Třináctá komnata

aneb Tajemství dámských záchodků

Sladce ukolébáni dojmem, že největšími hrozbami jim jsou války, jaderné výbuchy a ekologické katastrofy, tedy věci relativně vzdálené, netuší muži, že nejstrašnější nebezpečí na ně číhá tam, kam nevidí ani všudypřítomné oko sdělovacích masmédií, ačkoli je přímo za rohem. Jsou to dámské toalety.

Většině žen nepřinese tento článek žádné poučení, nechť jej tedy laskavě přestanou číst. Muži ať se zatajeným dechem hltají další řádky a zví tak, co se tak strašného děje za těmi tajemnými dveřmi s panenkou.

Z psychologických příruček a z rubriky "Doktor Uzel radí" ve Vašem oblíbeném plátku jistě víte, že na rozdíl od mužů ženy nejsou povahy soutěživé a dávají přednost harmonii před rozmíškami. Je tomu skutečně tak. Zatímco jdete jako správný muž do boje se zbraní v ruce a bojovým pokřikem na rtech, s úsměvem vítěze, který ví, co dělá, se vrhnete do pasti na vás nastražené nevinně vyhlížejícím děvčátkem s mašlí ve vlasech. Nakonec se v jeho prospěch vzdáte svých peněz, svého mužství a svého zdravého rozumu. Za to všechno mu pěkně poděkujete, vrhnete se mu do náručí coby svému zachránci a ke všemu to všechno budete považovat za svůj skvělý nápad.

O tom, že na takovém úspěchu může mít zásluhu jedině dámské klozetové konsorcium, jednak není pochyb a jednak se to patrně stejně nikdy nedozvíte. Děvčátka mají praxi v záchodkovém shromažďování od útlého dětství. Zatímco pánové se na toaletách učí popotahovat z laciných cigaret, dámy získávají praxi ve shromažďování před kabinkami a přidružených dovednostech. Tím chci jen naznačit, že když se oči dam, přítomných u stolu, střetnou a pak se zvednou včetně svých majitelek ze židlí a s tunou kabelek a s tichou omluvou, že si musí upravit mejkap, se vydají vstříc třinácté komnatě, mají výše zmiňované dámy za sebou již dlouhá léta praxe záchodkových strategií. Zatímco vy listujete jídelním lístkem, čím že ještě onu dámu ohromíte, ženské osazenstvo, zbaveno mužského dohledu, kuje na klozetech železo, dokud je žhavé.

Sotva za dámami zaklapnou dveře, přestanou zatahovat svá břicha a přesouvat je o patro výš, sejmou z tváří umělé úsměvy a umělé řasy a za hlaholu vlastního i ostatních dam se zatváří do zrcadla odstrojeným obličejem. Je totiž třeba vyzkoušet svádivé pohledy, otestovat frekvenci rychlého mrkání, upravit účes, umýt mejkap, přelíčit se, upravit účes, obtáhnout rty rtěnkou, umýt mejkap, upravit účes, obtáhnout rty rtěnkou, přelíčit se, upravit účes, přelíčit se… Pak si příslušnice krásného pohlaví cvičí nejrůznější pohledy, podobné, jaké známe od psů: zamračený výraz je vystřídán výrazem extatického vytržení ("Skutečně je tvůj fotbalový tým tak dobrý?"), následuje obdivný pohled ("Jsi úžasný, kdyžs z toho Trabanta vytáhl na dálnici stočtyřicet!") a nesmíme zapomenout na pohled romantický ("Tvé historky z fotbalu jsou tolik romantické!"). Mezitím se dámy předhánějí v líčení mužů jako největších pitomců a budižkničemů a vůbec jim říkají všemi těmi jmény, kterými označujeme své nadřízené.

Po první disciplíně následuje další fáze, a to fáze strategických plánů typu "kdo s kým, proti komu a za kolik". V této fázi je nejkrásněji vidět, že ženy mají rády harmonii. Muži by se v takové situaci navzájem pohádali a rozbili si držky, takže by se mezi své vyvolené vrátili jako banda opelichaných pobudů, ženy si však rozdělují funkce: Hlavní je postavení vrchní baličky, jejímž posláním je položit na muže past (případně položit muže na past) tak, aby se celou dobu domníval, že to byl on, kdo past nastražil (s čímž se pak bude chlubit před svými kamarády, chudáček). Dále jsou rozdány funkce pomocných přihřívaček, které budou onoho muže důvěrným hlasem informovat o předem schválených a upravených skutečnostech o vrchní baličce. Mezitím je samozřejmě potřeba pomluvit nepřítomné kolegyně (i harmonie má své meze) a tvářit se na nezvaně příchozí jedním z nacvičených výrazů (fig. 2: zarputile nenávistný). Když je vše domluveno a karty rozdány, dámy popadnou tuny svých kabelek, nasadí si umělé řasy, umělé úsměvy, umělá plochá břicha, starší ročníky též umělé chrupy. Poslední pohled do zrcadla a dveře s panenkou se otevírají. Tou dobou už si je každá z dam vědoma svými čtyřmi až pěti funkcemi, které musí u stolu plnit.

A pak se vrací. Skromné úsměvy, sklopené oči, však to znáte. Usedají a boj začíná. Ony o něm dobře vědí, vy netušíte zbla. A proto, až se vaše spolustolovnice zvednou od tabule a s omluvou popadnou své kabelky, chápavě se na ně usmějte. Možná, že od té chvíle nebudete mít k úsměvům na dlouhou dobu příležitost. Dámy se totiž ze své třinácté komnaty vrátí pěkně vyčůrané.

(Mé nejvřelejší díky patří Gabriele Karlové, která mě uvedla do problematiky a napsala svou verzi tohoto fejetonu, který jsem následně upravil do této podoby.) (1999)