Z úvah sexistického čuněte

Kdykoli přijde jaro, začne mě bavit pozorovat lidi, přičemž „lidi“ definuji jako „osoby ženského pohlaví ve věku cca 17–25 let, přiměřené tělesné konstituce“ a „jarem“ myslím „období mezi 21. březnem a 21. červnem, když se zrovna nedívá moje žena“. Soustavným pozorováním jsem zjistil, že „lidé“ mívají zakryté přesně ty části těla, které jsou zajímavé, čímž potvrzují Saint-Exupéryho slova, že co je důležité, je očím neviditelné.

Taky jsem přišel na to, že „lidé“, kteří toho na skrývání až tak moc nemají, si často kompenzují nepřízeň přírody tak, že se stylizují do tzv. „lolitek“. „Lolitka“ je zhruba sedmnáctiletá dívka, která se snaží vypadat jako pětadvacetiletá žena, co si hraje na pětiletou holčičku. Mně na lolitkách nepřipadá nic vzrušujícího, ale patrně to na některé muže funguje, neboť znám několik velmi pokročilých lolitek, které tuhle hru hrají i v pozdně důchodovém věku. (Všimněte si, že muži-loliťáci neexistují; patrně proto, že mužů všeho věku, kteří se chovají jako pětileté děti, je všude tolik, že nemá smysl pro ně vymýšlet extra pojmenování.)

Pravým opakem lolitek jsou ženy, které jeden můj zkušenější přítel řadí (s patřičně uslintaným výrazem) do kategorie „přírodní divy světa“. Já jeho nadšení tak úplně nesdílím, protože vím, jak blízko mají „přírodní divy“ k „přírodním katastrofám“; hranici mezi nimi často tvoří jen váš nevhodně zvolený pohled, jindy se na přírodním divu za pár let podepíše přirozená eroze. Přítel to má ale hozené jinak: tvrdí, že žít se má v přítomném okamžiku a že za pár let budeme k přírodním katastrofám patřit hlavně my dva, pokud k nim už ovšem nepatříme. Ve vztahu k ženám se přitom sám rád považuje za uragán; já bych jeho počínání v přítomnosti přírodního divu přirovnal spíš k náletu sarančat, zaplavení Bangladéše bahnem nebo k přemnožení králíků v Austrálii.

Během jarního pozorování „lidí“ mne samozřejmě napadají i jiné než tělesné postřehy. Všiml jsem si třeba, že být šedá myš už dávno není v módě a že v módě je být originální, což znamená „svobodně si vybrat jednu ze tří uniforem“. A myslím tím nejen uniformu, která je vidět, ale třeba i to, jaké člověk přebírá postoje vůči světu, čí vkusy a nevkusy kopíruje, čí nadšení a nenávisti a prázdné myšlenky, jako je třeba tahle, bez přemýšlení přebírá.

Z čehož vyplývá, že ve skutečnosti nejde lidi naházet do různých pytlů jen podle toho, jak zrovna vypadají. Saint-Exupéryho slova stále platí. I na mě. Zvlášť když se v přítomnosti přírodních divů chovám jako pětileté dítě – nevím, jak je to možné, ale čím víc se snažím předstírat, jak jsem důležitý, tím víc jsem pro ně neviditelný.

Jan Flaška
autor má rád „lidi“

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 16 (s diakritikou)

Odeslat