Knedlíková etuda

Nedělní oběd, cinkání příborů, dojídání polévky.

Marie: „Péťo, kolik si dáš knedlíků?“

Petr: „Tři.“

Marie: „Jsou malý, dám ti šest. Luboši, kolik si dáš ty?“

Luboš: „Osm.“

Marie: „Jseš tlustej, dostaneš čtyři. A ty, Radku?“

Radek: „Jeden, mami.“

Marie: „Ty si děláš srandu.“

Radek: „Když řeknu tři, dáš mi šest, když řeknu osm, dáš mi čtyři, tak říkám jeden, protože chci pět.“

Marie: „Srandičky srandičky, to ti je podobný... Dám ti čtyři. A kolik knedlíků bude tatínek?“

Otec: „Maruško, já už nic nebudu, mně stačila ta polívka. Nějak mi není dobře, asi na mě něco leze.“

Marie: „To máš z toho, jak jsi včera lítal po zahradě jen v košili! Říkala jsem ti, vezmi si svetr, vezmi si bundu, ono to fouká, jenomže ty ne, ty musíš mít svou hlavu, radši bys umřel, než abys mě poslechnul! V týhle rodině už nikoho nezajímá, co si myslím, co chci, já jsem tu jen pro to vaření a uklízení, tady už mě nikdo ani neposlouchá! (po chvíli) Kolik že jsi chtěl těch knedlíků, tatínku?“