Na chodbě

Šel jsem chodbou a přejížděl očima lidi, co seděli v křeslech u oken. Náhle se mi zrychlil tep - jedna z dívek, co v řadě seděly, se na mě dívala, co víc - krásně se na mě usmívala. Byla víc než hezká - byla roztomilá. Z jemného obličeje, lemovaného tmavými vlasy na ramena, zářily lesklé oči, rozdělené drobným nosem. Oblečená byla nenápadně, ale originálně - přesně tak, jak se to k ní hodilo. Prostě dokonale můj typ. Nechápu, proč se usmívala, dívky se na mě nikdy jen tak samy neusmívají. Vypadám směšně? Někoho jí připomínám? Nebo jí někdo vyprávěl něco veselého? Pak jsem si uvědomil, že ji nejspíš odněkud znám - s tím by ten úsměv taky mohl souviset. Ta má pamět... Marně jsem vzpomínal, kde jsem ji už viděl. U někoho na návštěvě? Nebo snad ve výtahu? Nebo...

Pomalu jsem ji přešel. Chtěl jsem se ujistit, jestli se opravdu dívá na mě nebo jestli byla jen náhodou natočená mým směrem, a tak jsem se ohlédl. Její zářivé oči se dívaly přímo do mých; nepřestávala se pořád tak nádherně usmívat. Zachmuřeně jsem přemýšlel, odkud ji znám, až jsem pomalu vyšel z budovy, nadechl se čerstvého vzduchu a uvědomil si, že jsem se na ni ani neusmál.

(1997)