Štěky

Málem

Málem jsem se zamiloval.

Ta holka byla nádherná. Představte si dívku svých snů – přesně tak vypadala. Měla na sobě jen bikiny a tak jsem z blízkosti své deky a zpoza soukromí tmavých slunečních brýlí mohl její úžasné tělo vychutnat v celé jeho dokonalosti.

Jenže potom promluvila. Mluvila se svými kamarádkami o nějakém Martinovi, a taky o Filipovi, o Martinovi ale víc. Martin Martin Martin.

A tak mě to přešlo. Dokážu se totiž zamilovat jen do inteligentní ženy, ne do takové, která mluví o tak hloupých věcech, jako jsou muži.

Slova

Bavil jsem se se svou přítelkyní - bývalou spolužačkou. Nevím, co jsme právě probírali, když jsem řekl něco jako:

„Pokud o sobě nezačnu přemýšlet, mám docela dobrou náladu. Přemýšlím o sobě nerad. Vždycky si přitom totiž uvědomím, jak špatný jsem vlastně člověk. Je hodně vlastností, za které se stydím a nevím, co mám dělat, abych se jich zbavil, abych změnil sám sebe. Ale jedna vlastnost je mezi těmi ostatními zvlášť nepříjemná a navíc z ní vyplývá mnoho dalších - jsem sobec."

„A kdo není?" podívala se na mě udiveně.

Netušila, jak moc mi pomohla. Až teď jsem si uvědomil, jak velký účinek na mě měla a mají ta tři kratičká, sama o sobě bezvýznamná slova. Přestože lžou.

Text na pohlednici

Začnu bez oslovení.

Píšu ti jen proto, abych ti řekl, jak moc tě miluju. Zní to jako otřepaná fráze, ale je to tak. Chci ti říct, že mi hrozně scházíš, ani netušíš jak. Nevím o tobě nic. Jen to, že tě miluju - teď, přestože tě neznám, nevím, kdo jsi, kdo jsi byla a kdo budeš. Nevím, jak vypadáš, jak se chováš, možná jsem ještě nikdy neslyšel zvuk tvého smíchu, neviděl barvu tvých očí, necítil hebkost tvé kůže, ani nepocítil pohlazení tvého úsměvu. Na tohle všechno teprve čekám.

Miluju tě dneska za tvá budoucí slova, za tvůj budoucí smích, za tvá budoucí pohlazení.

Žárlím na tebe - kvůli těm, které jsi milovala a ještě budeš milovat přede mnou. Možná, že jednoho z nich možná právě teď objímáš a slibuješ mu, že nikdy s nikým jiným...

A já jen čekám a doufám, že já najdu cestu k tobě a ty ke mně. Nevím, kdy to bude, za jakých okolností a jestli se vůbec potkáme. Jediné, co vím určitě, je, že dneska zase půjdu spát sám a že až se probudím, budu objímat uslintaný polštář.

Doufám, že se brzy uvidíme - oba.

Obraz

Octl jsem se ve stavu, kterému se říká finanční tíseň. Prodal jsem proto svému příteli obraz, kterým mi visel až do té doby v pokoji - opravdu pěkný kousek. Teď jsem seděl už čtvrtý den na posteli, neschopný cokoli podniknout. Poté, co jsem obraz prodal, mi bylo, jako bych prodal kus sebe. Zíral jsem na prázdné místo na stěně a neměl chuť do práce. Ani druhý den se to nezlepšilo. Pokusil jsem se prázdnotu zakrýt plakátem, ale nepomohlo to. Nehodil se tam. Obdélník, který zbyl na stěně jako memento po obrazu, mě pronásledoval. Sledoval každý můj pohyb a kdykoli jsem se na něj podíval, připadalo mi, jako by mi něco vyčítal. Nedokázal jsem se přinutit něco dělat, i jídlo mi přestalo chutnat. Prostě jsem jen tak seděl a civěl na holou zeď.

Bylo mi strašně trapně, když jsem ten obraz kupoval zpátky.

Čekám

Vylézám z vlaku a zdá se mi, že na každého někdo čeká. Ta slečna, co seděla naproti přes uličku, vášnivě líbá jakéhosi mladíka, maminka s malým chlapcem se vítá s se starší paní s jezevčíkem, důchodkyně z vedlejšího kupé objímá manžela a podává mu dvě těžké tašky; dokonce i mladý muž v saku, v jedné ruce kufřík, v druhé mobilní telefon, se kývnutím hlavy zdraví se svým obchodním partnerem. Jen na mě nikdo nečeká.

Vylézám z vlaku a zdá se mi, že na někoho čekám. Že čekám na někoho, kdo by na mě čekal.

(1994-1998)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 7

Odeslat