Vrásky

Stárnu, pomyslel si ještě v posteli František.

Totiž - radiobudík dnes přivítal Františka do nového dne říznými tóny dechovky. Někde se stala chyba, přemýšlel čtyřiadvacetiletý František v polospánku. Včera před spaním jsem asi nenaladil tu správnou stanici. Přetáhl si peřinu přes hlavu a marně se snažil urvat pracovnímu dni ještě posledních pár minut.
Dechovka měla vlezlou melodii a František se přistihl, jak si pravou nohou podvědomě klepe do taktu. Začal dokonce sám sebe podezřívat, že se mu melodie líbí.
Stárnu, pomyslel si rozespale, posadil se na pelest, navlékl si bačkory a rozespalým krokem, ztěžovaným ranní erekcí v těsném pyžamu, se odpotácel na záchod.

V koupelně si vyčistil zuby a oholil se. Před zrcadlem se začal česat. Jak se díval na svůj rozespalý odraz, všiml si, že jeho čelo ruší cosi cizorodého. Plochu, která byla včera docela rovná, dneska brázdily tři vodorovné rýhy. Byl si jistý, že ještě včera večer je na čele neměl; než šel spát, taky se před zrcadlem česal, vrásek by si všiml. Neškrábnul se spíš někde? Žádný stroupek ale na čele nenašel. Zadíval se do zrcadla a zdvihl obočí, aby vyzkoušel, zda se jeho čelo skutečně krabatí v místech, která jsou teď graficky vyznačená - bylo to tak. Nepochybně šlo o vrásky, o žádná škrábnutí.

František se zachmuřil, ale když viděl, že zachmuření činí vrásky ještě zřetelnějšími, zatvářil se navenek normálně. Namísto toho se zachmuřil v duchu.

František neměl u žen nikdy mnoho úspěchů. Dokonce by neměl vůbec žádné, kdybychom mu nepřiznali jedno a půl pomazlení, několik objetí a pár víceméně kamarádských polibků. To je ostuda, mít vrásky dřív než pohlavní styk, napadlo Františka. Vždyť tohle je definitivní znak toho, že jsem vlastně starý mládenec! Mladý starý mládenec. Znovu pohlédl do zrcadla - vrásky nezmizely. Stárnoucí mladý starý mládenec, opravil se. Předklonil se a vymáčkl si nežit, který se mu přes noc mezi vráskami udělal.

Se hřbitovní náladou vešel do kuchyňky, z lednice vytáhl studené vejce natvrdo a usedl ke stolu. Nepřítomně vejce oloupal a začal ho jíst. Podíval se z okna: Slunce ještě nevyšlo. Po místnosti se rozlézala zima, šero a pondělí, jenže tohle všechno František skoro nevnímal. Všechno bylo jen slabým odvarem těch tří důkazů stárnutí na jeho čele. Snažil se v sobě probudit optimistické nálady a zaplašit trudné myšlenky na nevyhnutelnou blízkost smrti, pomíjivost života a nedokonalost lidského těla za pomoci neumělého zpěvu, ale po několika tónech si uvědomil, že si prozpěvuje dechovku, která ho před několika minutami probudila. Považoval to za špatné znamení.

Jak tak seděl, připadalo Františkovi čím dál tím méně pravděpodobné, aby se mu ty vrásky udělaly na čele jen tak přes noc. Nebyl schopný tomu uvěřit, musel se ještě jednou přesvědčit. Chvatně vstal, cpa si do pusy zbývající polovinu vejce, jímž se začal okamžitě dusit, a běžel do koupelny, kde zapil vejce hltem zteplalé vody z kohoutku. Zatímco se ještě dusil vejcem, prohlížel si čelo a  prsty se snažil natahovat kůži na čele, jestli si přeci jen ty rýhy neudělal přeležením. Nebylo to fér. Jiní vrásky nemají třeba do dvaačtyřiceti a František je má už ve čtyřiadvaceti. Neudělal si je přeležením. František se vrátil zpět ke stolu, kde se melancholicky složil do rozvrzané židle, která pod ním soucitně zakňučela.

Jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám, nebo tak nějak, lovil František v paměti Wolkerovy verše o přechodu mezi mládím a dospělostí a marně se snažil polknout onu půlku vejce, která mu uvízla v krku a odmítala se pohnout jakýmkoli směrem. Je mi čtyřiadvacet a žiju. V mých letech byl Wolker už po smrti, napadlo Františka, když se oblékal. Byla to první pozitivní myšlenka, ke které toho dne dospěl. Jenže po Wolkerovi alespoň zbylo něco, co si ještě po osmdesáti letech lidi pamatujou. Po mně by nezbylo nic.

Před věšákem ještě jednou zkontroloval svůj vzhled. Vrásky na jeho čele byly docela jasně zřetelné. Tak takhle to tedy vypadá. Takhle to tedy začíná. Jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám... Hezky to ten Wolker napsal. František znepokojeně konstatoval, že mu po nežitu zůstal mezi vráskami zřetelný červený flíček. Akné mezi vráskami, všechno pěkně na jednom čele. Kdepak srdce.

Zamkl dveře svého pronajatého bytu a vydal se ke křižovatce na zastávku tramvaje do práce. Na ostrůvku už přešlapovalo několik skupinek lidí, většinou školní a středoškolská mládež, pak tlupa důchodkyň a několik jedinců středního věku; všichni společně vdechovali ranní smog, živený výfuky aut, která trčela v dlouhých frontách před semafory. František sevřel svůj kufřík a rozhodným krokem se vydal přes křižovatku na nástupní ostrůvek, směrem k hloučku studentů. Nepřiznal by to, ale chtěl, aby ho ti ostatní nějak identifikovali s touhle vtělenou budoucností, s těmihle lidmi se svěžími myšlenkami, svěžími ideály a svěží pletí. Na semaforu nad křižovatkou naskočila zelená a auta se rozjela. Mládí má zelenou, kdežto já mám už minimálně oranžovou, napadlo Františka. Postavil se poblíž studentů a s předstíraným nezájmem jim naslouchal, v  duchu doufaje, že se od nich tou zelenou tak trochu nakazí. Čím déle je ale poslouchal, tím víc si začal uvědomovat, že on má oranžovou.

Na semaforu naskočila červená a štrůdly aut se zastavily. František se zaposlouchal, jak se v hluku motorů studenti baví se o škole, o víkendovém výletu na chatu a pitce s ním spojené, o počítačích, o drogách... Jako by poslouchal ozvěnu hlasů z jiného světa, kde nikdy nebyl a kam se nikdy nedostane. Nechodí do školy, chodí do práce. Nejezdí na víkendy se spolužáky, jezdí na návštěvu k  rodičům. Počítače nenávidí, protože s nimi musí pět dní týdně, osm a půl hodiny denně pracovat (s přestávkou na oběd). Nebere drogy, zato ale pije kávu a těší se na konec pracovní doby.

František napínal uši a snažil se zachytit ve studentských řečech slova, která jako student používal, jenže nacházel jen samé módní výrazy z časopisů a televizních hitparád, na něž byl alergický. Čekal, že budou mluvit tak, jak mluvil on před osmi lety, ale mluvili jinak, divně, cize. Najednou pocítil, že nenávidí jejich intonaci, jejich slovník, jejich problémy a radosti, že nenávidí je samotné. Ne že by jim nerozuměl, na to byl ještě příliš mladý, spíš si nerozuměl s nimi.

František si uvědomil, že dnešním dnem počínaje pro něj nejsou tihle mladí lidé "my", ale "oni". Stárne. Už k nim nepatří. Dokonce ani nechce, aby ho s nimi někdo spojoval. Takticky se přesouval ke hloučku přešlapujících důchodkyň. Řečí, jakou mluvila jeho babička, s výslovností trochu zdeformovanou závažím roků, nemocemi a umělými chrupy, se čtyři staré dámy bavily o nějaké paní Beránkové. František po chvíli vyrozuměl, že se tak baví proto, že paní Beránková je právě zčerstva mrtvá. Snad nějaká jejich bývalá spolupracovnice, nebo spolužačka, nebo kamarádka, nebo známá, nebo příbuzná, to už je koneckonců jedno.

U Františka v práci vlastně taky před měsícem umřel jeden jeho spolupracovník, inženýr Mlčoch, ještě mu nebylo šedesát; takový kamarádský zavalitý mužík, ochotný, milý, neúspěšný, zato velice snaživý děvkař... František ho měl rád.

To znám, chtělo se říct Františkovi, já vím, jaké to je, když vám někdo z okolí umře. Třeba spolupracovník. Nebo spolužák. Nebo kamarád. Známý. Příbuzný. Vím, jaké to je, když někdo odejde, jaké to je, když někdo přibude. Když jste ještě ve škole, máte poměrně dobrou jistotu, že vaši spolužáci budou za měsíc bydlet na stejném místě, že příští rok postoupíte do další třídy, že se vlastně nic nezmění. Máte jistotu. Víceméně.

Teď už ne. Nemáte jistotu, máte starosti. Tedy, ne že by člověk ve škole neměl starosti, ale ve škole to byly hlavně starosti o to prolézt do dalšího ročníku bez výrazných ztrát na sebevědomí (svém i rodičů). Teď starosti o sebe vystřídaly starosti o jiné. O to, že tenhle je nemocný. Že tamhleten se včera zabil, dvacet osm mu bylo, náklaďák do něj najel, nedal mu přednost v jízdě. A že tenhleten se rozvádí a je z toho celej špatnej, ještě skončí na psychiatrii, aby si něco neudělal. A Marta s Martinem mají caparta, to už víte? Je to capart, kluk. Aha, to už jsem říkal, no vidíte. Ale s maminkou to vypadá špatně, včera zase upadla, asi bude muset na operaci... Člověk dospěl a s ním i jeho starosti: ty jsou teď daleko neuchopitelnější, a ovlivňují se ještě hůř než ty školní.

Tak tohle je to druhé srdce. To je ta dospělost. Být dospělý tedy znamená žít a vnímat, jak se mění lidé kolem vás, jak mizí a přibývají, jak se stěhují, rodí a umírají. Lidé mladší než vy, starší než vy, vaši vrstevníci. Lidé jako vy. Dívat se na ně a vědět, že se oni stejně dívají na vás. Že se jim objevujete na obzoru a  mizíte z jejich dohledu stejně jako oni vám.

František se díval na ty čtyři babičky, jimiž by ještě před pár lety - vlastně možná ještě včera - tak trochu pohrdal. Vysmíval by se jejich pohřebním tlachům, ošklivil by si pach jejich staroby, pach nevětraných skříní a moči. Dováděla by ho k zuřivosti jejich šetrnost, s níž schraňují všechny hadříky, pytlíky od mléka a  provázky, protože co kdyby se náhodou někdy hodily. Nesnášel by to, jak každý sáček čaje vylouhují pětkrát, "protože je ještě dobrej, a musíme být šetrní, protože peníze nerostou na stromech"... Dneska mu už nic z toho nepřipadalo tak absurdní, tak komické, tak smutné. Vlastně smutné, smutné možná ano.

Stárnu, říkal si František. Přestávám chápat lidi, kterým je o  osm let míň než mně a začínám chápat ty, kterým je o padesát let víc.

V tramvaji stál František nad dvěma staršími pány (nebo vlastně mladšími důchodci, napadlo ho), kteří se střídavě trumfovali v  tom, koho co bolí. Jednoho začaly trápit klouby, druhý si stěžoval na žlučník, jeden vyrukoval se špatným tlakem, druhý ho přebil srdeční arytmií. Jeden tvrdil, že mu špatně slouží paměť, druhý ho konejšil, že to má ještě dobrý, protože on si vlastně ani nemůže vzpomenout, co dalšího mu ještě je. "No to víte, už nejsme holt žádný mladíci," uzavřel medicínský rozhovor ten vyšší z nich.

A víte, čím všechny tyhle starosti začínají? měl nutkání se jich zeptat František. Zvědavě by k němu vzhlédli a on by trpce odpověděl: Vráskami na čele, těmi to začíná. Podívejte se, poodhrnul by si vlasy z čela, těmihle třemi čárkami to začíná. Srdce, tlak i klouby. Všechno.

Pánové mlčeli, každý si sestavuje vlastní anamnézu, a tak si František pročítal reklamní plakátky nad okny. "Použili jste dnes deodorant?" ptal se jeden z nich. Zapomněl jsem, zpytoval svědomí František. "Jste staří jen tak, jak se cítíte," hlásal jiný. Jo, jenže to, jak se cítíte, neovlivníte, chtěl připsat František. Buď staří jste nebo nejste - a když se cítíte skvěle, tak to máte holt štěstí. Jednou se prostě probudíte a jste staří, cítíte to. Staří - nebo dospělí, to je jedno. Třeba jen tak vstanete a je vám nějak všelijak, proto jdete k doktorovi, a ten vám jen řekne "No to víte, už nejste holt žádnej mladík!" Nebo se takhle jednou probudíte a zjistíte, že máte vrásky, prostě ze dne na den.

František vystoupil z tramvaje. Do kanceláře šel kolem parku, vedle nějž kolotočáři právě popojížděli s maringotkami a stavěli atrakce. To bude zas kraválu, nebudu se moct soustředit na práci, zamračil se František a hned vzápětí si uvědomil, že ještě před několika málo lety by v něm tentýž pohled vzbudil vzrušení a dětinskou radost, že se sveze na horské dráze. Miloval horskou dráhu. Stárnu, pokýval neradostně hlavou a zdvihl obočí. Úplně cítil, jak se mu krabatí čelo a zvýrazňují se ty tři vrásky, které se na něm přes noc zabydlely.

V kanceláři zamumlal na pozdrav a celý den strávil zíráním do obrazovky počítače. Pokukoval po svých spolupracovnících, jestli mají taky vrásky jako on, a zjistil, že je mezi osazenstvem firmy s vráskami nejmladší. Jestlipak si toho všimli i ostatní...? "Všimli jste si? František, je mu teprve čtyřiadvacet a už má vrásky... A měl už vůbec někdy holku? Je takovej divnej, že jo? Jak nějakej starej chlap..."

Bylo půl třetí a za oknem kanceláře už skoro tma, drobně mrholilo, a na žaluziích probleskovala barevná světla kolotočářů v parku. Ryk atrakcí i přes zavřená okna překřičel věčně zapnuté rádio. Františkův starší kolega Havrda (který dosud neměl vrásky!) proto vstal od své klávesnice a přidal hlasitost. Z nekvalitních reproduktorků asijského výrobku chrčela nějaká tupá diskohudba, přerušovaná vstupy ještě tupějšího moderátora, který se snažil vyslovovat anglicky snad i zprávy o počasí. František vzhlédl od monitoru k Havrdovi, který už zase seděl u stolu, svižně jezdil po stole s myší, prozpěvoval si společně s rádiem a nohou si klepal do taktu nějakého aktuálního hitu. Jindy se mu František smál, ale dneska mu záviděl: zatímco Havrda si prozpěvuje tohleto, on si dneska ráno poklepával nohou do taktu dechovky jak starý dědek. Když si na to vzpomněl, vytanula mu znovu na mysl vlezlá melodie, vřeštivé klarinety, pšoukavá tuba a uhozený text o cestičce k  domovu. Um ca ca um ca ca. Snažil se zahnat tuhle denní můru dobrou půlhodinu, ale nedařilo se mu to. Nervózně honil kurzor po obrazovce a náhodně otvíral aplikace, až se mu zasekl systém. Um ca ca. Stárne, pomyslel si, a zpívá si k tomu dechovku. Um ca ca um ca ca umcárára um ca ca. Zresetoval počítač. Um ca ca. Teprve o hodinu později, když v rádiu už potřetí za odpoledne hráli tentýž produkt nějaké populární skupiny, mu přestaly dechové nástroje v hlavě běsnit.

Zatímco se mu restartoval počítač, předložil Havrda Františkovi ke schválení výsledek své týdenní práce. Františkovi stačilo přehlédnout arch papíru očima, aby zjistil, že je to práce upachtěná, neelegantní, těžkopádná, ale neměl to srdce to Havrdovi vytknout. Možná, snad ještě v pátek by Havrdovi řekl, že je to potřeba předělat. Že on, František, by na to šel od začátku jinak. Ale dneska už ne. Dneska je na to už příliš starý. Podíval se na Havrdu a kývnul. Dokonce mu to nedalo žádnou námahu.

Stárnu, a otupuju, povzdychl si v duchu František. Jsem perfekcionista, říkával jsem před pár lety. Byl jsem jak skalpel, měl jsem názor, a stál jsem si za ním, měl jsem vždycky představu, kde chci řezat. Teď už jen pižlám kompromis za kompromisem, protože jsem zjistil, že se tak dá daleko líp vyjít s lidma. Nehádat se a platit za to cenu blbě udělané práce, do které mi stejně nic není. Tak co. Skalpelem to může být lepší, rychlejší, ale může to bolet. Uchýlit se k pižlání je pohodlnější. Krom toho mi díky tomuhle u Havrdy projde leccos, co by jinak nemuselo - diplomacie se tomu říká, tak jaképak pižlání.

František vzal varnou konvici a udělal si čaj. Zalil si podruhé stejný sáček, ale nijak ho to nevzrušilo; prostě mu připadal ještě dobrý.

V půl páté vypnul počítač, rozloučil se s kolegy, seběhl schody a odebral se po cestičce k domovu-
Třídobá melodie se mu rozezněla v hlavě s novou vervou a (bohužel dost úspěšně) soupeřila s kakofonickým mixem kolotočářských hitů. Já jsem hned od rána věděl, že je to špatné znamení, mračil se František a díval se do výloh na svůj odraz. Dal by krk za to, že ještě v pátek vypadal alespoň o deset - možná o dvacet let mladší.

Na zastávce tramvaje potkal svoji spolužačku z gymnázia. Skoro by ji nepoznal, jak dobře vypadala. Po vráskách na jejím čele nebylo ani stopy.
"Co teď děláš?", zajímalo ho.
"Ále, modelku", odpověděla. "Katalogy, módní přehlídky... Docela frmol. Ale baví mě to. Fotí mě hlavně manžel, takže pohoda. A  co ty?"
"No jo, vypadáš báječně," pokýval hlavou František, aby nemusel přiznat, že skončil za počítačem a že ještě nemá partnerku. Před lety měl úplně jiné ambice: vystudovat psychologii, cestovat, poznávat svět, no a pak, pak se uvidí...
Takže modelka. A vdaná. To jsou věci. Kdo by to byl řekl. Kdysi to byla jeho spolužačka a dneska je to přesně jedna z těch holek, na které se on může maximálně tak dívat. Modelka. Připadal si vedle té vysoké, krásné mladé ženy maličký, ošklivý a starý, strašlivě starý. Jako kdyby stál ve vitríně muzea, oddělení prehistorie, a ona se na něj pobaveně dívala. Jako by mezi ně někdo postavil zeď. Lidé ze stejné třídy a přitom ze dvou různých světů. Jak je to možné, že někteří lidé, jako třeba Havrda, nestárnou, a  někteří dokonce mládnou, třeba tahle- tahle- jak se ksakru jmenuje? Stárnu, už mi ani ta paměť neslouží!
"Víš, že Petr Písecký umřel?" zeptala se ho najednou.
"Petr?"
"Měl leukémii."
Pokýval hlavou. Vypadá fakt mladě, vrásky nemá, ale taky už je dospělá. Taky už jí umírají spolužáci. Jako mně.
Chvíli stáli a rozpačitě mlčeli. Zajímavé, jak si lidé mají co říct, když jsou pořád spolu, zatímco když se léta neviděli, těžko hledají slova.
"Hroznej kravál, ty kolotoče, co?" řekl, aby řeč nestála.
Zasmála se. "No jo, co bys chtěl. Vždyť jsou to kolotoče. Ale děti budou nadšený."
"Ty máš- vy máte děti?" zeptal se František překvapeně. Tak jiní už spolu mají děti a on nemá ani nikoho, s kým by je mohl plánovat.
"Ne, nemáme. Proč? Jo tak - ne, já myslela děti obecně, s těma kolotočema."
"Aha. A jak se- Jé, už mi jede tramvaj, tak ahoj," rozloučil se František chvatně a vklusal do zavírajících se dveří vozu. Když usedl, připadalo mu, že i vyběhnout ty tři schůdky mu dalo větší práci než ještě v pátek.

František vrhal z okénka pohled plný téměř antické tragiky, dlaní si podpíral hlavu a bříšky prstů si přejížděl ty tři vrásky na čele jako slepec, čtoucí knihu o konečnosti lidského bytí.

Tramvaj zastavila, František chtěl svižně vystoupit, ale nějaká asi sedmdesátiletá paní byla rychlejší než on a zatarasila mu cestu. Jindy by se nad tím vztekal, ale dneska, poprvé v životě, si s ní připadal na jedné lodi. Když vystupoval, zatarasil cestu nějakému rozevlátému studentovi. Přešel silnici a vydal se po cestě mezi popelnicemi ke svému paneláku.

Před vchodem do domu, v němž František bydlel, stál hlouček šesti dívek. Mladých, krásných dívek, přesně těch, pro které starší pánové rozvracejí své rodiny a ničí si kariéry, aby si - ještě naposledy, než totálně rezignují - ukousli trochu z mládí.

Když František přišel blíž, všiml si, že dívky jsou výrazně nalíčené, kouří a v rukou drží lesklé kabelky. Některé z nich se opíraly o zábradlí, jiné seděly na betonových schodech a tvářily se strašně dospěle. Už když se k nim František blížil, cítil, jak jsou silně naparfémované. Nedbale rozprávěly, hlučně se smály, odfrkávaly a zalomenýma rukama s pečlivě nalakovanými nehty dělaly gesta, o nichž se nejspíš domnívaly, že patří dámám z velkého světa. Odkoukanými pohyby popotahovaly z cigaret a vystavovaly okolí na odiv svou světaznalost. Když kolem nich procházel, všiml si František, že jejich pleť je i pod silnou vrstvou líčidel hladká a bez vrásek, ale přesto na něj tyhle slečny dělaly dojem starých žen. Tlachavých, užvaněných, stěžujících si slepic, nesnesitelných bab, stařen-začátečnic k pohledání. Bylo jim každé přinejmenším padesát, přestože jejich rodné listy tvrdily něco jiného. František se toho dne poprvé usmál, jak ho to potěšilo.

Když sahal za kliku vchodových dveří, obrátil se najednou čelem vzad, nadechl se a chvíli se zdálo, že chce těm dívkám něco říct. Dívaly se na něj a čekaly, v očích pohrdavé "Tak co dědku, co nám povíš?" František nakonec jen mávl rukou a pospíchal zpátky na tramvajovou zastávku. Mladé dámy ho udiveně sledovaly, pak jedna něco polohlasem zamumlala a všechny se začaly smát hysterickým smíchem, naučeným z televizních seriálů.

František nasedl do tramvaje a vystoupil u lunaparku. Skoro s  rozkoší se zaposlouchal do pouťového hluku a odhodlaně zamířil k horské dráze.

Chvíli před ní postával, pobaveně sledoval ječící lidi na sedačkách a smějící se dvojice, vycházející z branky atrakce (všiml si, že mnohé z nich byly starší než on a přesto neměly vrásky!), očima kopíroval dráhu vozíčků, hřmotně se řítících v nejnemožnějších úhlech po tenkých kolejích, a příjemně ho šimralo už při pomyšlení, jak se po nich bude za chvíli řítit on. Ještě pořád si nedokážu odpustit horskou dráhu, usmál se František a zhluboka se nadechl, až ho od smogu rozbolely plíce a on se rozkašlal.

Čím déle ale sledoval vozíčky na dráze, tím více uvadalo jeho prvotní nadšení. Nakonec se otočil se a nechal horskou dráhu za zády. Ani ten můj žaludek už není, co býval, pomyslel si František. Musím být opatrný, nebudu to riskovat. Nejsem sice starý, ale přeci jen stárnu. Začalo mírně poprchávat a František zamířil zpátky na tramvajovou zastávku.

Tramvaj ale jela až za dvacet minut, a tak se vrátil. Z reproduktorů u elektrických autíček se přestaly valit údery elektrických bicích a kdovíproč se z nich rozezněla Františkovi dobře známá dechovková melodie. Um ca ca um ca ca.

Snad to byla ona, která donutila Františka, aby si, se vzrůstající melancholií, u pokladny autíček koupil lístek na jednu jízdu; poslední, zato zaručeně prodlouženou.

(19. 12. 2000-10. 5. 2001)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 4 (s diakritikou)

Odeslat