Co mě naučily labutě

Když je venku ošklivo, je hrozně těžké přinutit se odložit knihu a kávu a vyjít do čerstvého smogu dělat něco pro své zdraví. Ještě mnohem těžší je přesvědčit vlastní děti, aby nechaly své kakao a sladkosti, vypnuly televizi, přestaly skákat, řvát a demolovat byt a místo vší téhle zábavy vyrazily do šeré plískanice za oknem.

Náš byt před úplnou demolicí zachránila věta „Půjdeme krmit labutě“. Na krmení jsem se připravil studiem odborných článků na internetu. Jeden z nich doprovázela fotografie labutě se zkrouceným křídlem, jíž lidé zacpali žaludek houskami. Pečivo nemá pro ptáky žádnou nutriční hodnotu, takže nedostatek vitamínů a minerálů vyústil až v deformaci labutí kostry. Článek mě varoval, že pečivo ptáky pomalu zabíjí, a připojil rady, jakou stravu labutím připravit: vodní plže a mlže, naklíčený ječmen či pšenici, vodní rostlinstvo a okřehek. Přinejhorším alespoň nakrájenou zeleninu. Protože jsme shodou okolností doma neměli ani okřehek, ani plže, nakrájeli jsme labutím mrkev a okurku.

Když jsme dorazili na místo, ukázalo se, že jsme nebyli jediní, koho napadlo jít krmit labutě. Jakási konkurenční rodina už tu nacpávala ptáky rohlíkem.

A v tu chvíli se ukázalo, že ptáci jsou v některých ohledech úplně stejní jako lidé: s neochvějnou jistotou jdou po tom, co jim nejvíc škodí. Zatímco naši zdravou mrkev nechaly labutě plavat, po smrtonosném rohlíku se mohly utlouct. Nic nepomáhalo mé domlouvání, ba ani doslovné citace z varovného článku a barvité popisy zdeformovaných křídel. Labutím to bylo úplně jedno. Nemilosrdně mezi sebou bojovaly o to, která dřív zhltne zlořečené pečivo. Přestaly, až když konkurenci došla zásoba rohlíků. Nemám to sice nijak ověřené, ale předpokládám, že by se chovaly stejně, i kdybychom jim přinesli batoh mlžů.

Naše děti smutně pozorovaly labutě, jak ignorují mrkev a okurku, a začaly žadonit, jestli by už nemohly jít domů, protože tam mají nedojedené sladkosti a rozkoukaný seriál o vikinzích. Nezdály se mi sice ještě úplně vyvětrané a navíc – představa, jak skáčou po gauči s hrnkem kakaa v jedné ruce a dřevěnou sekyrkou v druhé, mi nepřipadala úplně lákavá, ale šli jsme. Celou cestu domů jsem přitom myslel na to, co mě labutě naučily: že když po někom chcete, aby žral mrkev, nesmíte mu zároveň nabídnout rohlík.

Jan Flaška / autor je neúspěšný krmič