Na venkov

"Na venkov!" vydechli mí spolupracovníci poté, co jsem jim oznámil, že jedu na venkov. Kamarád mi půjčil na týden svou nefalšovanou staročeskou roubenou rekreační chalupu. Mí kolegové se zasnili a šedá místnost, plná městského prachu, smogu, hluku aut a každodenního stresu se na okamžik naplnila svěží vůní rozkvetlých luk, zpěvem ptactva, hladivým stínem létem provoněného lesa, zpěvem ptáků a podobnými proprietami, jimiž venkov hýří a po nichž městské srdce tolik baží alespoň jednou za rok. Místo protivného budíku bude mě teď po týden probouzet šimrání paprsků, vstupujících něžně pod nadýchané duchny na vyřezávané posteli. Místo uměle ochucených, oslazených a obarvených limonád budu popíjet pravé mléko z pravé kozy od souseda, co bydlí vedle kamarádovy chalupy.

Meteorologové slíbili na celý týden krásné slunečné počasí.

Cesta do vsi vedla zlatými posečenými poli, na nichž se sušily válce slámy. Snil jsem o tom, jak si na jeden takový válec lehnu a budu pozorovat ptáky, kroužící mezi mraky vysoko nade mnou.

Vyložil jsem z auta zavazadla a uvelebil se v chalupě. Když slunce zbarvilo oblohu do ruda, usedl jsem na zápraží na dřevěnou lavici a nadechoval čerstvý venkovský vzduch.

S pokojem v duši jsem ulehl do načechraných peřin v mile rozvrzané stařičké posteli.

Celou noc jsem se budil, protože ta postel vrzala, kdykoli jsem se na ní sebeméně pohnul. Byl bych napsal, že mě už v půl sedmé ráno vzbudila sousedova cirkulárka, ale nebyla by to pravda, protože tou dobou jsem byl už dvě hodiny vzhůru, byv udržován v bdělém stavu krákoráním nějakého kohouta, který snad musel místo zrní někde sezobat zrnka kávy.

Protože jsem byl strašlivě nevyspalý a bolela mě hlava, hodlal jsem se celý příští den cele věnovat spánku. Sousedova cirkulárka jela celý den, bylo mi, jako by mi na ní řezal hlavu. Proklínal jsem toho pracanta a přál mu, aby si už konečně něco uříznul a přestal s tím kraválem. Bylo asi šest večer, když konečně pila utichla. Soused, kterého jsem ještě ani neviděl, začal skládat nařezané dříví. Neusnul jsem u toho, ale bylo to lepší než cirkulárka.

Podle původního záměru jsem se chtěl druhý den koupat, ale protože hrozilo, že bych usnul při plavání uprostřed rybníka, zůstal jsem doma. V lékárničce jsem naštěstí našel vatu, kterou jsem si ucpal uši coby obranu proti vrzání postele.

Zjistil jsem ale, že ještě hlučnější než venkovské postele jsou venkovské diskotéky. Slyšel jsem, jak si pod okny mládež, vracející se ze zábavy, ulevuje, a to jak verbálně, tak fyzicky, ale byl jsem natolik unaven, abych ztrácel trpělivost. Beztoho už jsem žádnou neměl.

V sedm ráno mě probudil místní rozhlas. Nevšiml jsem si, že amplión je připevněný na sloupu vedle mé chalupy, tím méně pak mohl tušit, že hraje natolik nahlas, aby rozdrnčel talíře na policích a otevřel dveře od kredence. I přes vatové vycpávky jsem se dozvěděl, kdy se budou očkovat psi a kde se čistí králičí kožky. Kromě toho bude prý obcí tento týden projíždět pojízdná prodejna obuvi.

Během další půlhodiny jsem zjistil, že hlášení probudilo i mého souseda, neboť zapnul cirkulárku, a že tento je patrně majitelem lesů, které před mým příjezdem cele vykácel a nyní je rozřezává do skladovatelné formy.

Spát už nemělo cenu, vytáhl jsem ze spíže sklenici s kávou a odsypal si do hrnku pořádnou dávku. Byla žluklá.

Vylezl jsem před chalupu a posadil se na zápraží. Přes plot mě zahlédl soused a se sarkastickým šklebem, který zřejmě považoval za shovívavý úsměv, se mě zeptal: "Tak už jste se vyspali?"

Než jsem stačil zavrtět hlavou (na vtipnou odpověď už mi nezbývaly síly), dodal: "No jo, vy lidi z města si vždycky rádi přispíte, žejo?"

Bez odpovědi jsem zalezl do chalupy a jistě tím zavdal sousedovi záminku, aby se někomu svěřil o tom, jakého se mu dostalo zacházení od toho hulváta z města. Napůl jsem dokonce počítal s tím, že se nazítří objevím v ranním hlášení rozhlasu. Lehl jsem si do postele a byl jsem šťastný, že slyším jen cirkulárku a nikoli jejího majitele.

V poledne jsem si udělal lečo z konzervy a šel se koupat. U rybníka bylo poměrně dost lidí a podle toho, jak po mně všichni nemístně pokukovali, jsem usoudil, že jde o místní. Kromě toho, že jsem se cítil jako vetřelec, jsem ze sebe cítil i močůvku. Zatímco jsem osychal na dece a poslouchal pána vedle, který si stěžoval, že ho "nějak divně svědí kůže", vzpomínal jsem, zda jsem si při plavání trochu nelokl. O dvě hodiny později jsem seděl na dřevěném záchodě za chalupou a věděl, že ano.

Tak uběhl večer. Seděl jsem v chalupě, snažil se něco číst a občas zaběhl na záchod, odkud jsem poslouchal opilého souseda a jeho kumpány, kteří dlouho do noci pořádali táborák. Byly asi tři hodiny v noci, kdy mě z postele opět vyburcovala má střeva. Běžel jsem na dvorek, a když jsem dosedl, seznal jsem, že se zřejmě několik hodin přede mnou udělalo některému ze sousedových přátel od nepřetržitého pití špatně od žaludku, že dorazil do mé budky a že se netrefil do otvoru. Do postele jsem se dostal dočista vyčerpaný.

Voda z pumpy je na obličeji po ránu poměrně osvěžující, ovšem ve tři ráno na zadnici jsem měl i lepší věci.

Přes den jsem ležel v posteli a blaženě snil o kanceláři, městské hromadné dopravě, pátečních zácpách v centru a dlouhých pracovních poradách. Teprve, když se vzduch tetelil teplem více ze země než ze slunce nad obzorem, jsem se odvážil vystrčit nos z chalupy. Sotva jsem tak učili, okamžitě mě přes něj praštil čpavý puch hnoje. Zanedlouho kolem mě projel traktor, naložený mrvou. Soused vedle sekal trávu benzínovou sekačkou a něco na mě křičel. Gestikuloval jsem, že nerozumím, tak sekačku na chvíli vypnul a řekl: "To je vůně venkova," nasával smrad plnými plícemi, "tohle ve městě nemáte, co?" Napjatě očekával, že vtipně odpovím, já řekl, že nemáme a on zase zapnul sekačku. Zalezl jsem zpátky dovnitř.

Marně jsem hledal, čím bych se zabavil. Televize v domě nebyla, knížku jsem dočetl včera u vody a práci jsem si s sebou žádnou nebral. Nakonec jsem objevil, že jeden ze šuplíků v komodě je vystlán novinami.

Seděl jsem tedy, četl si šestnáct let staré noviny a poslouchal souseda, jak seká trávník. Soused má velký trávník - od šesti až do půl jedenácté do noci. Zhruba v jedenáct jsem si vyčistil zuby a uložil se pod studené duchny v naději, že budu spát.

Mám docela rád psy, když neštěkají. Dokonce mi ani nevadí, když trochu štěkají. Vadí mi jen psi, kteří koušou. Když jsem ovšem od čtyř od rána musel poslouchat psa, který vyváděl, jako by ho kontumovali, přál jsem si, aby raději kousal než štěkal. Když pes, znaven mnohahodinovým štěkotem a vytím, konečně v půl deváté přestal a já usnul, zakokrhal kohout a kolem mé chalupy projel traktor.

Za necelou půlhodinu, za níž se mi právě podařilo usnout, se vrátil jako dobrý holub a pak projížděl kolem po zbytek dne. Je škoda, že zatímco auta se dělají s tiššími a tiššími motory, na traktory se přitom docela zapomnělo. Přikryl jsem si hlavu duchnou a znovu láskyplně vzpomínal na ozvěnu mezi paneláky, na uklidňující hukot magistrály, jímž protékala auta jako voda mlýnem, na tisíce vůní, které město skýtá - od spáleného tuku klobás přes zplodiny z aut až po všudypřítomný pach moči v ulicích.

V osm ráno jsem vstal a šel si do obchodu koupit rum a cigarety. Překvapilo mě to, jsem nekuřák.

Rumem jsem si dodal odvahy uprchnout z tohohle pozemského ráje. Počkal jsem si, až trošku vystřízlivím, pak jsem nasednul do auta a odjel zpět do města. Jel jsem hrozně pomalu, protože hned za vesnicí jsem se připojil za traktor s přívěsem a na úzké silnici nebylo možné ho předjet. Nadával jsem jako křeček, naštěstí jsem ale brzy uvízl v zácpě na dálnici a měl jsem tedy tři hodiny na to, abych se uklidnil.

Druhý den mě opět vítala má kancelář svou veselou šedivou barvou, za okny zpívaly motory aut své kánony a za stolem bublala voda ve varné konvici. Namísto nepříjemného řevu vesnického rozhlasu a kvílení cirkulárky tu jen polohlasně šumělo rádio a místo zápachu hnoje jsem ucítil květinový deodorant ředitelovy sekretářky. Musel jsem se usmát.

Obtloustlá dáma se s obtížemi protáhla za mou židlí, aby si zalila kafe, a když viděla mou spokojenou tvář, poznamenala: "Ty celej záříš, chlape! Kdepak, městskýmu člověku stačí stačí pár dní na venkově a udělá to s ním úplný divy..."

(30.1.1999)