V neděli večer

Svlékla jsem se, otevřela dveře na chodbu a zhasla světlo ve svém pokoji. Digitální budík do tmy červeně hlásal: 23:47, nejvyšší čas jít spát - zítra mám od osmi, což znamená vstávat v půl sedmé.

Vyšla jsem na chodbu - koupelna je na jejím druhém konci - ale neudělala jsem ani dva kroky, když jsem z obýváku zaslechla vzdechy, hluboké vzdechy zcela jasného původu. Uvědomila jsem si, že jsem rodičům dala dobrou noc už přede dvěma hodinami a původně jsem taky zamýšlela jít spát dřív, jenže pak jsem si vzpomněla na nějakou práci, co musela být do zítřka hotová. Zatímco jsem klížícíma se očima mžourala do knížek a mlčky si unavenou rukou dělala poznámky, rodiče patrně usoudili, že spím, a že je tedy náhle nabyté chvilky samoty potřeba náležitě využít. Většinou totiž chodím spát až po půlnoci, kdy už oni dva bezpečně spí před televizí.

Chvíli jsem poslouchala - tiché vzdechy neustávaly - a pak se vrátila zpátky do svého pokoje. Nerozsvítila jsem; nahá jsem si sedla na postel a tiše se dívala, jak na displeji budíku ve vteřinových intervalech bliká dvojtečka. Nechtěla jsem je rušit.

Je to zvláštní pocit, uvědomit si, že se vaši rodiče milují. Samozřejmě, kdyby se mě někdo zeptal: A dělaj to vaši taky?, odpověděla bych: No, asi jo, ne? a přišlo by mi to úplně prozaické. Jenže by to bývala jen domněnka, teoretický dohad. Nikdy předtím jsem to nezažila takhle fyzicky. A nikdy předtím by mě nenapadlo, co to se mnou udělá.

Vybavil se mi obrázek z letošní dovolené s rodiči: Všichni tři ležíme na dece u vody, máma, která, když je oblečená, vypadá na svých šestapadesát docela elegantně, tady v těch starých kytičkovaných plavkách působí spíš jako obézní uklízečka, která drží pohromadě právě jen díky těm plavkám. Táta se přes ležící mámino těle natahuje ke mně pro krém na opalování, špeky na břichu mu dělají tlusté varhánky. Prosí mě o podání krému, který je v tašce, a já vidím jeho zuby, zažloutlé léty kouření, cítím jeho zkažený dech, dráždí mě i ostrý pach jeho potu, který mu v kapkách stéká po povadlém hrudníku skrz houšť šedivých chlupů, a nakonec mu mlčky podávám ten krém... Nedokázala jsem zahnat obludnost představy, že tihle dva se právě teď v obýváku milují.

Máma a táta - vezměte si tahle dvě slova a přiřaďte k nim všechny pojmy, které s nimi spojujete. Láska, porozumění, péče, pohlazení - možná, ale počítám, že slovo „soulož" mezi nimi těžko najdete. Přitom byste ho měli uvést hned jako první - jen díky souloži těm dvěma lidem můžete říkat „mámo" a „táto". Přesto, že je to tak přirozené, a přesto, že náš rozum to chápe, naše city nás přesvědčují, že tohleto přece máma a táta nedělají. Přesto, že je to tak obyčejné, nikdy nevidíme, jak se naši rodiče milují. Na videu nebo v časopisech můžeme vidět soulož kolika neznámých lidí chceme, ale fyzickou lásku svých nejbližších nikdy neuvidíme. A často ani nezaslechneme, že by se o ní kdy bavili. A když ano, tak jedině nedopatřením.

Myslela jsem, že své rodiče znám, jak jen dcera může své rodiče po skoro pětadvaceti letech společného soužití znát, ale tohle bylo přirozeně něco, o čem jsme nikdy nemluvili: tabu, rodinné tajemství. Snad proto mi to nikdy nepřišlo na mysl. Bylo to jako vědět, že vaši rodiče jednou umřou: víte to, ale nikdy o tom nepřemýšlíte, a rozhodně si to nikdy nepředstavujete.

Dívala jsem se do tmy a poslouchala svůj vlastní dech. Najednou jsem si připadala podivně sama, opuštěná. Nemohla jsem teď třeba vejít do obýváku a dát tátovi pusu na dobrou noc nebo mluvit s mámou o svých problémech. Opustili na chvíli svět kolem sebe, aby mohli být sami spolu a mě nechali samotnou, jako už tolikrát předtím v mém životě - jen jsem to nikdy předtím netušila. Je zvláštní, jak zřídka je člověk v situaci, kdy ostatní respektují jeho naprosté soukromí. Většinou jsou tyhle situace spojené se sexem nebo s vylučováním.

Seděla jsem nahá a osamělá ve svém temném pokoji. Rudý displej budíku ukazoval 0:00. Nevěděla jsem, jak dlouho mám ještě počkat.

Jakkoli divně jsem se cítila, nemohu říct, že bych se cítila špatně. Byla jsem vlastně ráda, že se mí rodiče mají pořád ještě rádi, že to mezi nimi i po čtvrtstoletí společného života pořád jiskří. Hřálo mě, že přesto, že se vzájemně musí dokonale znát, nezevšedněli si. Vlastně mě ten podivný pocit naplnil štěstím. Zasmála jsem se představě, jak bych je asi překvapila, kdybych jim teď vlezla do obýváku. Jak by se asi tvářili - jako dva přistižení puberťáci... Ráda počkám. Natáhla jsem se na postel a tiše se usmívala do tmy.

Čekala jsem asi deset minut, pak se zvedla, tiše otevřela dveře a zaposlouchala se, jestli je ještě uslyším. Z obýváku se ale ozývaly jen hlasy a hudba z televize, takže jsem usoudila, že teď leží a odpočívají, unavení a možná dokonce šťastní, a že už je teď snad nebudu rušit. Přeci jen bylo pozdě a já musela ráno brzo vstávat.

Dveře do obýváku byly pootevřené. Uvnitř byla tma a ticho, jen televize tlumeně poblikávala. Opatrně, aby si mě rodiče nevšimli, jsem nahlédla dovnitř, dech zatajený zvědavostí. Čekala jsem, že budou nazí, ale nebyli.

V televizi dávali nějaký erotický film, zrovna se schylovalo k další postelové scéně, ale rodiče tomu nevěnovali pozornost. Leželi tak, jako když jsem jim tam před více než dvěma hodinami dávala dobrou noc: Spali, odděleně, každý na svém gauči, zády k sobě.

1998

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 7

Odeslat