Šampony na hlavu

Za mých mladých let byl svět mnohem jednodušší. Například když jsem si chtěl umýt vlasy, popadl jsem březový šampon a bylo. V drogerii měli sice ještě další dva, ale ty nikdo nekupoval: kopřivový, co smrděl hůř než kopřivy za naším panelákem, do kterých si chodili ulevovat dělníci ze stavby, a žloutkový, jenže neznám moc lidí, které by lákala představa mít ve vlasech vejce.

Neviditelná ruka trhu mi po sametové revoluci pobyt v koupelně značně zkomplikovala. Na začátku devadesátek to ještě šlo. V televizi si sice hezouni mydlili každou půlku hlavy něčím jiným, ale u nás jsme si mydlili hlavu všichni jedním šamponem, takovým tím v litrové lahvi. Stál jen dvanáct korun a voněl jako náplň do ostřikovačů.

Dneska si v drogerii připadám jako Alenka v říši divů. Výrobci na mou zvolna plešatějící lebku útočí nejrozmanitějšími výtažky a extrakty: Aloe vera! Arganový olej! Elektrolyt! Verbena! Keratin! Urea! Samozřejmě nejde o nějaké náhodné shluky písmen, ale o ingredience, pečlivě vybrané tak, abyste neměli nejmenší tušení, co to je. Vzpomínám si, že jsem si kdysi koupil šampon s drcenými pravými diamanty. Nebyla v tom žádná marnivost, stál mě padesát korun – já měl prostě jenom radost, že rozumím tomu, co v tom šamponu je. Ve výsledku je totiž úplně jedno, čím si meju hlavu, plešatím pořád stejně. Šampon si už vybírám jen podle toho, jak voní.

Za mé mladosti byla v drogerii na výběr akorát tak vůně jara, vůně moře, vůně sportu a zelené jablko. Zato dneska trávím v drogerii dlouhé minuty nasáváním vůní marakuji, bílého mošusu, citrusů a vousatky draslavé. Nejdražší je šampon s vůní ambry, což, jak asi víte, je vůně natrávených krakatic ze žaludku mrtvého vorvaně. Posledně jsem přičichl asi ke třiceti různým lahvičkám, než jsem si, s nosem úplně otupělým, odnesl k pokladně výrobek, slibující „vášnivou vůni divokých orchidejí“. Nemusíte mi to věřit, ale když jsem si pak tímhle šamponem večer myl vlasy, zjistil jsem, že voní přesně jako náplň do ostřikovačů.