Využijte příležitosti se zamyslet

S nevyhnutelností, jakou se vyznačuje např. smrt nebo volby, znovu po roce přicházejí Vánoce. Předskokana jim dělá Advent, což je doba pokoje a rozjímání, během níž vystresovaní lidé s igelitkami pobíhají po městě, aby na něco nezapomněli. Když zadáte do internetového vyhledávače slovo „Advent“, rozprostře se před vámi dlouhý seznam rad, jak se o Adventu vyvarovat zbláznění za pomoci celé řady relaxačních technik. Jednou z nich je například zadat předvánoční úklid někomu jinému a ušetřený čas využít na to, abyste snědli zdravou zeleninu. Jak se má stresu bránit ten, komu jsme úklid hodili na hlavu, autor neuvádí. Zato přidává, že ani s okny si nemáte dělat starosti: namísto mytí je prý lepší se na ně vykašlat. V období nachlazení a zánětů horních cest kýchacích to nemůže být problém.

Ještě víc než Savem provoněný byt patří k pohodě Adventu explozivní nakupování, tj. činnost, kdy se lidé snaží nakupit co nejvíc věcí, které by pak mohli dát jiným lidem a ti z nich měli radost a pak je odnesli v igelitových pytlích do sklepa k jiným věcem, které se tam nakupily za předchozích stočtyřicet let. Úplně nastejno tedy vyjde, když místo obchodů obejdete v klidu punčové stánky na náměstí; k večeru už budete mít taky pěkně nakoupeno.

Po celou dobu Adventu se všechna média věnují zásadním tématům, jako je cukroví, dekorace bytu, kapři, Václav Klaus, konec světa a jak správně zabalit dárky. Taky nás nabádají, že se máme v adventní době zklidnit a naslouchat vlastnímu nitru, abychom zjistili, co je v nás. Koledy a reklamy na nejlepší věci se střídají s moderátorskými monology na téma „je třeba zanechat nadměrného konzumu a více naslouchat ostatním“. Z toho vyplývá, že předpokladem adventního klidu je zejména dobře vypnuté rádio a televize s obrazovkou do stěny.

Novodobým vánočním zvykem jsou podnikové večírky, jejichž účelem je tmelení pracovních kolektivů. Fungují skvěle: po půlnoci zjistíte, že kolegyně, které jste považovali za krávy a slepice, jsou vlastně kočky, že kolegové, které jste měli za voly a prasata, jsou vlastně bejci a že pokud je váš šéf někdy pes, tak je to spíš labrador než rotvajler. V pozdních nočních hodinách se všichni vzájemně opájíte štěstím z toho, jak strašně bezva je s takovými lidmi spolupracovat a povídat a jít na panáka a dohromady si skvěle rozumíte – hlavně díky tomu, že tou dobou už nikdo nikomu nerozumí ani slovo. V závěru podnikového večírku drží kolektiv vždy skvěle pohromadě, protože kdyby se někdo pustil, upadne.

Po takové noci máme druhý den dostatek času na to, abychom se s mokrým hadrem na čele a milionem rolniček v mozku zklidnili a nevěřícně naslouchali vlastnímu nitru; nezřídka se poté i ukáže, co je v nás. Teprve tehdy možná pochopíme, že „více naslouchat ostatním“ neznamená „chtít po ostatních, aby víc poslouchali, co říkáme my“, ale chvíli mlčet a přemýšlet. Třeba o tom, co říkal ten rozhlasový moderátor: že je někdy lepší nepřehánět to s konzumem.

Jan Flaška
autor ještě nemá nakoupeno