Téměř kompletní dějiny umění za posledních 35 000 let

Výtvarné umění vzniklo náhodou před 35 tisíci lety, kdy jeden kromaňonec (říkejme mu třeba Jaroslav) popadl hroudu barevné hlinky, rozhlédl se po stěnách své jeskyně a napadlo ho, že existuje jednodušší způsob, jak si zajistit živobytí, než se honit za mamuty a riskovat u toho život: totiž stát se umělcem a vypisovat žádosti o granty. Tou dobou (plus mínus deset tisíc let) se taky začaly objevovat sošky tzv. venuší (např. věstonická Venuše), které byly překrásnou a fascinující ukázkou lidské schopnosti tvrdit, že dělám umění a přitom dělat normální porno.

Trvalo to fakt dlouho, ale asi tak před pěti tisíci lety staří Řekové pochopili, že není možné pořád dokola malovat po stěnách mamuty a plácat z hlíny obézní ženy, a tak začali sochat nahé kulturisty a modelky z bílého mramoru. Díky tomu antické sochy vydržely celá tisíciletí a staly se inspirací pro mnoho generací umělců. Mimo jiné i proto, že jim občas někdo otrhal ručičky a nožičky a hlavičky, což umělci pochopili tak, že i oni můžou udělat jen kus sochy a přitom si nechat zaplatit za kompletní. Vznešený odkaz klasické krásy antického umění dodnes přežívá v podobě takových těch zahradních sošek, co se ve velkém lisují z betonu místo trpaslíků.

Staří Egypťané sice tou dobou nechtěli zůstat za starými Řeky pozadu, ale jejich malůvky byly pořád takové vykloubené a divně placaté. Neúspěchy v malířství si kompenzovali tím, že stavěli významné turistické památky: pyramidy, sfingy a faraony. Nejdřív to vypadalo jako hloupý nápad, stavět gigantické špičaté jehlany z obrovských kamenných kvádrů na místě, kde žádný kámen není; dodneška se ale na těchhle věcech vybírá vstupné, takže to asi nebyl až tak hloupý podnikatelský záměr.

Umění přirozeně vznikalo i jinde, třeba v Persii, ale nebudeme ho tu zmiňovat, protože je pro Evropana úplně nesrozumitelné: jako příklad starověkého perského umění je na Wikipedii obrázek, pojmenovaný „Šáhanšáh Ardašír v Nakš-e Rustamu“.

Když skončil starověk, proháněly se po Evropě nějakou dobu barbarské kmeny a ty neměly pro samé nájezdy na umění čas. Když konečně někdy v 10. století přišel s křesťany románský sloh, neobjevovali se na malbách a reliéfech vůbec žádní nazí lidé, jenom podivně ztuhlí panovníci a zástupy svatých. Takže celé románské a gotické období můžeme klidně přeskočit. Než začnete křičet něco o nekulturnosti pisatele tohoto článku, zkuste vyjmenovat alespoň tři své oblíbené románské malíře.

Po těchhle dvou nudných obdobích naštěstí přišla renesance, která se už nahých lidí tolik nebála. Umění rozkvétalo, zejména proto, že umělci měli spoustu práce s kopírováním všechno, co o 2000 let předtím dělali Římané. Hlavním odkazem mohutného vzepětí renesance je pro dnešního běžného člověka Mona Lisa a její geniální tvůrce – Leonardo. Plus další tři Želvy Ninja – John, Paul a Ringo.

Renesance se docela vlekla a umělcům začalo připadat divné, že už strašnou dobu malují jen samé hubené ženské, a tak vymysleli baroko, protože chtěli konečně začít malovat něco, na čem je trochu masa. Maličko se to zvrhlo a díky tomu má baroko ze všech uměleckých stylů nejvyšší spotřebu tuku a zlata na osobu. Prakticky všechno, co je barokní, je zlaté, přeplácané, zakroucené a má to nadváhu nebo paruku.

Když lidem došel tuk a zlato a nastalo osvícenství, znovu se obrátili do minulosti, aby se podívali, odkud krást tentokrát. Ukázalo se, že starověké Řecko není ještě úplně vykradené, čehož naplno využil klasicismus. Všechno, co kdy kdo postavil v tomhle stylu, vypadá jako athénský Parthenon: vepředu to má sloupy a na nich trojúhelník.

Spoustě umělců byla rozumářská rigidita klasicismu proti srsti, a tak si vymysleli romantismus. Tenhle styl snílků a básníků byl založený na tom, že osamělý poutník bloudí kýčovitou krajinou se starými hrady, během čehož se trápí a, obraceje se do minulosti, bědně zmírá. Nakonec byl však hrob romantického hrdiny v půli 19. století převálcován realismem, jehož hlavním cílem bylo namalovat obrazy tak, aby bylo poznat, co na nich je. Dodneška hodně lidí tenhle styl považuje za jediné správné umění, protože ho chápou.

Prvním moderním stylem byl impresionismus. Vznikl díky vychytralosti Francouze Clauda Moneta a jeho povedených kumpánů, kteří zjistili, že obrázky leknínů, dam se slunečníky, nezletilých baletek a dokonce i západu slunce se dají dobře prodat na igelitových taškách, na povlečení, na tapetách, na hrníčkách, na pohlednicích a na magnetech na ledničku; nejspíš proto, že když při výrobě tiskařům ujedou barvy nebo někde na obraze vyjdou fleky, nikdo to nepozná.

Významným mezníkem v dějinách výtvarného umění byl vynález abstraktního obrazu. Vývojem abstraktního obrazu se na počátku 20. století nezávisle na sobě zabývala celá řada odborníků: František Kupka, Vasilij Kandinsky, Piet Mondrian, Kazimir Malevič – ti všichni pochopili, že stejně důležité, jako je obraz namalovat, je pořádně ho okecat. Tím nechtěně otevřeli stavidla miliónům neschopných amatérů, kteří popadli palety a štětce a vyzdobili odrazy svých niter všechny biokavárny a podniky pro maminky na mateřské.

Původně jsem chtěl na tomto místě probrat ještě celou řadu dalších důležitých stylů – kubismus, surrealismus, minimalismus, konstruktivismus, expresionismus, kinetismus, op-art, pop-art a konceptuální umění – ale nemohu se na to soustředit. Můj mozek je totiž zahlcený otázkou, proč bychom tomu kromaňonci ze začátku tohohle článku měli, proboha, říkat Jaroslav.

Jan „Pijoan“ Flaška

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem počet dní v týdnu

Odeslat