Obavy z obuvi

Většina lidí pozná jaro podle toho, že všude najednou překáží ptáci a všelijaká jiná žoužel, že stavět sněhuláky je čím dál tím obtížnější a že moderátorky v rádiu začnou používat slova „sluníčko“, „kytičky“ a „pohodička“. Já osobně jaro poznám podle toho, že když si na konci dne sundám z nohou pohorky s kožíškem, omdlím. Každé jaro mi totiž v botníku schází „lehká jarní obuv“, což je eufemismus výrobce pro „obuv, která se rozpadne 21. června“. Takže se jaro co jaro věnuji činnosti, kterou miluje každá žena – nákupu nových bot. Bohužel nejsem žena a navíc mám zvláštní nadání kupovat si boty, ve kterých se mé nohy cítí jako na diskotéce: skvěle si v nich zapaří, pořád na ně někde něco tlačí a mačká a druhý den ráno mají potíže vůbec vstát a předchozí den rozchodit.

Zvláštní je, že na rozdíl ode mě jsou při reklamaci prodavačky mými botami doslova nadšené. Prodavačka: „Jste první, kdo si stěžuje.“ / Já: „Podívejte, mám patu rozedřenou do krve! Ty boty jsou špatně ušité!“ / Prodavačka: „Jste první, kdo si stěžuje.“ / Já: „Okamžitě mi vraťte peníze, co jsem vám dal za tenhle šunt!“ / Prodavačka (do skladu): „Miluško! Prosím tě, vyhoď tady pána dřív, než si sundá pohorky!“ Myslím, že bych si měl konečně dupnout a na tenhle komplot výrobců a prodejců bot si pěkně došlápnout.

Co se týče bot, mám doma sotva pár párů, se kterými se mé nohy skamarádily. Z téhle osvědčené obuvi by si ovšem mohl vzít příklad kdekdo, naší politickou reprezentací počínaje: ačkoli je jedna moje bota pravice a druhá levice, už pěknou řádku let spolu skvěle vycházejí. A nejen to, nevadí jim ani, když se do nich pořádně obuju. Při naší společné cestě vpřed se pěkně střídají a i když mají šlápnout do bláta, vědí, že některé nepopulární kroky se udělat prostě musí.

Nebo rozhádaní partneři: mohli by se od mých bot dovtípit, že jejich rozdíly jsou stejně důležité jako to, co mají společného. Že když jeden z nich bude pod pantoflem, začne se brzo chovat jako bačkora. Že oba potřebují alespoň krůček volnosti, protože když se sešněrují jeden k druhému, nikam spolu nedojdou. Že když se mezi ně dostane cizí klín, mohou se od sebe vzdálit tak, že už to nerozchodí. A že bez druhého to bude vždycky trochu pokulhávat.

Ovšem největším přínosem by mé pohodlné škrpály byly pro tvůrce oné jarní obuvi, kterou rok co rok reklamuji. Dozvěděli by se od nich leccos o kvalitě designu, materiálu a zpracování. Naučili by se díky nim, jak při výrobě bot neudělat moc bot. Jasně, každý děláme chyby – jenže oni je fakt sekají jak Baťa cvičky! Nebo v tom, na rozdíl ode mě, holt umějí chodit.

Jan Flaška
autor ví, kde ho bota tlačí

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu