Jaro v neonovém trikotu

S příchodem března zpoza mraků sem tam nesměle vykoukne sluníčko a vyžene sloupec teploměru i do oblastí, kde podle meteorologů začíná jaro. Větvičky stromů vítají hřejivé paprsky divoce rašícími pupeny a ze svých temných děr vylézají silničáři, aby po dlouhé zimě konečně vytáhli na světlo motorové pily a vykáceli staleté lipové aleje podél silnic, protože stromy, jak známo, překážejí projíždějícím motoristům ve výhledu na billboardy.

Kromě silničářů se na silnicích také čím dál tím častěji míhají cyklisté. Ti místo motorovek vytáhli zaprášená kola a šlápli do jejich pedálů, aby jako aerodynamičtí androidi oživili svými přiléhavými pestrobarevnými trikoty naše zatím ještě nahnědlé luhy a háje. Zhluboka přitom vdechují čerstvý předjarní vzduch a plnými doušky si vychutnávají výhod funkčního spodního prádla, ve kterém se člověk nikdy nezpotí. Cvrlikání ptactva je nezajímá, poslouchají jen cvrlikání volnoběžky. Nevzrušují je ani ladné křivky české krajiny – dech se jim zrychlí jedině při pohledu na hranaté cifry na tachometru.

Vedle šlachovitých androidů lze na cestách potkat také sváteční jezdce, jejichž neonové trikoty vypadají jako to jediné, co drží pohromadě jejich těla, rozlévající se do všech světových stran. Když se takových neforemných sportovců sejde někde víc najednou, vypadají jako kolonie larev nějakého obřího hmyzu. Vzbuzují ve mně dojem, že jakmile někde zastaví, aby si odpočali, tak se hned po svačince zakuklí a za nějakou dobu jejich trikoty popraskají a vylíhnou se z nich velicí pestrobarevní motýli.

Sám jsem ale zástupcem té části cyklistické veřejnosti, která kolo používá jako dopravní prostředek a ne jako sportovní náčiní. Převezl jsem na něm už bourací kladivo, věchýtek dvoumetrových prken a osmikilový drtič jablek – to vše jen za pomoci dvou gumicuků, značné dávky vynalézavosti a špetičky bohorovné idiocie. Není divu, že mé skvělé nákladní kolo se už dvakrát kdosi pokoušel ukrást. A už dvakrát se mu to povedlo! Ke svému třetímu kolu jsem si proto koupil zámek tak tlustý, obrovský, těžký a drahý, že si většina kolemjdoucích myslí, že jedu na zámku, ke kterému jsem dostal kolo zdarma. Jen blázen by teď chtěl moje kolo ukrást. Tak strašně ošklivý ten zámek je.

Nejdůležitějším doplňkem kola ovšem není zámek, ale jeho opravář. A třeba můj opravář bicykly opravdu miluje. Miluje je vášnivě a hluboce. „Vy jste na něm jezdil i přes zimu, co?“ zeptal se mě vyčítavě po zběžné prohlídce mého stroje. „A nechal ho stát na dešti, že jo?“ přisadil si po detailnějším průzkumu, zatímco mé kolo něžně hladil po sedle. Než jsem začal žárlit, stihl ještě dodat: „A nejmíň půl roku nevidělo pořádnej vercajk, co?“

Můj opravář je prostě bicyklový fetišista a misantrop. Být po jeho, nenechal by lidi ničit kola tím, že na nich jezdí. Jsem rád, že to je opravář a ne silničář. To by na mě totiž po prohlídce mého zuboženého kola taky mohl vytáhnout motorovou pilu.

Jan Flaška / autor je nákladní cyklista

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu