Co byste si vzali na pustý ostrov?

Jsou lidé, co tuhle otázku řeší denně. Říká se jim minimalisté – to proto, že ze svého života odstraňují věci, které nepovažují za nezbytné pro svou existenci, například piknikový koš pro šestnáct osob nebo kompletní sadu mléčných zubů po pradědovi. Extrémisté mezi nimi se dokonce snaží zjistit, jak málo věcí je ke spokojenému životu potřeba; vždycky pak napíšou knihu o tom, že většina věcí na světě jsou zbytečnosti, a svou knihou ten počet zbytečností rozšíří.

Narozdíl od minimalistů žiju v bytě, kde jsem po všech svých babičkách zdědil asi patnáct tun skla ve formě slavnostních broušených servisů, které nedokážu vyhodit. Zděděné laviny broušených servisů mi bobtnají za vitrínami kredencí jako nedotknutelné totemy – nejsou tu od toho, aby se z nich pilo, ale aby sloužily budoucím pokolením coby výstražné memento slepé uličky českého sklářství. Minimalisté, kteří by tohle všechno naházeli do kontejnerů, podle mě buď nemají smysl pro kontinuitu dějin nebo babičky.

Zavalen sklem, snažím se uskromnit alespoň v jiných ohledech – stačí mi třeba jen jedny kalhoty, jedny boty a jedno triko na jakékoli roční období a jakoukoli příležitost od betonování žumpy po návštěvu divadla. V případě nutnosti si vystačím s málem i při stravování; plechovku lančmítu jsem schopen spořádat jen za pomoci šroubováku a kreditky. Jenže to je asi obecná chlapská vlastnost a těžko mi ji připisovat jako zásluhu.

Co naplat, my lidé se tak nějak přirozeně rádi obklopujeme věcmi. Někteří jedinci dokonce trpí genetickou vadou, která v nich způsobuje nutkání hromadit porcelánové sloníky. Jiní zase tvrdí, že stejně jako člověka neznáte, dokud neznáte jeho příběh, tak i věc je úplná teprve tehdy, když znáte její historii. Tito lidé bohužel pociťují puzení vám všechny ty příběhy odvyprávět. Nemyslím tím příběhy čínských a afrických dětských otroků, jimž vděčíte za svůj mobil, ale spíš historky typu „Hele, víš, že tenhle dvoukilovej popelník ukradla před čtyřiceti lety moje babička v Karlovejch Varech? Objednala si kávičku a pak si ho normálně narvala do kabelky.“ Když jste u takovýchhle lidí na návštěvě, bojíte se vzít i za splachovadlo, abyste k němu nedostali třídílnou ságu. Vím to. Jsem totiž jedním z nich. A ten popelník vám klidně ukážu. Je extrémně ošklivý a nepraktický a já nekouřím, ale vyhoďte to – s takovou historkou... Jsou ale i věci, co v sobě nesou příběhy, které za vyslechnutí stojí.

Moji známí mají dřevěný stůl – obyčejný starý stůl. V IKEA určitě seženete praktičtější a hezčí, ale tenhle pochází z jednoho domu v Sudetech. Ten dům patřil místním Němcům, kteří z něj byli po válce násilím odsunuti, a když do něj rodiče mých známých poprvé vešli, našli v sednici dřevěný stůl, na kterém ležel do plátna zabalený pecen chleba. Nově příchozím na přivítanou.

I kdybyste takový stůl vyhodili, jeho příběh se vyhodit nedá. A snad proto, že svět je tvořen příběhy, obklopujeme se věcmi – aby nám je připomínaly. Proto je někdy těžké vysypat do popelnice broušený servis s datem babiččiny svatby. Znamená to totiž nejen stát se svobodnějším, zbavit se nánosu cizích příběhů – ale taky ztratit kus paměti.

A co že bych si vzal na pustý ostrov já? Tak především jedny kalhoty, jedny boty, jedno triko, šroubovák a kreditku. A možná ten popelník po babičce.

Jan Flaška / autor by příběh nevyhodil

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu