Šroubované a vypečené vzpomínky

Netuším, zda se dnes na základních školách vyučují pěstitelské práce, dílny a kuchyňka, ale tyhle tři předměty daly naší generaci mnohem víc než celá komunistická občanská nauka. Díky práci s rodnou hroudou například už od páté třídy vím, že člověk se musí naučit odpouštět. Když vám totiž láskyplně opečovávané ředkvičky sežerou nejdřív slimáci a pak osmáci, nezbyde vám nic jiného.

Podobně jako pěstitelky měly i dílny zásadní vliv na můj pracovně-morálně-volní vývoj: na konci školního roku mi byla veškerá pracovní morálka volná. Bodejť ne, když jsem si hned první hodinu ověřil pravdivost přísloví „Dvakrát měř, jednou řež, třikrát omotej obinadlo kolem prstu“.

Technické práce jsme ovšem měli jen my, kluci; od spolužaček nás segregovali přesně ve věku, kdy pro nás začaly být zajímavé. Zatímco jsme se v dílnách hmoždili s hmoždinkami, holky byly pečené vařené v kuchyňce. Obě pohlaví si ovšem ze svých hodin odnesla přesně to, co pro další život potřebovala. My se v dílně seznámili s kdejakým vrtákem a zjistili, že svět není spravedlivý – někdo měl štěstí na pořádné nářadíčko a přeříznul a ohobloval kdeco, na jiného zbyla jen stará rašple. Učitel nám taky ukazoval, jak uhodit hřebíček na hlavičku a pak už jen zatloukat, zatloukat, zatloukat. Přiznám se, že mi to moc nešlo a každou chvíli jsem něco zvrtal. Při práci s pilou jsem si uříznul akorát ostudu a přestože jsem zacházení s pilníkem pilně piloval, prošel jsem na konci roku s odřenýma ušima.

Učitelka vaření zase děvčatům vysvětlovala, že láska prochází žaludkem a proto je dobré leccos držet pod pokličkou. Učila je, že co se doma navaří, to se doma taky sní a že je někdy lepší chodit okolo horké kaše, aby se člověk nespálil, než si to zavařit a mít pak houby s octem. O přípravě jídla se tu dívky dozvěděly všechno. „Naučte se, jak ho rozsekat,“ nabádala je pedagožka, „jak ho podusit, jak mu to osladit, jak mu to opepřit, jak ho usmažit ve vlastní šťávě!“ Nakonec se dívky naučily dát to nám, chlapům, pěkně sežrat.

Přesto jsme si připadali díky technickým pracem zkušenější než ony. Snad proto, že v době, kdy se děvčata při pečení pokoušela o pusinky, jsme my už dávno měli zkušenosti s francouzáky. Jako novopečení páni tvorstva jsme si proto na děvčata brousili zuby, tlačili na pilu a hlavně se pokoušeli to natřít svým sokům. Stejně to ale nakonec byly spolužačky, kdo nás utáhnul na vařené nudli. Nevím, zda to bylo jejich kuchyňskou průpravou, ale nám, co jsme byli neslaní nemastní, nikdy nepřišly na chuť. Pokaždé je zaujal nějaký osmahlý řízek, co měl břicho jak pekáč buchet, a i když to byl ve skutečnosti suchar a bábovka, stačily mu jen sladké řečičky, aby v nich vzbudil dojem, že je k nakousnutí. Pamatuju se, že jeden takový jim tak dlouho valil do hlavy šrouby, až z jedné málem udělal matku. Utahovali jsme si z ní, že při kuchyňkách asi nedávala pozor, jinak by přece věděla, že co si člověk zavaří, vydrží kolikrát i celý život…

Jan Flaška
autor je dobře naložený

(věnováno Vladimíru Křešničkovi, který to četl a líbilo se mu to, a pro jistotu i Pavlu Tomešovi, který sice ještě žije, ale cítím se vůči němu poněkud provinile, neboť jsem si po napsání tohohle textu vůbec nebyl jistý, zda jsem některé části náhodou nevykradl z nějakého jeho fejetonu)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu