Jak zjara

To, že přišlo jaro – nejen to oficiální astronomické, ale i takové to neoficiální, slunce, ptáci a tak – jsem poznal podle toho, že můj Facebook doslova explodoval fotkami kytiček a sluníček a včeliček. Sluneční světlo má zřejmě vliv na tvorbu hormonu, který lidi nutí sdílet s ostatními fotografie jarních kýčů. (U nás fejetonistů má slunce zase vliv na žlázy, zodpovědné za produkci fejetonů o jaru.)

Spousta lidí teď na jaře vyráží za město na čerstvý vzduch pozorovat probouzející se přírodu. Jaro je pro ně synonymem zrození, krásy, lásky a života. Pro mě je jaro synonymem alergie a jarního úklidu. Jaro co jaro poulím své opuchlé rudé oči do slunce a poslouchám přitom, jak sousedi v širém okolí nedočkavě túrují všechny ty motory, co se jim celou zimu zbůhdarma válely v garáži. Pozoruju je, jak zaměstnávají cirkulárky, sekačky, vertikutátory a křovinořezy. Hryže mě přitom svědomí, protože podle všech zvyklostí bych měl i já odněkud vyndat nějaké motory a chvíli s nimi plundrovat zahradu. Nebo, když už máme to jaro, dělat alespoň nějaký jiný pořádek.

Nevýhoda jarního úklidu ovšem spočívá v tom, že se musí dělat zgruntu. Znáte to – místo toho, abyste se zbavovali haraburdí, ho často jen rovnáte do skříní a schováváte ho sami před sebou ve sklepě, na půdě a v garáži. Jedna ženina kamarádka uklízí právě tímhle způsobem a stačilo jí jen pár let, aby si zastavěla půdu nového domu až po hřeben střechy. To my máme na půdě uklizeno. Vede na ni totiž skládací žebřík, který se vám při výstupu do výšky sám složí pod nohama, takže se na něm člověk naštěstí zabije hned při prvním pokusu vylézt na půdu s plnou náručí haraburdí.

Abych trochu ukonejšil své svědomí a zároveň se moc nenadřel, vyřešil jsem letos svou část rodinného jarního úklidu po chlapsku: rozhodl jsem se obětavě roztřídit na počítači rodinné fotky za posledních několik let. Takže zatímco moje žena zametala, vytírala, stříhala stromy, plela zahradu a tahala ze sklepa zatuchlé pytle plné plesnivých bot, já na počítači ze svého archivu nemilosrdně mazal všechny fotografie kytiček a sluníček a včeliček. Kontakt se skutečnou přírodou jsem omezil na sledování pavouků, co mezi chuchvalci prachu na mém pracovním stole hráli fotbal s mrtvým hmyzem.

Trvalo mi několik týdnů, než jsem všechny ty fotky promazal a srovnal podle data pořízení. Není divu, že mě po tak náročném jarním úklidu přepadla jarní únava. Zcela vyčerpaný a zbrocený potem jsem oddychoval v houpací síti na naší zahradě, mžoural na ženu, která zrovna něco plela ve skleníku, poslouchal zuřící motory u sousedů a říkal si přitom, jak je přeci jen mnohem příjemnější naplánovat si po té studené a šedivé zimě místo jarního úklidu jarní klid.

Jan Flaška
autor si uklidil a uklidnil se