Tento fejeton je umění

–inového macka nebyl ochoten zhlédnout za střízliva a návrh investovat do diváků alkohol po celou dobu projekce už mi připadal jako vyslovené podbízení se publiku. Je mi tedy souzeno zůstat až do smrti nepochopeným přestřihávačem. Po neúspěších na poli liter–

Snad vám takový úvod fejetonu přijde zvláštní, ale to je tím, že jde o umění. Zhlédl jsem totiž film jednoho nadaného mladého tvůrce a v následné debatě s diváky se dozvěděl, že ač je nepochopitelný, jde o film hodnotný a výjimečný. Banální příběh totiž bylo nutno domýšlet, protože scény podstatné pro pochopení děje z něj byly vystřiženy a ty zbylé režisér zpřeházel do nepřehledné změti, a to za účelem lepšího uměleckého vyžití diváků. V tu chvíli jsem pochopil, že takové umění si mohu doma vyrobit i já sám. Můj první pokus, totiž vytvořit umění z babič–

–žděn na samém začátku knihy, ani že postavy během rozhovorů mění v půli slova témata, jména a pohlaví. Listy propašované do knihy z telefonního seznamu považovala babička za rodokmeny šlechtických rodů, takže ji nezarazil ani životopis Tristana Tzary, jímž jsem dílo uzavřel. Druhý ze svých pokusů jsem zacílil na film. Epopej „Kameňák od sena hrochů“, sestříhanou z komedií Zdeňka Trošky, považuji za vrcholný výtrysk své umělecké potence. Staré vtipy získaly v  přestřihu nové, nyní již zcela nepředpokládatelné pointy, a děj přitom výrazněji neutrpěl. Nikdo ale mého desetihod–

–činy knihy „Horké léto s komteskou“, nedopadl nejlépe. Babičce se román líbil i po mém zásahu, z čehož je zřejmé, že umění jsem nedosáhl. Nevadilo jí, že se komtesa v půli knihy provdala za hraběte, který byl zavra–

–atury a filmu jsem se zaměřil na hudbu. Vybral jsem si píseň, která je již desítky let symbolem patosu a sentimentality – po mé úpravě už ale nevychází posluchači tolik vstříc a tudíž se z ní stává umění. Nakonec jsem se ale rozhodl nenutit ji nikoho zpívat („Bory hučí v sadě skví / skalinách se květ zemský / Můj to je ta krásná jara / Domov česká země kde!“), abych nebyl zažalován za hanobení státních symbolů.

Zbyla mi poslední možnost: když už se mi povede napsat místo chytrého a vtipného fejetonu hovadinu, co nemá hlavu a patu, stačí podle výše zmíněného receptu čtenářům tu hlavu trochu zamotat, což mi vytáhne trn z paty. A navíc to bude umění.

umělec Flaška / autor je Jan

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu