Návštěvníci

Některým lidem se prostě nezavděčíte.

Když k někomu jdete na návštěvu, vezmete s sebou přece nějakou pozornost – láhev vína nebo bonboniéru, například. Jenže když máte opravdu dobré přátele, připadá vám to prostě jaksi málo. Takové neoriginální. Jako něco, čím nedokážete to přátelství ocenit tak, jak byste rádi.

Manželé Karlíkovi měli právě takový problém. Se svými letitými přáteli Žemlovými se dohodli na tom, že teď, když děti odešly z jejich domovů, budou se pravidelně každý pátek navštěvovat. Minulý týden byli u Karlíkových na návštěvě Žemlovi a přinesli vynikající archivní víno. Dnes bylo na Karlíkových návštěvu oplatit a bylo jim nesmírně trapné přinést tak dobrým přátelům něco obyčejného. Pan Karlík tedy ve vinařství pořídil ještě vynikajícnější a ještě archivnější víno za ještě více peněz.

Stálo to ovšem za to – manželé Žemlovi byli skutečně ohromení. Skoro celou návštěvu se povídalo o vínech, pan Karlík vyprávěl o nejlepších francouzských vinicích, vychvaloval barvu a bukety těch tří odrůd, jejichž jména si byl schopen zapamatovat z novinového článku o vínech, který četl ve včerejším Zahrádkáři.

„Příště zase musíte přijít vy k nám,“ třásl pan Karlík panu Žemlovi rukou, když se hodinu po půlnoci vrávoravě loučili.

Pan Karlík následně vhazováním sedmi vypitých lahví do popelnice na sklo vzbudil půlku sídliště.

 

Týden nato si Žemlovi uvědomili, že mají v ruce Černého Petra. Čím teď trumfnou Karlíkovy? V prodejně vína už žádné dražší víno nenašli. Naštěstí si paní Žemlová vzpomněla, že kdysi vyhrála v tombole parádní brož, kterou nenosí. Zabalila ji tedy pro paní Karlíkovou a pan Žemla ze skříně pro svého přítele vybral tu nejlepší z kravat, které ještě nikdy neměl na sobě, a  také ji pěkně zabalil.

Přátelský hovor u Karlíkových se tentokrát nesl na téma Šaty dělají člověka a týkal se zejména šperků a oděvních doplňků. Pan Karlík se několikrát násilím snažil navázat na příjemný hovor o  víně z předchozího týdne, neboť se naučil zpaměti další dvě odrůdy vína, ale zdálo se mu, že jeho odborné postřehy dnes nikdo nechce poslouchat.

Po odchodu Žemlových pan Karlík uložil novou vázanku ke svému nejlepšímu saku, které nikdy nenosil, a jeho paní si brož slavnostně vystavila do misky se šperky, kterou zavřela do krabičky, kterou uložila na dno kufru, který zasunula do igelitové tašky, kterou zamkla na dně skříně, která stála ve sklepě.

S blížícím se pátkem byli Karlíkovi čím dál tím nervóznější. Pan Karlík prohrabával své šuplíky v marné snaze najít nějakou nepotřebnou drahocennost, paní Karlíková se brodila krabicemi v  podobně marné snaze a protože nic nenašli, padlo nakonec rozhodnutí zajít do bazaru a koupit nějakou starožitnost.

Večer se Žemlovými byl tentokrát o něco méně uvolněný než předchozí dva; možná to bylo konverzací, která se týkala složité problematiky odhadování ceny starožitností, snad za to mohl gigantický skleněný popelník s broušeným jelenem, který trůnil mezi oběma manželskými páry na stole Žemlovic garsoniéry.

 

Slovo překvapení nedokáže správě postihnout pocit, který zaplavil paní Karlíkovou ve chvíli, kdy následující pátek dopoledne zazvonil u jejího bytu zvonek a ona zjistila, že jim do jejich panelákového 2+1 stěhovací vůz přivezl dvě opravdu nádherné, staré těžké dubové skříně.

„Nebyly drahé,“ vyfukovala kouř z cigarety paní Žemlová týž den večer, zatímco temné skříně jako dvě hrobky tarasily půl bytu, „a já si říkala, že v chodbě máte místo právě tak akorát na ně.“ Konverzace toho večera drhla ještě o něco víc než před týdnem. Točila se kolem kvality nábytku; podle Žemlových neexistovala lepší investice než do fortelné předválečné produkce.

Týden nato bohužel museli Žemlovi návštěvu Karlíkových odložit. „Je nám to strašně líto, ale Vlastík má chřipku a já to od něj asi chytila,“ vysvětlovala ve čtvrtek paní Žemlová paní Karlíkové do telefonu. „Chápejte, že bychom vás tu hrozně rádi viděli, ale přeci jen je nám přednější vaše zdraví než naše sobecká přání,“ zasmála se afektovaně do sluchátka a rychle zavěsila.

Příští pátek už ovšem Žemlovi nedokázali najít žádnou výmluvu, jak návštěvě svých nejlepších přátel zabránit, takže přesně v 16:10 zazvonil u jejich dveří řidič odtahové služby s  otázkou, kam má tu tatrovku složit.

„Nemá sice technickou,“ vysvětlovat pan Karlík panu Žemlovi o  půl hodiny později, zatímco obhlíželi rezavý vrak, „ale autíčko je to parádní. Zahlédl jsem ho v autobazaru, když jsem šel ve středu z práce. Vzpomněl jsem si, jak jsi o tatrovkách tolik básnil, ještě když jsme spolu chodili do školy – a tak jsem si řekl, co jinýho by ti udělalo radost, než tohle starý fáro!“ poplácal tatrovku znalecky po prohnilém blatníku, který okamžitě upadl. „No, je trochu hnutá,“ řekl omluvně, „budeš ji muset nechat poštělovat, vyklepat a zakytovat, možná vyměnit motor, převodovku a pár dalších věcí, ale uznej, že je nádherná.“ Pan Žemla pokýval smutně hlavou a v duchu už přemýšlel, co přinést příští týden svému drahému příteli na návštěvu. Jeho žena ale byla rychlejší.

„Vždycky jsi milovala kytičky!“ halekala týden nato na paní Karlíkovou do patra, před jejímž domem zastavil traktor s  valníkem hnoje. „Není nic lepšího, než jim dát trochu přírodní výživy! To pak porostou, to budeš koukat!“ Traktorista mezitím vylezl z kabiny a začal okénkem futrovat hnůj do sklepa manželů Karlíkových.

Po přátelském večeru, jehož hlavním tématem byly rostliny a  specifika jejich pěstování, se obě manželské dvojice na dlouhou dobu odmlčely. Podle vlastních slov paní Karlíková dlouhodobě onemocněla zvláštní chorobou, s níž si ani lékaři nevěděli rady, takže ji museli posílat na spoustu pátečních vyšetření, pátečních rozborů a pátečních pozorování. Pana Žemlu zase terorizoval zaměstnavatel – posílal ho, chudáka, každý pátek na dlouhé služební cesty, ze kterých se vracel až pozdě v noci dočista strhaný.

Jenže čas utíkal a oba manželské páry se začaly cítit poněkud osaměle. Není lehké se vyrovnat se s faktem, že vaši přátelé nejsou tak úplně podle vašich představ, mnohem těžší ale je nemít vůbec žádné přátele. Všichni se tedy nakonec dohodli, že by bylo dobré se po té dlouhé době zase vidět. Tentokrát měli Karlíkovi přijít k Žemlovým. „Hlavní je, že se po takové dlouhé době zase uvidíme!“ smála se paní Žemlová do telefonu. „Proboha, a hlavně nic nenoste! Vždyť přeci nejde o  to, abychom si pořád něco dávali! Hlavně nic nenoste!“ Znělo to skoro zoufale.

Karlíkovi si řekli, že to je koneckonců pravda. Důležité je zase vidět staré přátele, ne jim pořád dělat něčím radost. „Ono by se totiž mohlo docela snadno stát, že bychom Žemlovým přinesli něco, co by se jim nelíbilo, a to by bylo pěkné faux pas!“ vysvětloval své ženě pan Karlík. „Ano, bude to hezké, že se budeme zase navštěvovat, aniž bychom museli vymýšlet, co kdo komu přinese,“ přikývla jeho paní.

Dorazili ke dveřím Žemlových a sotva jim pan Žemla otevřel, uhodila je do nosu nádherná vůně. „Jen račte dál,“ vykoukla z  kuchyně rozesmátá paní Žemlová, „a odložte si. Hned se vám budu věnovat, jen co tu dopeču křepelčí ragú na víně s mangem a  ananasem. Zatím si dejte chřest, lanýže a kaviár. Humra budu podávat za chvilku.“

Pan a paní Karlíkovi se na sebe vyděšeně podívali.

Jak říkám, některým lidem se prostě nezavděčíte.

(říjen 2008, únor 2009)