Porno pro každého

Je máj, lásky čas, tedy ideální doba kouknout se na porno.

Samozřejmě vám nebudu vnucovat nějaké neslušné stránky. Internet dneska nabízí prakticky cokoli, na co si vzpomenete, takže vedle takového toho sprostého porna na něm taky najdete i celou řadu úplně slušných a ve společnosti naprosto přijatelných poren.

Začalo to, pokud vím, tzv. food pornem, tedy jídelním pornem, v němž se vám (samozřejmě jen na fotkách) nastavují ze všech úhlů a ve všech pozicích jídla naaranžovaná tak lákavě a chutně, že i pouhý pohled na obrázek takového pokrmu stačí, aby se vám ztopořil jazyk, naběhly vám sliznice a žlázy vám zešílely a začaly produkovat hektolitry slin. Jak už to u porna bývá, na obrázky se podíváte rádi, sliznice zduří, ale stejně přitom nepředpokládáte, že takhle úžasně naaranžované maso někdy dostanete do postele.

Po nečekaném úspěchu jídelního porna se na síti najednou vyrojila spousta dalších zájmových skupin, pokaždé zaměřené na jinou úchylku. Například cabin porn – tedy srubové porno – šíří obrázky těch nerozkošnějších chat a srubů v nejromantičtějších koutech světa. I chatičkové porno má s tím normálním jeden styčný bod: na fotkách to bývá samý div přírody, občas i pěkná divočina, leckdy je tam všude vlhko, ale stejně si člověk nakonec řekne, no, pěkný to je, to jo, ale je to vůbec ještě hygienický?

Hodně oblíbené je taky autoveteránské porno. Jasně, každý se rád podívá na pěkné obrázky starých aut, ale úchylákům, co na tomhle žánru ulítávají, jsou fotky nablýskaných kapot málo – pořádně je vzruší až detailní pohledy na kožené potahy, vyleštěné výfuky, promazané hřídele a dlouhé gumové hadičky.

Snad nejbrutálnější a nejúchylnější porno vyznávají retrofetišisté. Ti sjíždějí fotky starého hnusného socialistického zboží a záběry z komunistických prvních májů. Trapně se přitom ohánějí nostalgií, ale podle mě jsou stejně zvrácení jako všichni ti perverzáci, co ujíždějí na starých německých erotických filmech s takovými těmi chlupatými herečkami, co mají na hlavě květák. Potřebovali by ústavní péči, a to na stejném oddělení jako všichni ti chudáci, co volají do Ezo TV nebo se dívají na televizní soutěže ve zpěvu.

Na internetu si prostě každý fetišista najde to své. Co se mě týče, tak já mám úplně neškodnou, vlastně krásnou úchylku. Je jí fixace na historické rozhlasové přijímače. Dokonce i v práci si občas potajmu prohlížím fotky z opravny starých elektronkových rádií. Nic mě nedokáže tak nabudit jako pohled na dobře naladěné rádio, na nažhavené lampy, na hladké křivky pěkné macaté Tesly, na její vyzývavě trčící ladící knoflíky, přímo vybízející k tomu, aby je člověk osahal, na její anténní zdířky, čekající, až do nich někdo zasune kolík anténního přívodu–

Nechal jsem se unést, omlouvám se. A zároveň mě napadá, jestli bychom se přeci jen neměli zaposlouchat do některé z takových těch duchovních nauk, co náš učí, že připoutanost k věcem nás odvádí od lásky k člověku. Jestli opravdu nenastal čas něco udělat s naším materialismem. Pro začátek se třeba můžeme kouknout na nějaké normální porno, které je přece plné takové té hromadné, skupinové člověčinky a mnohdy i několika vrstev hřejivého lidství. Máme máj, a máj, to je lásky čas, a kdo tvrdí, že ta láska musí být platonická?

Jan Flaška
autor je nenapravitelný romantik