Za historií českých přísloví

(populárně-naučná přednáška, napsaná pro Literární šleh, leden 2009)

23. prosince 1888 došlo během pobytu Paula Gauguina v Arles k  sérii událostí, které výrazně ovlivnily české mudrosloví. Tou dobou totiž Gauguinův přítel Vincent van Gogh již přes půl roku pracoval na sérii svých proslulých slunečnic. Obraz však stále neodpovídal Vincentovým představám. K dalším a dalším verzím ho pobízel Paul Gauguin slovy, že jedna vlaštovka jaro nedělá a že práce kvapná, málo platná.

Krásné květiny, které van Gogh natrhal do vázy na počátku června, byly koncem prosince i přes jeho snahu je zalévat vodou z pumpy již poněkud olysalé. Malíř, zoufalý z toho, že se mu nedaří obraz dokončit a unavený z věčného pumpování, se v návalu deprese svěřil příteli Gauguinovi s obavou, že obraz nikdy nedokončí.

„Vincku,“ usmál se Gauguin na van Gogha jako na trucovité dítě. „Chápu, že tě to zalévání unavuje, ale trpělivost růže přináší!“

„Tyhle kydy už nehodlám poslouchat!“ rozlítil se van Gogh a  na důkaz svých slov si uřízl ucho.

To Gauguina inspirovalo k vyřčení svého snad nejproslulejšího výroku, totiž „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“ Sám překvapen tím, jakou moudrost vymyslel, se svému příteli Vincentovi ihned pochlubil.

Během následujících dvou minut Gaugin vymyslel dalších pět, dnes již klasických přísloví: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato“, „Pro dobrotu na žebrotu“, „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění“, „Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde“ a „Okolo močidla chodě, neujdeš nádchy.“

Dlouho se tradovalo, že při svém kvapném odchodu z van Goghova bytu Gauguin naposledy pohlédl na poslední verzi jeho Slunečnic a prohlásil „Pro jedno kvítí slunce nesvítí!“

Z nedávno objevených Gauguinových dopisů pařížskému galeristovi Drouotovi však vyplývá, že se s van Goghem rozloučil poněkud jinak. „Když jsem odcházel, naposledy jsem se rozhlédl po těch jeho matlanicích,“ vzpomíná Gauguin. „Vincent nedokázal žádnou z nich prodat a neměl tedy peníze ani na základní malířské potřeby. Často musel malovat na stará, děravá plátna. ‘Jo jo, díra – nedíra, furt se natírá,‘ řekl jsem mu tehdy ironicky, ale zdálo se mi, že mě neposlouchá. Byl úplně mimo, zrovna maloval čerta na zeď.“

Dnes už víme, že šlo o první skicu k jeho slavnému autoportrétu s beranicí a zavázaným uchem.

Děkuji za pozornost.

 

(leden 2009)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 5 (s diakritikou)

Odeslat