Takový věci se musí stát

František koukne na hodinky. Čas vyrazit. Típne cigáro, nastoupí do trolejbusu, pošteluje si sedačku řidiče a pomalu vyrejduje z točny. Dal by si kafe, tady to nejde, tak snad za půl hodinky na konečné.

Zatahuje se. Obloha jak ocelový poklop, pod který někdo posvítil baterkou. Škvírka nízkého ostrého slunce. František nemá tohle světlo rád. Silnice se leskne.

Vjíždí do nástupní zastávky. Nikdo tu nečeká. Zapíná rádio, kabinu okamžitě zaplní rozjásaný taneční pop. Mladší kolega, co jel před ním, tohle poslouchá, on teda ne, přepíná stanici. Hezké české rádio, Maruška Rottrová, tu má rád.

I další zastávka je prázdná. František přibržďuje a otevírá dveře, co kdyby někdo dobíhal. Opírá se o volant a dívá se ven. Víkend, mrtvé dubnové odpoledne. Na silnici před trolejbusem se něco zaleskne, igelit, kus plastu, něco takového. Trolejbus se rozjíždí a plast zachrastí pod koly.

Na další zastávce nastupuje pár lidí. Ze předních dveří se ozve známý hlas: „Nazdar, Františku!“

„No ahoj, Oldo,“ zahlaholí podsaditý muž zpoza volantu. „Zase až na konečnou?“

Subtilní mužík ve staré sportovní bundě přikyvuje. Vedle řidiče vypadá jako Laurel vedle Hardyho. Bzučák nade dveřmi, zasyčení, trolejbus se rozjíždí.

Na další zastávce přešlapuje mohutná dáma, oblečená do něčeho, co nejvíc ze všeho připomíná vlastnoručně spíchnuté ubrusy se vzorem vlčích máků, vedle ní dva obrovské kufry. Paní se nervózně rozhlíží, jako by někoho hledala. Muži přes čelní sklo sledují, jak s vypětím sil zvedá těžká zavazadla a s urputností tanku si to šine k okraji vozovky.

„Jak se s tím chce dostat dovnitř?“ přemýšlí řidič nahlas.

„Já jí pomůžu,“ navrhuje Olda, „vždyť se sotva vleče.“

Řidič zastavuje, otevírá dveře a v zrcátku pozoruje, jak kamarád zápasí s těžkými kufry. Oba naráz přes schůdek nepřenese, vláčí je dovnitř vozu po jednom. Dáma v ubrusových šatech se mu snaží pomáhat zespodu, vděčně pokyvuje, ale neusmívá se. Ztěžka vyšlápne schůdek a žuchne do sedačky. Trolejbus se rozjíždí.

„Co ta ženská v těch kufrech má, to by mě teda zajímalo,“ otírá si Olda zpocené čelo, když se chodbičkou mezi sedadly vrací zpátky k řidiči. „Jsou těžký jak kráva.“

„Co by v tom tak vezla, takováhle ženská – brambory?“ šklebí se řidič.

„Možná. Když jsem bydlel v Praze, tak jsem jednou stál na zastávce, vedle mě chlápek v lakýrkách a obleku a hlavně se dvěma kuframa, byly teda menší než tyhle. Pršelo a na silnici byla louže jak bazén, takže ji řidič autobusu objížděl, aby nepocákal lidi na zastávce. Jenže lidi se přes ni museli nějak probrodit, když chtěli do autobusu. Chlápkovi se v lakýrkách do kaluže moc nechtělo, autobus už měl otevřený dveře a čekal, jestli chlápek teda jo nebo ne... A on se najednou rozmyslel, rozběh’ se a i s těma kuframa se parádně odrazil od obrubníku a tu kaluž přeskočil.“

Blíží se čtyřproudá křižovatka, na semaforu naskočí červená, trolejbus brzdí.

„Jenže řidič, jak viděl chlápka nejistě přešlapovat, si nevšim’, že chlápek už skočil, takže mezitím zavřel dveře, chlápek i s kuframa se o ně rozplácnul a kecnul si na zadek do tý obrovský louže. A jak v ní tak sedí, v každý ruce pořád ještě kufr, tak se ty kufry otevřou a na hladinu se všude kolem něj rozkutálejí krásný červený jablíčka...“

„Já tě pořád podezírám, že si všechny ty historky vymejšlíš,“ vrtí hlavou řidič. Olda je jeden z těch, co v sobě nosí historii světa, roztříštěnou do nesouvisejících historek.

„Zkoušels někdy něco takovýho vymyslet?“

Řidič vrtí hlavou.

„A víš proč? Protože je nevymyslíš! Ty se prostě musí stát.“

„Spíš mi vysvětli, jak se ta ženská s kuframa dostala až na tu zastávku, vždyť sotva lezla.“

„Třeba bydlí v přízemí někde u zastávky. Chvíli jí to trvalo, ale neměla to zas tak daleko, aby to nezvládla, každejch pár kroků si odpočinula...“ uvažuje Olda, zatímco se uprostřed vozu snaží nějaká paní vmanipulovat dovnitř vysoké štafle. „Já měl kamaráda, co si kdysi našel byt v přízemí hnedka na zastávce. Lacinej, a prej to aspoň nebude mít daleko na autobus, pochvaloval si. Jenže! Každejch pět minut musel poslouchat brždění autobusu, dveře, hlas, co zevnitř zahlásí ‚Thákurova‘, bzučák, dveře se zavřou, odjezd. A za pět minut znova. Příjezd, dveře, Thákurova, bzučák, dveře, odjezd. Den co den. Pět let.“

František mlčí, přemýšlí, jestli si nemá dát rádio víc nahlas, aby nemusel Oldu poslouchat.

„No a on měl v tom bytě i kancelář, takže tam byl prakticky furt. Spočítal jsem, že za tu dobu slyšel to ‚Thákurova‘ asi třistatisíckrát.“

Před trolejbusem se motá cyklista, František tak tak stačí zabrzdit. Paní se štaflemi nadává, ale balanc naštěstí udrží.

„Dodneška prej ten kamarád netuší, kdo to ten Thákura byl,“ jede si Olda svou, ale když se nedočká reakce, pohrouží se do vlastních myšlenek.

Jedou v tichu, jen bzučení motoru, cvakání sběračů na trolejích, cvrlikání výstražného signálu, syčení dveří. V trolejbuse se sem tam někdo vystřídá, ale i tak je na zastávkách podivně prázdno. Z chodníků se zdvihá prach. A k tomu to temně ocelové nebe a ostré, nízké světlo, co píchá do očí.

„Hele,“ prolamuje mlčení Olda, zatímco František svítícími tlačítky mechanicky obsluhuje dveře. „Ta ženská nebude mít v těch kufrech brambory. Kdo by tahal do trolejbusu špinavý brambory v kufrech?“ Opatrně se dívá, jestli je květovaná paní nemůže slyšet, ale ta sedí až vzadu, ruce v klíně, zády k nim, hlavu svěšenou na mohutné hrudi.

„Lidi sem tahají kdeco. Občas je s tím vyhazuju,“ krčí řidič rameny. „A nemá v tom třeba kompoty? Nebo nádobí?“

„To těžko, nic v tom necinkalo, nechrastilo...“

Přemýšlejí, každý za sebe. Za okny se míhají světlem ostře vyřezané kulisy města, obchodní centrum, auta podél chodníků. Na nádraží přistupuje mladík s dívkou, oba sluchátka v uších, obličeje zabořené do displejů svých telefonů.

„Knížky! Určitě veze knížky,“ napadá řidiče, když míjejí výlohu malého knihkupectví.

„To je možný,“ přitakává Olda. „Jenže zas – proč by se tahala se šedesáti kilama knížek sama takhle přes město? S knížkama by přece nespěchala, to by si počkala na odvoz...“

„Šedesáti kilama?“

„No, každej z těch kufrů měl určitě přes třicet kilo, dohromady musely vážit jako dospělej člověk.“

„Počkej,“ lekne se František, až mu cukne noha na plynu a trolejbusem to škubne, „takže v nich klidně může mít i... člověka?“

„Já bych se ani nedivil,“ krčí Olda rameny. „Představ si to: už dlouho ji štve manžel, jednoho dne jí dojde trpělivost a v afektu ho ubodá. S nožem to umí, pracuje na jatkách nebo ve školní jídelně, a není problém pro ni milýho chlapíka rozřezat do dvou kufrů, který teď jede zahodit někam za město, daleko od místa činu.“

„Zase si vymejšlíš.“

„Já si nikdy nic nevymejšlím,“ brání se Olda. „Takový věci se dějou.“

Trolejbus projíždí čtvrť předválečných rodinných vilek, zahrádky, zaparkovaná auta.

„Hele, a nechceš se jí prostě zeptat, co to veze? Užvaněnej jsi na to dost,“ navrhuje řidič.

„Já bych se tu s tebou vlastně neměl vůbec bavit,“ zvedá Olda oči k cedulce, která nabádá cestující, aby za jízdy nemluvili s řidičem.

„Já tě stejně prakticky neposlouchám,“ odpovídá řidič. „A na tu ženskou se fakt jdi radši podívat.“

Se vzdalujícím se centrem se snižují domy za okny: nejdřív paneláky, bytovky, pak patrové domy a teď už pomalu vjíždějí mezi starou přízemní zástavbu; ještě před válkou to byla vesnice uprostřed polí. Míjejí pumpu, nápis „STOP CAFE“ Františkovi na chvíli připomene, že měl chuť na kafe. Olda opatrně balancuje v uličce. Než projedou kolem bloku historických statků, je zpátky.

„Člověče, ona usnula. Nebo umřela, těžko říct.“

„Umřela?“

„Můj strejda takhle umřel. Dobíhal autobus a když nastoupil, selhalo mu srdce. Zjistili to ale až na konečný, když strejda ne a ne vystoupit. – Já bych se nedivil, kdyby to s ní seklo, vždyť tahala ty šílený kufry. A jestli do nich ještě musela rozsekat to tělo, to jí taky dalo zabrat...“

Trolejbus brzdí na zastávce na okraji malého náměstíčka, které zeje prázdnotou.

„Jo, a z jednoho toho kufru něco trochu prosakuje,“ dodává Olda. „Ale na tý tmavý podlaze není vidět co.“

„Za chvíli jsme na konečný, tak uvidíme. Kdyžtak zavoláme policii. Takováhle ženská nám těžko někam uteče.“

Míjejí živý plot, za kterým se leskne hladina řeky, několik domů, pak trolejbus zatáčí, po pár metrech mezi rodinnými domky prosvítá žlutá krabice konečné zastávky. Trolejbus zastavuje, mladík s dívkou vystupují, oba pořád sluchátka v uších, paní s kufry nejspíš ani nezaregistrovali.

Zato majitelka zavazadel se ze svého místa nezvedá. Než se František vyhrabe z kabiny, sedí už Olda na bobku u kufrů. „Člověče, mně připadá, že to... že to nějak voní.“

František zaklepe dámě v květovaných šatech na rameno. „Paní! Paní, konečná! Vystupujeme!“

Žena sebou trhne, otevře oči a vyděšeně se rozhlíží. „Ježišmarjá!“

„Pomůžu vám s kuframa,“ oznamuje jí Olda a hned jeden tahá ze dveří. Modlí se, aby se neotevřel a nevyvalily se z něj uřezané údy a vnitřnosti. „Co v tom, proboha, máte?“ ptá se jakoby náhodou.

„Ále, mladejm se rozbila pračka, tak si u mě nechali vyprat prádlo, já si vyprala taky, i cejchy a záclony, ale ono toho bylo najednou tolik, že to nemám u nás na sídlišti kde pověsit, tak to mokrý prádlo vezu usušit k nim.“

František se neudrží a rozesměje se. Tak proto z těch kufrů něco teklo, proto voněly. Mokrý prádlo.

„Akorát jak jsem teď zaspala a přejela, tak jestli byste mi to nepomoh’ vzít o zastávku zpátky. Oni už tam na mě čekají, víte?“ Ani ji nenapadne, aby Oldovi s kufry pomohla.

Ostré slunce je to tam, v prachu chodníku tmavnou první kapky deště. František odemyká dveře zastávky, loučí se s kamarádem, už se těší na kafe. Na stole stojí rychlovarná konvice a pár špinavých hrnků, ale kafe nikde. Šacuje zásuvky, všechny kouty místnosti, nic. Nahlédne skrz zaprášené okno: hubený mužík na chodníku urputně zápasí s olbřímími kufry, jeho obézní společnice se kachním krokem kolébá za ním. Ušli sotva pár metrů. Něco takovýho fakt nevymyslíš. To se prostě musí stát.

František koukne na hodinky: třináct minut do odjezdu. Tak aspoň to cigáro.

 

(věnováno tátovi, který viděl muže s kufry plnými jablek a který kdysi tahal po Praze tlusté dámě kufry s mokrým prádlem, a dědovi, který jednoho dne usnul v českobudějovické lince č. 3 a už se nikdy neprobudil)