Punč’s not dead

Když se člověk kouká na televizi, je to v reklamách samá rolnička a mašlička a z toho plyne, že nastala doba Adventu, která se vyznačuje možností jet do Bavorska a koupit si tam v budce půlmetrovou klobásu.

Advent (z latinského „adventus“, v překladu „doba zběsilých nákupů“) je ovšem časem usebrání a zpěvu rorátů, což nevím, co je, ale bylo to na internetu. Taky jsem se dozvěděl, že jde o dobu zklidnění a setkávání. Ideálním místem k setkávání jsou adventní trhy. Jejich neopakovatelný duch přímo vybízí k tomu, aby se na nich za světly prozářených prosincových podvečerů scházeli dávní přátelé a za doprovodu koled si vyprávěli poslední videa z YouTube. Lidé tu nasávají atmosféru a nasávají, neboť na trzích jsou k dostání zejména punč a punčochy, tedy věci na zahřátí. A když už není sníh, alespoň lidé jsou tu navátí.

Katolíci často žehrají, že tenhle světský Advent naplňuje spíš naše žaludky než svůj původní náboženský význam. Kdyby ovšem chtěli do svých řad přilákat víc oveček, stačilo by, aby si otevřeli na náměstí stánek a prodávali tu hostie s příchutí uzené šunky a krev Páně nabízeli coby svařák.

Přestože Advent je pro mnohé časem nákupu a uklízení, já si vždycky udělám čas i na rozjímání. Kromě čistě křesťanských myšlenek typu „Panebože, co mám koupit za dárky? Ježíšmarjá, tohle že stojí třicet zlatých?! To jsou ale nekřesťanské peníze!“ mě napadají i jiné, například o atomu hélia.

Kdybychom totiž atom hélia nafoukli do rozměrů fotbalového stadionu, bylo by jeho jádro velké sotva jako hrášek a sedělo by uprostřed. Jeho elektron, ještě stotisíckrát menší, by kolem hrášku obíhal po celém zbytku stadionu včetně tribun. Z toho vyplývají dvě věci: 1) ať už k Vánocům koupíte komukoli cokoli, kupujete mu fakt hodně předražené prázdno; 2) celé tohle uspořádání musí být buď zbytečné plýtvání místem anebo záměr.

Myslím, že ten prostor mezi jádrem a elektronem – to je prostor pro naši představivost. Možná, že je tam tolik místa, aby se do něj vešel Bůh. A i kdyby ne, třeba je to jen připomínka, že my lidé, i když jsme stejně maličcí a bezvýznamní a rozdílní a stejně daleko od sebe jako protony a elektrony, přeci jen k sobě patříme. Jedni sedí celý život na stejném místě, jiní oscilují po celém světě, jsou mezi námi obrovské vzdálenosti – ale pořád jsme jeden celek.

Což si lze snadno uvědomit, když v sobě máte pět punčů.

Jan Flaška / autor krade titulky fejetonů

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 4 (s diakritikou)

Odeslat