaplacení. Znají naše slabiny a místo aby do nich ťali, foukají na ně nebo je hladí. A když je potřeba, dokáží nám vytrhnout i příslovečný trn z paty. Kolikrát dokonce i z té Achillovy.


/ nahoru

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu