Sociologie plavečáku

12. duben 1985 se navždy zapsal zlatým písmem do historie lidstva. V tento významný pátek Kevin „Catfish“ McCarthy pokořil další ze zdánlivě nepřekročitelných hranic lidských schopností: téměř 341 hodin – což je něco přes 14 dní – strávil nepřetržitým sprchováním. „Vydržel bych to ještě déle,“ dal se prý slyšet, „ale už se mi ze zad loupaly pláty kůže.“ Kevin tou dobou studoval na univerzitě a svůj výkon realizoval ve sprše na koleji; lišácky přitom využil toho, že kolejné už v sobě zahrnovalo poplatek za spotřebovanou vodu.

Kromě dosažení světového rekordu se Kevinovi „Catfishovi“ McCarthymu podařila ještě jedna věc: vyvrátil známé tvrzení, že sprcha je ekologičtější a úspornější než koupel. Já navíc kdysi četl, že ještě víc vody ušetříte, když místo čůrání na WC a splachování vykonáte malou potřebu ve sprše. Předpokládám, že Kevin „Catfish“ McCarthy – vzhledem k délce pobytu ve sprše – musel tuhle metodu, jak uspořit, dovést ještě mnohem, mnohem dál.

Je fakt, že když se doma chcete pěkně dlouze vysprchovat nebo pořádně vykoupat, spotřebujete u toho spoustu vody a energie. Kdo je chytrý, jde radši na plavecký stadion, kde mají i v chladném počasí teplé vody, kolik je libo.

Kromě toho, že jde o sportovní a rekreační zařízení, je plavecký stadion svým způsobem i metaforou lidstva. Ve sprchách jsou si tu všichni rovni. Třídní a sociální rozdíly jako by odtekly do kanálu spolu se šampónem; podnikatel i kopáč, modelka i úřednice, každý nakonec vypluje ze sprch do bazénu vybavený jen svým tělem a vlhkou igelitkou.

V bazénu to na první pohled vypadá, že se tu po hladině různou rychlostí kutálejí lidské hlavy. Při bližším pozorování si ale můžete všimnout, že se od sebe jednotlivé hlavičky přeci jen liší.

Jako prvních si všimnete tzv. lidoborců. Neohlížejí se vlevo, vpravo ani před sebe a svou cestu vodní masou si prorážejí hlava nehlava. Nedochází jim přitom, že se sice pohybují rychle a úsporně, ale přeci jen ode zdi ke zdi. Opačným extrémem jsou tzv. bójky. Bójky se bojí do hloubky a proto překážejí na mělčině všem ostatním, čímž tvoří jakési stálice plaveckého bazénu. Většina plavců se ovšem pohybuje někde mezi těmito dvěma extrémy. Jsou to obyčejní lidé, kteří se nikam moc nehrnou. Všechny své síly vynakládají hlavně na to, aby se udrželi alespoň trochu nad hladinou, vyhnuli se všem bójkám a lidoborcům a hlavně na to, aby měli na dosah schůdky, až už nebudou moct popadnout dech.

Nelze zapomenout ani na ty, co stojí tak trochu mimo bazén – ať už proto, že jsou líní nebo že v tom prostě neumějí plavat. Tyhle outsidery nejčastěji najdeme v parních komorách a ve vířivce. Když už se odhodlají dopřát svému tělu nějaký pohyb, namáhavě se zvednou a odvalí se na tobogán. Někteří tu sedí tak dlouho, že možná trénují na rekord. Plavání i sprchování už své světové rekordy mají, ale pokud vím, parní komora, vířivka i tobogán na své rekordmany stále ještě čekají.

Jan Flaška / autor v tom trochu plave

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 12 (s diakritikou)

Odeslat