Vliv předškolního vzdělávání
na konverzaci u oběda

Dodnes mám na hlavě boule od toho, jak mi do ní jako malému děcku vtloukali, že se u jídla nemluví. Celkem chápu, že mluvit s plnými ústy není správné – sebechytřejší myšlenka při tom zní, jako by ji vyslovilo dvouleté dítě s pusou vyplněnou hračkami. Mimoto byste se divili, co dokáže s atmosférou nedělního oběda udělat i ten nejchutnější pokrm po neplánovaném návratu z ústní dutiny zpět do talíře. Spousta lidí, zejména maminek, je navíc toho názoru, že člověk „vypadá špatně“ a měl by se u oběda soustředit zejména na příjem živin a nerozptylovat se konverzací.

Já ovšem nevidím důvod, proč nevyužít ústa mimo žvýkání i ke žvanění. Kupříkladu ve filmech pronášejí hrdinové ty nejzásadnější myšlenky právě během romantických večeří (nepočítáme-li momenty před jejich smrtí, kdy každý správný filmový hrdina chrlí z úst krev a moudro). Konverzaci u jídla se věnují největší celebrity z řad politiků, umělců a televizních moderátorů. Při jídle vznikly některé z největších myšlenek světa, například „Polévka je grunt, kdo ji nejí, bude špunt“. Ušlechtilá konverzace nad kvalitním a chutným pokrmem je skvělou školou krasomluvy, logického myšlení a vzájemného respektu. To, co nám ve školkách zakazovali, tj. tzv. „povídání u papání“, je zkrátka už po dlouhá staletí nedílnou součástí západní kultury všem maminkám navzdory.

Přeborníky v pilování konverzačních dovedností jsou prý Francouzi, kteří si dopřávají až osmihodinové obědy, následované dvacetihodinovými večeřemi. Obyčejnému Nefrancouzi stačí k běžnému, zhruba desetiminutovému příjmu potravy jeden hrnec a jedna lžíce, oba s jasným účelem: udržet potravu na jednom místě a pak ji transportovat do ústního otvoru. Tabule prostřená pro komplikovaný oběd ostříleného Francouze je naproti tomu vybavena tolika zvláštními nástroji a nádobami nejasných účelů, až to vypadá, že se ke stolu chystá zasednout šílený chirurg s úmyslem sestavit homunkula. Ve skutečnosti mají všechny ty specializované příbory na ústřice a podnosy pod středně tekoucí sýry jediný účel: prodloužit dobu oběda (a s ním spojené konverzace) na maximum, protože jíst žáby a šneky něčím, co vypadá jako vačková hřídel, to nemůže myslet vážně snad ani Francouz. Takový oběd (a vzhledem k počtu chodů bych se nebál použít slova souobědí) prostě není až tak procesem pohlcování stravy jako spíš společenskou příležitostí k filosofickým disputacím, výměně důležitých informací, politickým debatám, dojednávání obchodů a vůbec věcem, jimiž se člověk může beztrestně vyhýbat skutečné práci.

Naproti tomu v nás Češích zanechala předškolní výchova nesmazatelné stopy: nejdelší český oběd zřídkakdy trvá déle než dvacet minut a papání většinou skutečně probíhá bez povídání. Výjimkou jsou jen nedělní rodinné obědy při zapnuté televizi, v níž se politická reprezentace předhání v tom, jak nám zkazit chuť k jídlu a k životu v této zemi. Jsem si jist, že televizní debaty sledujeme u svátečního oběda zejména pro jejich schopnost důkladně pročistit naše trávicí trakty: zpočátku nám politici jen tak leží v žaludku, potom se nám z nich ten žaludek zvedne, takže nám následně lezou krkem, zvednou nám mandle, až jich nakonec máme plné zuby. Na druhou stranu jsou televizní duely i katalyzátorem konverzace: doposud mlčící a obědvající muži se náhle stávají hovornými politickými glosátory, kteří vědí, kdo všechno by měl jít viset, zatímco jejich něžnější protějšky je nabádají, aby tu politiku proboha vynechali alespoň u nedělního oběda a radši jedli. Nebo aby se třeba věnovali zajímavějším konverzačním tématům, např. „Tohle jídlo se ti opravdu povedlo“ a „Co já bych si bez tebe počal“.

Nepřekonatelným diskusním tématem však už po generace zůstává maminkovský evergreen „Kolik si dáš knedlíků?“. Vynechme teď politiku a představme si typický český nedělní rodinný oběd. Cinkání příborů, louskání čelistních kloubů, dojídání polévky. Osoby a obsazení netřeba rozepisovat, znáte to všichni sami.

Marie: „Péťo, kolik si dáš knedlíků?“ / Petr: „Tři.“ / Marie: „Jsou malý a vypadáš špatně, dám ti šest. Lubošku, kolik si dáš ty?“ / Luboš: „Osm.“ / Marie: „Jseš tlustej, dostaneš čtyři. A ty, Ráďo?“ / Radek: „Jeden, mami.“ / Marie: „Ty si děláš srandu.“ / Radek: „Když řeknu tři, dáš mi šest, když řeknu osm, dáš mi čtyři, tak říkám jeden, protože chci pět.“ / Marie: „Srandičky srandičky, to ti je podobný... Dám ti čtyři. A kolik knedlíků bude tatínek?“ / Otec: „Maruško, já už nic nebudu, mně stačila ta polívka. Nějak ti mi není dobře, asi na mě něco leze.“ / Marie: „To máš z toho, jak jsi včera lítal po zahradě jen v košili! Říkala jsem ti, vezmi si svetr, vezmi si bundu, ono to fouká, jenomže ty ne, ty musíš mít svou hlavu, radši bys umřel, než abys mě poslechnul! V týhle rodině už nikoho nezajímá, co si myslím, co chci, já jsem tu jen pro to vaření a uklízení, tady už mě nikdo ani neposlouchá! (po chvíli) Kolik že jsi chtěl těch knedlíků, tatínku?“

Fakt, že tohle je škola krasomluvy, respektu a logického myšlení většiny českých politiků, vysvětluje mnohé z toho, co nám denně servírují noviny (včetně faktu, že se prakticky každý český premiér nechá převálcovat nějakou ženskou). Samozřejmě chápu, že můžete mít i jiný názor. Jsem s vámi dokonce ochoten o něm i debatovat – stačí, když mě pozvete na romantickou večeři. Akorát bych vás chtěl předtím, než si začneme vzájemně tříbit konverzační dovednosti, upozornit, že knedlíků si dám přesně pět.

Jan Flaška
autor by si rád přidal

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 15 (s diakritikou)

Odeslat