Z(bůh)DARMA
Dovoluji si upozornit citlivější čtenáře, že následující řádky mohou být poněkud drastické.
Obsah:
Chudák
Byl jednou jeden bezruký, beznohý hluchoněmý slepec, jehož životním snem bylo spáchat sebevraždu.
Návrat
"Volové! Blbci! Kreténi! Vás tak někam poslat!" řval na nás šéf, hned jak jsme vylezli z kabiny stroje času. Byli jsme se přesvědčit, jestli opravdu žil Ježíš Kristus.
"Říkal jsem vám - žádné zásahy do minulosti! Umíte si představit ten průser?"
Na naše nechápavé pohledy reagoval otevřením knihy, kterou držel v ruce - všiml jsem si, že na jejím hřbetě je zlatým písmem nápis BIBLE. Stránka, na které šéf bibli otevřel, byla nadepsána Evangelium sv. Jidáše.
Dívka na pláži
Na prosluněné písečné pláži ležela dívka. Byla docela nahá. Vystavovala své krásně rostlé tělo záplavě horkých slunečních paprsků. Byla k nakousnutí: dlouhé blond vlasy, zvlněné jako moře při lehkém vánku, oblá pevná ňadra, vyčnívající ze štíhlé linie krajiny jejího těla, široké boky, vybízející k polaskání, dlouhé nohy, které musela být radost vidět v pohybu...
Nebylo divu, že si v její blízkosti brzy začali rozbalovat deky muži nejrůznějšího věku a vzhledu, aby si ji mohli zblízka prohlížet. Ale dívce to nevadilo, klidně se opalovala dál. Ani se nešla vykoupat, za celé odpoledne nevstala z deky.
Bylo už k večeru, z pláže se pomalu vytráceli lidé, i muži z dívčina okolí už sbalili své deky a odkráčeli domů snít fantazie, v nichž většinou vystupovali oni a dívka z pláže.
Zapadající slunce už zabarvilo moře rudými odlesky, dívka se však stále ještě neodhodlala od teplého moře odejít.
Zůstala na pláži přes noc až do druhého dne, ale už kolem ní nepolehávali muži, protože začala páchnout.
Revolta
Jen samotné pomyšlení na to, do jaké společnosti jsem se narodil, mne naplnilo odporem. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe - všude je vidět jen zlo, které v člověku vítězí nad čímkoli dobrým, co v něm přežívá. Na místě ochoty se usadily nevraživost s podezřívavostí, soucit byl vytlačen závistí, obětavost hamižností a sobectvím, morálku nahradily bezohlednost a lhostejnost. Nebyly to však jen tyto negativní jevy, které mne tak vyprovokovaly; tím hlavním důvodem byl pocit zbytečnosti a bezcennosti mne samého, který ve mně vyvolala představa, že jediný člověk, ať je to sebevětší individualita a ať se sebevíc snaží, nemá vlastně možnost, a vlastně ani schopnost problém morálního rozkladu společnosti nějak vyřešit a že žádný apel ani argument nemůže změnit mentalitu miliónů.
Všechno se ve mně vzbouřilo a prodralo se to na povrch. Nedokázal jsem si pomoci, bylo to silnější než já, doslova jako živel, který zahltil celou moji mysl a potřeboval se dostat nějakým ventilem ven. Začal jsem křičet. Křičel jsem z plných plic.
Přišli, osahali mi zadek, vyměnili plínky, žvatlali na mě při tom jak idioti a hned pak mi ucpali křičící pusu bradavkou.
Běžec
Ulicemi běžel muž. Běžel rychle, takže bylo těžké postřehnout jeho výraz - zda je radostný, zděšený či naplněný strachem. Muž viditelně utíkal za nějakým cílem. Nebral ohled na překážky. Kanály přeskakoval. Sloupky obíhal. Přechody přecházel i na červenou. Hnal se jako šílený. Zabočil do temné uličky a vběhl do podchodu. Zamířil přímo do bílých dveří. Za dveřmi seděla žena a zmateně a překvapeně se za mužem otočila. Muž pokračoval až dovnitř místnosti. Uchopil kliku a zalomcoval s ní. Obsazeno.
Fronta
Kdesi se utvořila dlouhatánská fronta. Postupovala tak pomalu, že se to téměř nedalo postřehnout. Čas běžel a lidé ve frontě pomalu stárli.
Po nějakém čase se kdosi zeptal, na co to všichni vlastně čekají.
Ale nikdo mu neodpověděl.
Nikdo ani neodešel. Všichni zůstali stát ve frontě a poslušně čekali, aniž věděli na co. Jenže když už čekají takovou dobu, určitě to bude stát za to.
Bezmocnost
Muž řezal na cirkulárce prkna. Náhle se mu prkno smeklo a kotouč pily muži uřízl pravou ruku. Muž zazmatkoval, natáhl se po vypínači, ale nedal si pozor a - vrrrrr - pila mu uřízla i levou ruku.
Muž stál u roztočené cirkulárky, u nohou dvě uřezané ruce, z pahýlů mu crčela krev. Byl naprosto bezmocný. Nemohl vypnout pilu, nemohl si posbírat ruce a jít s nimi k chirurgům, aby mu je přišili.
Byl mrzutý, protože ještě navíc dostal hlad.
Chodec
Šel. Šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel. Šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel. Šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel. Šel a šel a šel a šel a šel a šel a šel.
Ale nedošel. Pošel.
Mudrc
Žil jeden stařec. Byl to takový mudrc. Ráno vstal a protože neměl dohromady co na práci, vyšel ven na procházku a vtipně glosoval svět kolem sebe. S chápavou ironií se usmíval lidským slabůstkám, jemným humorem poukazoval na drobné nešvary a nepravosti. Rozmlouval s kýmkoliv - od kopáčů přes prodavačky, dělníky až po úředníky a manažery; ti všichni ho dobře znali.
Není divu, že se jednou lidé smluvili a toho dědka umlátili k smrti.
Stopař
Sotva jsem vyšel z domu, zahlédl jsem asi dvacet metrů před sebou dívku. Hezkou dívku. Viděl jsem ji sice jen zezadu, ale i to málo stačilo. Dlouhé vlnité, světle hnědé vlasy, svažující se přes ramena až do půli zad, štíhlá postava, pěkný kulatý zadeček. Nohy spíš průměr, ale taky celkem fajn. Dívka na sobě měla hnědou bundu, džíny a bílé sportovní boty.
Trochu jsem přidal do kroku, chtěl jsem se jí podívat také do obličeje. Skoro jsem běžel, ale ona šla dost rychle a měla náskok, takže se mi nedařilo ji dostihnout. Chvíli mi trvalo, než jsem ji dohnal. Šel jsem v jejím těsném závěsu a díval se na její pozadí. Hezké, pěkně tvarované, jen si plácnout. Všiml jsem si, že jde trochu nemotorně, holky takhle obvykle nechodí, víc se nesou; ale nevadilo mi to, spíš naopak, ještě mě to dráždilo. Byl jsem celkem napjatý, až jí pohlédnu do očí. Nadběhl jsem si ji a podíval se ji do obličeje. Byla uhrovatá, měla knírek a byl to kluk. Škoda.
Ale pozadí, pozadí měla pěkné.
Autobus
(věnováno ústecké lince č. 3)
Autobus byl narvaný k prasknutí. Lidé seděli dva na jedné sedačce a na jejich klínech seděli další. Jeden dýchal vzduch jinému přímo z úst. Dveře se tak tak zavřely, stroj se dal s burácením do pohybu.
Cesta byla hrbolatá, vůz se řítil přes výmoly, zatáčel v prudkých serpentinách, s potížemi se škrábal do kopců, aby z nich zase letěl dolů...
Na příští zastávce se dveře otevřely, ale nikdo nevystoupil. Jenom se vyvalila krvavá kaše.
Dvě minuty před zrcadlem
Ráno v koupelně. Dívám se do zrcadla, z něhož na mě civí tupý, ošklivý obličej: pihy, uhry, pupínky, žluté, křivé zuby, velký hrbatý nos, kruhy pod očima, mastné vlasy, plné lupů, to všechno propojeno do tvaru, který nelze ani při nejlepší vůli nazvat krásným či příjemným.
Proč mají jiní lidé tak hezké tváře? Proč jsem zrovna já vyfasoval takovýhle škaredý ksicht? Vždyť jsem vlastně jeho celoživotní obětí. Nemůže se přizpůsobit mé povaze, takže já musím přizpůsobit svou povahu jeho vzhledu. Těžko třeba lidi přesvědčíte, že jste sportovně založený tvrďák, když máte 160 centimetrů výšky a obličej skřeta.
Dlouze hledím do své vlastní tváře, vychutnávám každou její ošklivost, nalézám další a další vady.
Náhle si uvědomuji, že jsem rozostřil pohled a dívám se do blba. Zrak se mi rozklížil a já najednou vidím zrůdu se dvěma nosy a třema očima, se rty, zkroucenými do podivné křivky...
Přeostřuji a náhle se přede mnou zjevuje bytost s jediným okem vprostřed čela a uchem místo nosu...
Znovu přeostřuji a spatřuji čtyřokou obludu se dvěma nosy hned vedle sebe a tlustým dvojitým krkem. Čas utíká.
Vzpamatovávám se, zaostřuji na normální vzdálenost. Vidím svůj vlastní ošklivý obličej.
No, vlastně to není zas tak hrozné.
Sebevrah
Byla mrazivá zimní noc. K zasněženým kolejím se pomalu a nerozhodně šoural temný stín sebevraha. Opatrně se rozhlédl, jako by se bál, zda ho někdo nevidí.
Sundal batůžek, který nesl na zádech a vytáhl z něj deku a malý polštářek. Položil je na koleje a lehl si na ně. Byla mu zima. Mlčky ležel a se zavřenýma očima čekal na osvobozující hluk přijíždějícího vlaku. Vlak ale nepřijížděl.
Ať už je tady, přál si. Ať už je tady. Mráz mu zalézal pod kůži a pálil ho na tvářích.
Nic se však nedělo. Ticho, tma, padající sníh.
Když ráno, krátce po rozednění, zaskřípěly brzdy vlaku a lokomotiva zastavila deset metrů před ním, byl už zmrzlý.
Koncert
Na plakátu stálo:
METAL KILLERS
středa 8. března
ústřední stadion
Legenda zavítala i k nám!
Jedinečný zážitek!
Poprvé a naposledy!
Takový koncert
už nikdy nebudete
mít možnost slyšet!
Kdo by odolal? Šel jsem tam.
Už nikdy nic takového nebudu mít možnost slyšet. Bylo to totiž tak nahlas, že všichni ohluchli.
Značka
Skrz poušť vedla silnice - i když i "cesta" by pro ní bylo příliš honosné označení. Byla po ní zdlouhavá, namáhavá a nepříjemná jízda. Úřady, pod jejichž správu silnice patřila, přemýšlely, jak ji vylepšit a tím řidičům jízdu zpříjemnit.
Domeček zastávky? Kdo by zastavoval v poušti?
Nádrž s vodou? Zteplá a stejně si každý vozí vodu s sebou.
Nakonec u silnice zapíchli značku "Hlavní silnice", která, pravda, v té pustině ztrácela smysl, ale na druhé straně - frčet si to po hlavní, to je sakra lepší pocit, než se plácat po nějaké vedlejší.
Básníkovo odpoledne
V chemičce pracoval od 6:00 do 14:30 dělník, který psal básně. Odpoledne dal spolu s cinknutím píchaček sbohem práci a pospíchal domů, kde si uvařil hrnek lahodného čaje, osladil ho pravým včelím medem, rozsvítil si stolní lampu a začal psát. Místnost zaplnila vůně medu a v betonovém tichu čtyř stěn bylo téměř slyšet hukot včel, hemžících se mezi plástvemi.
Básník psal už dlouhá léta a byl plodný, takže se mu šuplíky za ty roky postupně plnily popsaným papírem. Básně nedal nikdy nikomu přečíst, příliš se za ně styděl. Když se připozdilo a za oknem se rozzářily stovky tetelících se bludiček - televizních obrazovek, nalil si básník do čaje rum a mohutně si lokl. Na ještě zelenějších loukách se teď roztančily ještě krásnější víly, stromy ještě více rozkošatěly, vůně květin se rozléhala po celém kraji a šumění křišťálových potůčků uklidňovalo kdovíčím rozrušenou duši poutníků na jejich trudné cestě od začátku básně k poslednímu verši.
Ruka mu letěla po bílém papíře a zanechávala za sebou verše jako stopy ve sněhu.
Básník se díval ven do večerní tmy a tiše opovrhoval všemi těmi lidmi za okny ostatních věžáků. Co je to za lidi, co přijdou odpoledne z práce, otevřou si pivo a pustí televizi, několik hodin vstřebávají gama paprsky, večer s dechem nasyceným alkoholem a kouřem cigaret splní manželské povinnosti, usnou, ráno jdou do práce a odpoledne se vše opakuje... Nerozuměl jejich měšťáckému, konzumnímu způsobu života. Kde ti lidé vidí smysl života? Co je jejich životním cílem? Opovrhoval jimi.
V půl jedenácté, když už měl za sebou svých pět šest básní, jednu jako druhou, pečlivě vložil popsané listy do papírových desek a zasunul je do šuplíku, aby je odtamtud už nikdy nevyndal.
Spokojen pak usínal, protože ON žije tvůrčím životem, takříkajíc naplno.
Před usnutím natáhnul plechový budík, který ho v 5:00 ráno probudil svým řinčivým řevem, aby to stihl včas do práce.
Jízda vlakem (Horror vacui)
Najednou jsem zůstal ve vagónu sám, úplně sám. Něco se muselo stát, jezdím tímhle vlakem týden co týden a pokaždé je beznadějně narvaný. A teď najednou všichni ti lidé vystoupili a já zůstal sám. Zmocňuje se mě strach a panika. Co se to tu, sakra, děje? Nesedím - nesedím já náhodou ve špatném vlaku?
Na nejbližší stanici vystupuji a ptám se železničáře, který stojí na kolejích, jestli neví, co se to děje.
A co by se jako mělo dít? ptá se a podezřívavě si mě měří pohledem.
No, ty lidi - ten vlak je prázdnej, povídám.
Hmmm... Asi vystoupili, odpovídá ironicky a zdá se, že tím náš rozhovor končí.
Čekal jsem na té stanici skoro dvě hodiny, než přijel další vlak. Možná to zní paradoxně, ale s hlavou přimáčknutou na okénku ve dveřích k prasknutí nacpaného vlaku jsem se cítil mnohem líp.
Mudrc a muž
V tmavé jeskyni žil mudrc, o kterém se říkalo, že umí zodpovědět cokoli, na co se ho kdo zeptá.
Byl však jeden muž, který těm povídačkám nechtěl uvěřit. Vydal se tedy sám za mudrcem.
V jeskyni bylo šero a chlad, mudrc seděl v koutě a mnul si dlouhý bílý vous.
"Mudrci," oslovil ho muž, "říká se o tobě, že dokážeš dát odpověď na jakoukoli otázku."
"Ano, to je pravda," odvětil stařec.
"Chtěl bych se tedy zeptat - jaký je vlastně smysl života a proč existuje vesmír, stvořil ho Bůh a existuje vůbec Bůh?"
"Nevím," řekl mudrc.
Muž se zasmál: "Vidíš, na takovou otázku odpověď neznáš!"
"Nikdy jsem netvrdil," opáčil stařec, "že znám odpověď na každou otázku. Ale jak vidíš, dokážu ti na ni odpověď dát."
I muž poznal, že je mudrc opravdu moudrý.
Nerozhodný sebevrah
Sebevrah stál na samém okraji střechy věžáku a váhal. Ještě pořád se nedokázal rozhodnout. Má skočit, nemá skočit? Stačí jeden jediný skok a jeho trápení bude konec...
Vykročil pravou nohou, ale když už se málem převáhl, zamával rukama a přepadl na stranu s pevnou podložkou střechy. Zhluboka vydechl. Vždyť se mohl zabít!
Posadil se na okraj střechy, klimbal nohama a v mysli si postupně vyjmenovával všechna pro i proti, jedno za druhým.
Pořád ještě nevěděl. Kdyby ho tak někdo strčil, jen aby to tíživé rozhodnutí nemuselo zůstat na něm samotném...
Vstal a s potížemi udržoval rovnováhu. Tak ano nebo ne?
Rozhodl se. Udělal trochu nejistý krok do prázdna...
Když padal kolem pátého patra, rozmyslel si to.
Houslista
Na nábřeží den co den postával houslista. Vůbec neuměl hrát. Housle měl rozladěné, smyčec mastný, housle držel jako poleno, neovládal prstoklad. To úděsné skřípání se nedalo poslouchat. Na druhé straně ovšem nutno poznamenat, že na to, že byl hluchý, hrál docela dobře.
Taxikář
M. vždycky záviděl taxikářům. Nejvíc se mu na nich líbilo, když čekali. Zákazník někam odešel, oni jen tak seděli v autě, poslouchali rádio a čekali, zatímco na taxametru naskakovala vyšší a vyšší cifra. Čekali, nic nedělali a dostali za to zaplaceno. M. to pokaždé znovu fascinovalo. Přál si být tím člověkem, co ho platí jen za to, že nic nedělá.
Až jednou si svůj životní sen splnil - koupil si krásného nového taxíka s digitálním taxametrem. Ale jezdit s ním ho ani nenapadlo. Rozhodl se, že s ním bude jen čekat. Proč by utrácel za benzín, čekání vynáší lépe. Rozeslal do všech novin inzeráty, vylepil plakátky se svou adresou a telefonním číslem a čekal na svého prvního zákazníka. Asi dva týdny se nikdo nehlásil. Taxík stál zaparkovaný před domem docela nevyužitý. Konečně se na M. usmálo štěstí. Jednoho dne mu zavolal jakýsi člověk. Když podle dohody došel až k M.ovu autu, ukázalo se, že je to veselý mladík nekonformního vystupování. Do taxíku ani nevlezl, jen se s M. domluvil, ať tu na něj čeká. M. zapnul taxametr, přepnul ho na čekání a zálibně pozoroval zvyšující se částku, kterou ukazoval.
Mladík se celou noc neukázal. M. chtěl mnohokrát vystoupit, vyčůrat se, jít se někam napít a najíst, ale v sedadle ho drželo pomyšlení na to, že se klient může kdykoli vrátit a zaplatit příjemnou sumu, která na taxametru červeně zářila do přítmí.
M. nakonec zemřel žízní, připoutaný bezpečnostním pásem v taxíku. Podle taxametru byl boháčem s milionovými pohledávkami.
Chtěla bych být strunou
"Chtěla bych být strunou ve tvé kytaře," řekla, stiskla jeho ruku a položila si ji do svého klína.
"Chtěla bych se chvět pod dotyky tvých prstů, vydávat ze sebe tóny, takové, jaké by sis přál. Rozezníval bys mě melancholií pomalých balad nebo mě strhoval do rychlých sólových rifů. Mohl by sis se mnou dělat úplně všechno - natahovat mě a povolovat, tiše hladit bříšky prstů nebo drásat dlouhými nehty, nechávat mě zaznít jako osamělý tón nebo rozehrát v harmonii akordu s jinými tóny... Mohl bys mi určit rytmus, nechat mě stoupat a klesat, rozechvívat jemně a pomalu nebo mě napínat až téměř k prasknutí a pak náhle povolit, rozplakat mě nebo rozesmát, rozzlobit nebo uklidnit... Mohl by sis se mnou dělat dočista co chceš - a já bych se ti nebránila, ani bych nemohla, byla bych jen struna a ta se nemůže nijak bránit, je pouhou poslušnou služebnicí v rukou svého pána..."
"Ale já neumím hrát na kytaru," podivil se. "Hraju na bicí."
Ospalý člověk
Žil jednou jeden člověk a ten se cítil neustále hrozně ospalý. V práci se mu klížily oči a pero mu bez ustání vypadávalo z ruky. V autobuse na cestě domů si lehal na rameno spolucestujícímu, který seděl nebo stál vedle něj. Při chůzi zavíral oči. Nohy se mu podlamovaly.
Byl to však začarovaný kruh.
Domů se vůbec netěšil, protože věděl, že stejně nebude moci usnout.
Trpěl totiž nespavostí.
Prsten
Seděli naproti sobě, dívali se jeden druhému do očí.
|
Ona: Ty jeho krásné modré oči! Ta tichá láska, ta oddanost! Jak mu to mám říct? Tak nerada bych ho zranila... Jak mu jen říct, že jsem ten nádherný zlatý prsten s briliantem, co mi dal minulý týden, včera ztratila? Nemohu s tím přeci jen tak přijít! Nevšiml si, že nemám prsten na ruce? Skrývám ji dost dobře a nenápadně? |
On:
Je tak nádherná! Tak nevinná! Jak jí jen prozradit, že ten prsten, co jsem jí dal minulý týden, je pouhá bižuterie, žádný briliant, jen laciné pozlacené stříbro a kousek umně vybroušeného skla? Když jí to řeknu, opustí mě, protože jsem jí předtím lhal, že je to klenot. Když to utajím, zjistí to časem sama, a to by bylo ještě horší. Tahle situace je neřešitelná!
|
Ticho přerušil jeho hlas: "Víš, chtěl bych ti něco říct..."
Zachvěla se. Snad si nevšiml toho prstenu!
"Já... Chtěl bych ti říct, že... že..."
Nenašel v sobě odvahu ji tak zklamat.
"...že... - abychom k sobě byli vžycky a všude úplně upřímní. A abychom před sebou neměli žádná tajemství."
Oddechla si. Zavřela oči a přikývla.
Zloděj
Kapesní zloděj se opatrně rozhlédl. Že by ho opravdu potkalo takové štěstí?
Dlouhé měsíce okrádal návštěvníky obchodního domu o peněženky, kabelky a tašky. Ale tohle vypadalo na něco většího.
Krásný luxusní kufřík s elektronickými zlatými zámečky stál vedle odpadkového koše. Zdálo se, že ho tam někdo omylem zapomněl. Musí ho sebrat včas, než si na něj majitel vzpomene a vrátí se pro něj.
Zloděj byl však opatrný. Není to past? Nechtějí ho tímhle způsobem chytit?
Déle už se rozmýšlet nemohl. Musí to ovšem udělat co nejrychleji. Vypálil ke kufříku, popadl ho - byl docela těžký - a jako splašený se hnal pryč z obchodního domu. Ve chvíli, kdy prchal úzkou ulicí k domovu, nahlásil jakýsi anonym do obchodního domu, že tam nechal časovanou bombu.
Nepochopení básníci
(multiminipovídka)
Žil jednou jeden básník a ten psal
A) jednoduché veselé rýmovačky. Nikdo ho proto neměl rád. Každý jeho výtvory totiž hned chápal, nikoho nenutily dlouho přemýšlet, co vlastně chtějí říct. Kritici básníkovi vyčítali, že prý nepíše od srdce a že je jeho dílo prostinké a prvoplánové.
Jenže básník byl, přes všechna příkoří, opravdu od srdce prostý a veselý. A tak zemřel nepochopen jen proto, že psal snadno pochopitelné básně. (KONEC)
B) básně, které nikdo nechápal. Nikdo to však nechtěl přiznat, takže se básník velmi proslavil; všichni kupovali jeho sbírky, protože nikdo nechtěl vypadat před ostatními jako ignorant, který básně slavného básníka nechápe. Až jednou
-
B.1) se kdosi v jakési
společnosti básníka zeptal, o čem vlastně jeho básně jsou. Básník byl ve své
ješitnosti zaskočen.
-
B.1.1) Nakonec však,
s jistou dávkou opovržení tazatelem v hlase, odpověděl: "Píšu o jednom z nejzávažnějších
problémů dnešní doby - neporozumění mezi lidmi." Společností se rozlehlo
souhlasné mručení. Tazatel se pak na zbytek večera stal intelektuálním outsiderem.
(KONEC)
B.1.2) Nenapadlo ho, že by se někdy někdo mohl takto zeptat. Copak teď může těm lidem prozradit, že většinu svých vlastních básní vůbec nechápe? Místností pulsovalo tíživé ticho. Společnost nepříjemně dlouho mlčela v očekávání odpovědi. Hrozivé ticho rozrazil až čísi osvobozující rachotivý prd. (KONEC)
První láska plachého mladíka
Mladík seděl na posteli a díval se na židli, zasunutou pod stůl. Zvedl ji, trošku odsunul a znovu usedl.
Ta židle je holka, říkal si. Ta židle je holka, snažil se sám sobě vsugerovat. Ta židle je holka. Ta židle je holka.
Pro tuto chvíli byla židle holka.
Na někom se to naučit musí, a když se bojí oslovit dívku, poslouží mu k tomu - tak cvičně - židle.
Ta židle je holka.
Zálibně si prohlížel tvary židle:
Dlouhé, štíhlé nohy z lakovaného dřeva, na kterém byl zřetelný každý jednotlivý letokruh.
Měkkou, pěkně kulatou polstrovanou sedačku a stejně tak pěkné opěradlo, obojí potažené jemnou, sametově hebkou látkou, příjemnou na omak.
Líbily se mu i detaily: lehké zdobení konců opěradla, tenké příčle mezi jednotlivými nohami, které pěkně dotvářely celkový dojem ze židle, vzorek polstrování.
Mladík povstal, přistoupil zezadu k židlu, poklepal jí na rameno a zeptal se: "Slečno, neviděli jsme se už někde?"
Přestože židle nic nenamítala, nebylo to ono. Zdrceně si sedl zpátky na pelest. Nedokáže to.
Znovu vstal, přistoupil k židli a řekl: "Dobrý den, slečno. Smím vás někam pozvat?"
Nečekal na odpověď: "Třeba do kavárny nebo do cukrárny?"
Židle neodporovala. Mladík ji vzal za opěradlo a odnesl ji ze svého pokoje do kuchyně. Tam si vzal ze skříně kus koláče a snědl ho. Mezi jednotlivými sousty mluvil a vtipkoval se židlí naproti němu. Chvílemi si připadal hloupě, ale řekl si, že nějak si to procvičit musí. Herci přece taky gestikulují před zrcadlem.
Pak odnesl židli zpátky do svého pokoje.
Připadalo mu to trochu groteskní, ale zdálo se, že se do židle doopravdy zamiloval. Dávala mu jakýsi pocit jistoty. Nemohla ho opustit; nebál se ji oslovit; byla hezká a příjemná. Co víc si mohl přát?
Pocit zamilovanosti v něm sílil.
Vlastně ho odnaučila plachosti, neměl z ní trému, netřásl se, když k ní mluvil.
Než šel spát, postavil židli těsně vedle své postele.
Usínal se sladkým pocitem, že už není sám, že má někoho, o koho se může opřít, kdo ho podrží.
Citové pohnutí brutálního vraha
Nájemný vrah čekal před obchodním domem na svou oběť, když vtom ho k smrti vyděsil pronikavý zvuk, který se ozval nalevo od něj. Vrah pevně sevřel rukojeť zbraně, kterou schovával v kapse. Otočil se - taková hloupost a jak ho dokázala vyděsit! Pláč dítěte v kočárku! Zabiják se sklonil nad kočárek. To, co uviděl, ho dojalo: růžovoučký obličejíček, zkřivený v utrápené grimase, uslzená úzká očka, miniaturní nosík a dokořán otevřená bezzubá pusinka, maličké ručičky s baculatými prstíky, které nemluvňátko vztahovalo k němu, to všechno zabalené ve voňavé naducané peřince.
Usmál se na tvorečka, ale ten dál brečel a křičel, jako by ho na nože brali. Vrahovi se zachvělo srdce. To droboučké, bezmocné ubožátko, ten sladký maličký drobeček v něm vyvolal divné pocity, jaké neznal: lítost a soucit.
Srdcervoucí křik se rozléhal po celém okolí s neúprosnou pronikavostí.
Profesionální zabiják se už dál nedokázal dívat na to velké trápení malého človíčka. Vytáhl revolver a dal miminku ránu z milosti.
(promiňte)
Upjatý muž
Nedokázal se uvolnit. Pracoval jako lingvista. Tvrdil, že má tolik práce, že mu už nezbývá čas na nějakou zábavu. Navíc ho jeho práce bavila, takže neviděl důvod, proč vyhledávat jinou činnost. Celé dny a noci vysedával mezi knihami, vědeckými spisy, zápisy přednášek a konferencí. Jeho nejlepšími přáteli byla silná černá káva, dvacet let starý psací stroj a několik desítek dávno zemřelých autorů. Jejich nesrozumitelné knihy plnily poličky obrovské knihovny, která se vzpínala po všech čtyřech stěnách špatně osvětleného pokoje až ke stropu.
Manželka mu často říkala, aby se šel občas někam rozptýlit. Tvrdila, že život v jeho vlastním světě z gramatických, lexikálních a fonologických jevů nemá s realitou nic společného. Ať si jde někdy sednout se spolupracovníky do hospody trochu se pobavit, a nenavštěvuje jen tiché sály archivů, nabádala ho. Že mu trocha rozptýlení jen prospěje.
Ale muž odporoval. Dál vysedával v temném pokoji se svými lingvistickými záhadami. Vysedával tak až do svých 76 let, kdy zemřel.
Nechal se pohřbít žehem. Jeho popel nasypali do měděné urny s lesklým stříbrným štítkem.
Na smutečním obřadu se, i když s pomocí jakéhosi faráře, konečně pořádně rozptýlil.
Holubí křídla
Byla zima, šel jsem po městě, když vtom jsem si všiml zvláštní věci: na dlažbě ležela v prachu dvě křídla.
Jen tak, křídla bez ptáka, lidé je překračovali nebo po nich šlapali a kopali do nich. Všiml jsem si, že křídla jsou nejspíše holubí, původně čistě šedá, teď pokrytá špínou a zaschlým blátem. V místech, kde původně navazovala na ptačí tělo, bylo vidět sytě rudou zaschlou krev. Viděl jsem v tom jakýsi symbol - holubí (či snad holubičí) křídla, zlomená a zakrvácená, ignorovaná všemi kolem; jako by patřila nějakému snílkovi či poetovi, který vzlétl ke slunci a snad nějaký bezcitný dravec ho o ně připravil; stejně dobře jsem v nich mohl vidět vznosnou myšlenku, sraženou k zemi brutální fyzickou silou, vítězství hmoty nad duchem; nebo tragédii slabšího, společností odvrženého.
Odvrátil jsem od nich zrak, vzhlédl jsem k obloze - a můj pohled se střetl s budovami proti mně, pokálenými od holubů.
Křídla ležela přede mnou. Překročil jsem je. Zůstal ve mně dobrý pocit, že je zase o jednoho škůdce míň.
Jak měl medvěd narozeniny
(pohádka)
Jednou v létě se lesem rozneslo, že medvěd bude mít za týden narozeniny. Zvířátka měla medvěda ráda, a tak se rozhodla, že uspořádají hostinu a medvěda překvapí nějakým dárkem. Večer se sešla u studánky a dohadovala se, jaký dárek by byl pro medvěda nejlepší. Zajíc řekl:
"Myslím, že nejlepší dárek pro medvěda bude zelí. Je šťavnaté a dobré a medvěd si na něm jistě pochutná. Navíc si ho může i naložit do sklenic na zimu."
Ježek přikyvoval a navrhl, že přidá nějaké jablko ze svých zásob.
Liška se ale zasmála:
"To je ale hloupost, vždyť medvěd ani zelí, ani jablka vůbec nejí! To by měl jistě raději kus dobré šunky!"
Straka zavrtěla hlavou:
"Proč mu dávat jídlo, vždyť se nají na hostině, můžeme mu dát nějaký cenný dárek. Třeba nějaký prstýnek nebo zrcátko."
Moudrá sova však zahoukala:
"Proč mu dávat nějaké cetky? Jsou zbytečné a radost z nich může mít jedině tak nějaký marnivec a tím přeci medvěd není."
Zvířata uznala, že sova má pravdu. Ta pokračovala: "Myslím, že nejlepší dárek pro medvěda by byla kniha."
To se však ostatním nelíbilo, liška nesouhlasně vrčela, králík vrtěl hlavou, ježek nespokojeně dupal. Nakonec ježka něco napadlo a tak řekl:
"Mám nápad - půjdu do města lidí a zeptám se jich, jaký dárek by byl pro medvěda nejlepší."
Zvířátka souhlasila a tak se ježek vydal na cestu. Když přecházel silnici, přejelo ho auto.
Čísla
Do jejich zajetí se dostal hned po narození, když ho změřili a zvážili: 49 cm, 3,2 kg. Jako by tenhle fakt předurčoval celý jeho život, který celý patřil jim - číslům.
Bydlel v šestém patře čtvrtého vchodu sedmého domu, čp.23, páté ulice třetího obvodu města.
Ve škole byl v abecedě osmnáctý, učil se tam sčítat, odčítat, násobit, dělit. Známkovali ho číslicemi od jedničky do pětky, podle toho, jak se učil. Hodnotili jeho práci stejně jako jeho výšku a váhu.
Potom studoval na ekonomické škole. Učil se logaritmům, integrálům, derivacím a hlavně různým účtům: pokladna = 211, peníze na cestě = 261, manka a škody = 582. Naučil se počítat aktiva a pasiva, mzdy a daně...
Odešel pracovat jako účetní. Celé dny trávil nad kalkulačkou, počítačem, tabulkami, výměry, vyhláškami a výpisy. Navenek potichu pracoval, zatímco v jeho nitru bobtnala zášť k celému tomu systému, ke znumerizovanému světu, který neovládali lidé, ale čísla - bohové, kteří určovali lidem kvóty jejich životní úrovně, výšku příjmů, dokázali popsat, změřit a zaškatulkovat úplně všechno. Ta přesnost a přísná logika bez vyjímky ho popuzovala.
Jednoho dne se vzbouřil a nešel do práce. Odjel na venkov, kde stálo nádherné stavení s kamennou podezdívkou, nejméně 150 let staré (zase ta čísla! S nelibostí si uvědomil, že jimi lze popsat i romantiku). Dům vypadal opuštěně, ale zachovale. Tohle bylo místo, kde by chtěl žít. Procházel se kolem a čím dál tím víc se mu tam líbilo. Ulehl do hebké trávy pod letitou jabloní a jen tak, ze cviku, počítal jablka. Přišel večer a jablka už nebylo vidět. Na oblohu vyšel měsíc a hvězdy, a tak pro změnu počítal je. Zamiloval si to tu a odjížděl sem, kdykoli mohl. Časem se rozhodl, že se vymaní shonu civilizace a že ono stavení koupí. Už nikdy nebude muset myslet na čísla, peníze, náklady a výdaje.
Vypátral majitele a smlouval s ním o ceně. Když spočítal své úspory, zjistil, že mu ke koupi chybí ještě jeden milion dvěstě dvacet pět tisíc čtyřista devadesát korun.
Poprvé
Dnes poprvé, říkal si, když stál nahý v koupelně před zamlženým zrcadlem. Otřel ho hadrem a pak se osušil. Vyndal holicí strojek a důkladně se oholil.
Tak který? ptal se sám sebe, když vybíral ten pravý ze široké škály parfémů, které stály na skříňce. Něco sportovního? Exotického? Nebo nějakou romantiku?
Nakonec se rozhodl pro kořeněnou vůni a nastříkal si ji do podpaží. Ještě jednou si pečlivě umyl intimní partie a vyšel z koupelny.
V ložnici ve skříni si vybral slipy s proužky, které trochu opticky zvětšovaly. Navlékl si čisté ponožky, pohodlné plátěné kalhoty s nažehlenými puky. Oblékl si novou košili, uvázal kravatu, která ladila s barvou košile. Přehodil přes sebe nonšalantně elegantní sako, neformální a vkusné zároveň. Svůj vzhled překontroloval ve velkém zrcadle. Srovnal si kravatu a límeček, pak byl teprve spokojen.
Z ložnice přešel do obýváku. Otevřel skříň a vytáhl z ní velkou papírovou krabici s nápisem "Love doll". Skrz celofánové okénko na něj špulila rty nafukovací dívka.
Dnes poprvé, zopakoval si a strhl celofán.
Setkání
(vážně míněné zamyšlení)
Už mě nic nebolelo. Své tělo jsem nechal za sebou. Věděl jsem, že jsem po smrti, ale neděsilo mě to. Neviděl jsem nic, nic jsem necítil, ale dokázal jsem přitom docela jasně myslet. Takže posmrtný život existuje... Neměl jsem strach, pocit, který převládal, byla zvědavost. Náhle jsem letěl jakýmsi zvláštním tunelem, na jehož konci bylo vidět světlo. Neměl jsem ponětí o čase ani prostoru. Konec tunelu ústil do zvláštního žlutorůžového prostoru, světlého a teplého. Zalil mě neobvyklý pocit - pocit nekonečné lásky a bezpečí. Blížil jsem se k jakémusi svítícímu vejci, o kterém jsem věděl - neptejte se mě jak - že je to Bůh. Náhle vejce promluvilo - slova jsem však neslyšel, spíše cítil, stejně jako bezmeznou lásku a autoritu, která z něj vyzařovala. Byl to nejúžasnější a zároveň nejděsivější pocit, který jsem kdy měl. Věděl jsem, že bych se už odtud nikdy nechtěl vrátit mezi živé, takovou měla Jeho láska sílu; ten pocit nedal se s ničím srovnat.
"Co mi můžeš říct?" zazněla otázka.
Věděl jsem, že to ví lépe než já - nic. Cítil jsem se hrozně, nikdy předtím jsem nebyl před nikým tak malý a nicotný. Styděl jsem se za to, jak jsem prožil svůj život. Bůh mě přitom stále zahrnoval láskou, jakou nedokáže nikdo ani popsat.
"Víš dobře, co stojí psáno v Písmu - těm, jež nenásledovali mého Syna a žili své životy ve hříchu, bude odepřen život věčný. Odejdou tam, kde je jen mnoho pláče a skřípění zubů."
Tak tohle byl ten Soud, o kterém se v Bibli tolik píše. Nevypadal možná nijak drasticky, ale nikdy jsem se necítil TAK hrozně; stál jsem teď před svým skutečným stvořitelem, svým Otcem, který mě miloval přes všechno, čím jsem se vůči Němu provinil, a já miloval Jeho; On věděl celou tu dobu všechno o mých činech a hříších; teď jsem měl být odtrhnut od jeho lásky, snad navěky... Kdyby to šlo, uhýbal bych pohledem. V tom jediném okamžiku jsem si uvědomoval všechno, v čem jsem kdy chyboval - nevím, co bych dal za to, abych to teď měl možnost změnit.
Pak jsem uslyšel, jak mi Otec řekl: "Odejdi..."
Dostal jsem strach. Posílal mě právě tam, kde byl pláč a skřípění zubů... Netušil jsem však, kam mám vlastně odejít. Strašlivě se mi nechtělo opoustět Jeho světlo, bezpečí a lásku...
"Odejdi, synu!" ozvalo se znovu, a tentokrát už to znělo jako příkaz-
______________
"Tak, je to chlapeček!" řekl porodník matce, která se ještě nevzpamatovala z bolesti, kterou právě prožila. Nedokázal jsem se na ni zatím podívat, měl jsem zalepené oči.
Nadechl jsem se a spustil pláč.
(1995-1996)
Doporučte cizím lidem
|
Nahrajte si to do čtečky |
DARMA&p[summary]=Z(bůh)DARMA:
Dovoluji si upozornit citlivější čtenáře, že následující řádky mohou být poněkud drastické.
Obsah:
&p[url]=http://ydiot.com/texty/?z(buh)darma&p[images][0]=http://ydiot.com/texty/css/facebook_image.jpg)
