Nejen tepláky jen na doma

Mám doma nejlepší tepláky na světě. Jsou už archivní, s ověřenou ergonomií, a časem se na nich objevila spousta užitečných ventilačních a manipulačních otvorů, kterými dovnitř proudí vzduch nebo se skrz ně dá podrbat. K tomu si připočítejte až hodinářsky kalibrovanou gumu, která je schopná udržet tepláky v jakékoli nadmořské i tělesné výšce, a pochopíte, proč k nim mám tak vřelý vztah. Kromě nejlepších tepláků jsem i hrdým majitelem papučí, pečlivě sešmajdaných do dokonalosti. Kdykoli se na ně podívám, upadnu do sentimentální nálady. Čím vším už jsme spolu prošli! Ta patina uplynulých roků! Ty nánosy vzpomínek! Třeba ta, jak je vzal do tlamy sousedův pes a jak jsme mu je pak museli vydloubávat ze zubů šroubovákem!

Tepláky a papuče: tyhle dvě věci tvoří už léta můj domácí stejnokroj. Zvykli jsme si na sebe. Jsme jedno tělo. Doslova jsme spolu srostli, i když je fakt, že tepláky se už začínají trochu drolit. Ke chlubení to není, ale já se jimi ani chlubit nechci. Své tepláky a papuče mám jen na doma a každý správný Čech ví, že to, co je na doma, je nejlepší, svaté, a radši by to neměli vidět sousedi.

Stačí se rozhlédnout po bytě, abych zjistil, co všechno mám vlastně „jen na doma“. V kuchyni skleničky od hořčice. V lednici víno v PET flašce. Na záchodě umatlané knížky sprostých vtipů. Ve skříni pelichající flanelové košile. V televizi prolhaného, samolibého, arogantního prezidenta. Prostě věci, co mezi slušnými lidmi znamenají společenskou sebevraždu. A to nemluvím o tom, co si zpívám a co dělám ve vaně, když nikdo není doma.

Zato když dozpívám melodie ze Včelích medvídků, odložím knihu oplzlostí, sundám tepláky, dopiju jabčák a vyrazím do společnosti, stane se se mnou přímo zázračná proměna. Najednou je ze mne znalec francouzských vín, stávám se vášnivým obhájcem českého meziválečného designu, zasvěceně diskutuji nad romány amerických postmodernistů a nad Kunderovými esejemi o Leoši Janáčkovi.

I tak ale vím sotva zlomek toho, co jiní lidé. Tak třeba jeden můj známý dokáže celé hodiny plamenně diskutovat o tématech jako je islám, vztah Ruska a Ukrajiny, česká historie posledních dvaceti let, úroveň televizní zábavy, ilumináti, dopad sociálních sítí na mezilidské vztahy, Romové, politická rozhodnutí vlády a to, jak bylo za komunistů líp – člověk by zkrátka očekával, že bude mít doktorát přinejmenším z ekonomie, historie a filozofie – a přitom je to obyčejný, prostý člověk z lidu, který své znalosti světa čerpá zejména z letáků, co mu posílají hypermarkety. A já náhodou vím, že i tenhle polyhistor nosí doma tepláky. My Češi jsme vůbec hrozně skromní: doma olysalé tepláky, na veřejnosti filozofické disputace nad geopolitickou situací.

Možná se ptáte: proč jsme vlastně takoví? Proč doma nenosíme nějaké normální oblečení, za které bychom se nemuseli stydět? No protože bychom si na ně museli zvykat! A ono je pohodlnější se stydět, protože stydět se jsme zvyklí.

Jeden cizinec mi říkal, že to, jak se chováme a oblékáme doma, odráží naši skutečnou povahu a že se těší na den, kdy Češi konečně opustí své zapšoukané tepláky. Odpověděl jsem mu, že se časy mění a že se už dnes spousta lidí obléká i doma docela vkusně, takže se toho dne určitě dočká.

Což je samozřejmě jen polovina pravdy, protože každý z nás, skutečných Čechů, ví, že všechno, co už se neunosí ani doma, se ještě pořád unosí aspoň na chatě.

Jan Flaška
autor sice nemá chatu, ale zato má dílnu