Vánoční

Jako většina lidí, která má rodiče, i já mám babičku. Je jí už hodně přes osmdesát a kdybych ji vám měl přiblížit, poradil bych vám, abyste si představili takovou tu babičku, jaká bývá v pohádkách a v knížkách: shrbenou stařenku o holi, s tváří, zbrázděnou stovkami vrásek, ale přesto neustále usměvavou, takovou tu dobrosrdečnou stařenku, která báječně vaří nepopsatelně dobrá jídla, co už nikdo jiný uvařit nedovede, tu roztomilou stařenku, co vyšívá a plete a peče ty nejlepší buchty na světě a na svět se dívá s takovým tím moudrým úsměvem starých lidí. Tak, máte to? Už si ji představujete? No, a teď si představte pravý opak téhle z prstu vycucané babičky a dostanete babičku mou, vlastní a docela skutečnou.

Je tradicí naší rodiny obejít před Vánoci příbuzné a zjistit, čím by bylo vhodné je obdarovat. Letos připadlo na mě, abych zašel za babičkou, zatímco nespočetné hordy strýců, tet a bratranců zůstaly na mých rodičích a sestře. Asi týden po Mikuláši jsem s koláčem od maminky zvonil na dveře babiččina činžákového bytu. Dlouho jsem poslouchal, jak se v chladu temné chodby rozléhá ozvěna jejího zvonku, a když se dlouho nic nedělo, váhavě jsem zazvonil znovu. Zevnitř bytu se ozvalo táhlé mňoukání několika koček a hned po něm šouravé kroky.

Pak se otevřely dveře, z nichž vyhřezl puch koček, smíchaný s cigaretovým kouřem a přede mnou se objevila babiččina drobná postava, která mi bez varování vypálila do tváře: "Snad nehoří, ne? Co si myslíš, že běhám jak zamlada? Nemůžu na nohy, a vy jste všichni netrpěliví. Když jsem byla já mladá," pokračovala, zatímco se ke mně obrátila zády a zanořovala se do mlhy cigaretového dýmu, "měli jsme ke starým lidem daleko větší úctu než máte teď vy." Nestihl jsem ji přerušit, abych protestoval nebo alespoň pozdravil. "Dneska jde mladejm jen o to, jak ze starejch vytahat peníze a pak šup s nima do domova důchodců, hlavně ať nezaclánějí."

Babička se dobelhala až ke stolu, já se mezitím zul a svléknul. "Úcta vám chybí," řekla a zdvihla z popelníku ke svrasklým rtům špačka cigarety. "Starýho člověka chcete jen vysávat, dokud to jde a pak byste nejradši, aby umřel. Mimochodem, anis nepozdravil," postěžovala si a zamračila se. Nevím, kdy se má babička naposledy usmála, ale muselo to být ještě zamlada, protože teď jí tváře visely z obličeje svisle dolů a dávaly jí tak výraz nasupeného buldoka.

"Vy mladý se už vůbec neumíte chovat," pokračovala ve stížnostech. "Když jsem já byla mladá, museli jsme zdravit každýho člověka v domě. Maminka nám říkala, že když nepozdravím, že mě lidi nebudou-"

Náhle se otočila. "Co vlastně potřebuješ, žes přišel? Peníze ti nedám."

Neměl jsem sílu protestovat. Nikdy jsem od ní nic nechtěl, natož peníze. Jenže znáte staré lidi - něco si vymyslí, začnou tomu věřit, roznesou to po sousedech a pak je svolávají na důkaz toho, že mají pravdu. Nedávno si vymyslela, že má můj otec nemanželské dítě a nabádala matku, aby se s ním rozvedla. Nebýt otec po smrti, asi by jí to nedokázal odpustit.

Zatímco jsem celý nesvůj přešlapoval na umazaném koberci a poslouchal nekonečnou babiččinu litanii, mezi nohama se mi propletla jedna z jejích koček, utřela si do mých kalhot svůj špinavý kožich, vzhlédla ke mně a zamňoukala.

"Jsem tu jen na chvíli," řekl jsem nesměle. "Jenom ti nesu koláč od mámy." Položil jsem tašku s krabicí na stolek v obýváku a odehnal kočku, která se o koláč začala zajímat. Kočka zaprskala a já se posadil do křesla s olysalým polstrováním, které stálo vedle stolku.

"Tam ne!" vykřikla babička. "Tam sedí Adélka!"

Adélka bylo odpudivé obézní zvíře, které snad kdysi bývalo angorskou kočkou, než se dostalo do babiččiny péče. Adélka se momentálně líně válela na zavšiveném koberečku v rohu pokoje a žvýkala vajgl. Vstal jsem tedy z křesla a rozhlédl se. Nebylo si ale kam jinam sednout a tak jsem zůstal nerozhodně stát a dlouze díval se z okna. Začalo sněžit a v oknech protějšího domu se rozsvítily vánoční svíčky. I přes okenní tabule, na něž mráz začal malovat své květy, byly z obchodu v ulici slyšet vánoční koledy.

Babička odporně zachrchlala a odplivla si do dřezu v kuchyňce. Potom típla cigaretu do talíře, vzala ze stolu krabici s koláčem, vyndala několik kousků, naložila je do popelníku a ten postavila na zem. K popelníku se zvadle přišourala jedna z koček, očichala koláč a pak do popelníku vykonala potřebu.

"Ten koláč máma pekla pro tebe," řekl jsem vyčítavě, pozoruje kočku, která mezitím vylezla na květináč se zbytky rododendronu a začala ho ohryzávat.

"Co je dobrý pro mě, je dobrý i pro mašky," řekla babička.

"Pro mašky?" zeptal jsem se nevěřícně. Nepamatoval jsem si, že by kdy předtím tohle slovo použila. "Myslíš kočky?"

"Myslím mašky," utrhla se na mě babička. "Copak už ani neumíš česky?" vrtěla hlavou.

Vánoce s babičkou bývají rok od roku nesnesitelnější. Věděl jsem, že letos bude Štědrý večer ještě nesnesitelnější než loni, kdy babička zvracela vánoční cukroví v bludu, že se ji matka snaží otrávit.

"Pozdravuje tě máma a ptá se, co bys ráda dostala k Vánocům," snažil jsem se načít příjemnější téma.

"Mašky byly přece ve vybraných slovech v češtině," trvala babička na svém, "mýt, mydlit, zamykat, mašky - mám paměť jako slon."

"Přišel jsem se zeptat, co bys chtěla k Vánocům," připomněl jsem se.

"Ale… Já nic nechci. K Vánocům lidi dneska kupujou hrozný voloviny. Koukám na to každej den z okna. Když jsem byla malá, dostali jsme pod stromeček každej to, co jsme potřebovali - nový boty, sešit do školy, penál, kabátek… Ale dneska si lidi peněz neváží a kupujou jen samý blbosti. Čím dražší, tím lepší. Protože vy mladý, už nevíte, co je to bída," podívala se na mě vyčítavě, jako bych mohl za to, že nejsem chudák. "V papučích jsme chodívali do školy přes pole, v létě bosi…"

Nemělo cenu dál setrvávat. Chvatně jsem se rozloučil a zatímco jsem se oblékal, rozebírala babička vztah mladých lidí k penězům. Babička šetřit uměla, to se muselo nechat. Nosila už alespoň deset let stejné, špínou ulepené, rozdrbané pantofle, pronikavě páchnoucí kočičinou, a to i přesto, že každý rok dostávala k Vánocům nové, stejně jako sady utěrek, které pravidelně končily ve skříni, zatímco ty v kuchyni křičely všemi svými děrami, že potřebují vyměnit.

Letos ale nedostane bačkory, to jsem věděl, už když jsem za sebou nasupeně zavíral dveře jejího bytu. Byl jsem rozhodnut, že babička může letos dostat jeden jediný dárek. Řekl jsem rodině, že letos babičce koupím za rodinu dárek já, a přemluvil je, ať se nechají překvapit.

O Štědrém večeru se celá rodina sešla u vánočního stromku. Za okny byl mráz, v ostatních domech už také rozsvítili stromečky. Z reproduktorů tiše hrály koledy, na misce vonělo ovoce a do teplé tmy něžně zářily svíčky. Stáli jsme kolem stromku a zapalovali prskavky; všichni jsme měli sváteční náladu, jen babička hartusila, že ten salát k večeři byl nějakej divnej a vyjádřila obavu, že po něm nejspíš dostane průjem.

Zatímco nám vyjmenovávala své zažívací potíže za poslední rok včetně jejich následků, rozdali jsme si dárky. Balíček, který jsem jí koupil, začala rozbalovat během popisu žlučníkového záchvatu z konce října. Celá rodina napjatě čekala, co babička z ozdobného papíru vybalí. Když vytáhla obsah balíčku na světlo, rozhostilo se v místnosti hrobové ticho; dokonce i reprodukovaní koledníci ztichli.

Ano, věděl jsem, že jsem to přehnal, ale za tím dárkem jsem si stál. Takhle to už dál prostě nešlo, nic jiného už s babičkou nemohlo pohnout.

Babička držela v rukou opravdu pěkně zhotovenou, decentně dekorovanou urnu se zlatým, okrasně vyvedeným vlastním jménem. Nikdo ani nedutal, všichni s hrůzou čekali, jak babička zareaguje. Ta ale jen poděkovala, nabídla si z vánočních cukrátek a pak se dala do rozbalování dalšího dárku. Šok nepřišel. Byl jsem zklamaný.

Když jsem babičku po Novém Roce navštívil, všiml jsem si, že všechny staré papuče z botníku byly nahrazeny novými páry. Když jsem vešel dál, málem jsem její byt nepoznal. Byl uklizený, čistý, dokonce i popelník byl vymytý. Kočky spokojeně předly ve svých košících u plynových kamen a babička seděla v obývacím pokoji u stolku a pletla.

"Ahoj," pozdravil jsem.

"Ahoj," odpověděla a usmála se, poprvé, co se pamatuju. "Víš, teprve když jsem si sem dala tu kytku, jsem si uvědomila, že by to tu potřebovalo trochu uklidit. Ta kytka se do toho nepořádku vůbec nehodila! Úplně to tu prozářila," smála se babička.

Teprve teď jsem si všiml, že na stolku před ní stojí má urna a z ní vykukuje trs barevných květů. "Je to moc hezká váza," řekla babička spokojeně. "A je pěkný, že na tom je to moje jméno."

Překvapeně jsem vydechl a posadil se do křesla.

"Tam ne, tam sedí Adélka!" vykřikla babička, ale pak dodala: "No, ale ona ti to snad pro jednou odpustí..." Pohladila spící kočku pohledem. "A proč by ti taky neodpustila, viď? Vždyť je to nakonec jen obyčejná maška…"

(9.12.1994, 16.12.2001)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu