Muž na lavičce

Na ztemnělý park padala těžká zimní mlha. Bylo chladno a lezavá vlhkost pronikala mladíkovi za kabát. Zatřásl se zimou a volnou rukou si zvedl límec. „To je ale hnusná zima," řekl. „Už aby bylo jaro." Dívka, kterou držel za ruku, jen souhlasně zaklepala zubama. Mladík se zastavil a obejmul ji. „Je ti zima? Chceš zahřát?"

Chvíli tak stáli, v mlčenlivém objetí, a poslouchali zimní vítr, který svištěl mezi holými větvemi stromů v parku. Vítr se na malou chvíli ztišil, a když se znovu rozhučel, řekla dívka tiše:

„Mě se zdá, že tu někdo chrápe."

Mladík se zaposlouchal, ale ve svistu větru nic neslyšel.

„Musíš počkat, až se to trochu ztiší," řekla dívka.

„Pudem se radši podívat, ne?" navrhl mladík.

Z druhé strany živého plotu, za kterým stáli, stála lavička a na ní spal starý muž. Měl na sobě ošoupaný špinavý zimník, sešmajdané kožené boty a na hlavě pleteného zeleného kulicha. Chrápal a páchl starobou. Mladík štítivě odvrátil hlavu.

„Neměli bysme ho vzbudit?" napadlo dívku. „Aby tu nezmrznul."

Mladík chvíli mlčel. Pak řekl: „Ten je určitě namol. Radši bych zavolal na záchytku. Nebo policajty."

Dívka se podívala muži do tváře. „Vypadá nemocně. Možná je to bezdomovec a je mu špatně, takže nedošel ani na nádraží nebo někam a usnul tady. Možná bysme spíš měli zavolat záchranku."

Mladík neřekl nic, ale zatvářil se tak, že bylo jasné, že s tou teorií tak docela nesouhlasí.

„No, jako bezdomovec vypadá," připustil ale.

Chvíli se na ležícího muže tiše díval.

„Co je to za společnost, že nechá starý lidi v zimě v noci na mraze? Kde jsou jeho děti, že se o něj nepostarají? Kde je nějakej útulek, kde by mohl takhle v zimě přespat? Jak je vůbec možný, že někdo může žít jen tak na ulici, že ho někdo na tý ulici žít nechá?"

Stařec na to nijak nereagoval.

„Jenže to už je společností, ve který žijem. Nebo možná celou západní civilizací. Jsme zdegenerovaný a odvosobněbý a nevážíme si už ani svejch rodičů. V takzvaný zaostalý Africe i ty nejprimitivnější kmeny o svý starý lidi pečujou. Jsou to jejich staršinové, jsou považovaný za nejmoudřejší. U nás jsou takovýhle lidi odpad, něco, čeho je třeba se zbavit, protože už nejsou produktivní. Všichni si to myslí, a jen svědomí jim nedá, aby to řekli nahlas."

Dívka čekala, jestli mladík ještě něco dodá. Když mlčel, řekla tiše: „Hele, neměli bysme ho přeci jen vzbudit? Vždyť tu zmrzne."

Mladík mlčel. Věděl, že by to měl být on, kdo starce vzbudí, ale vůbec se mu do toho nechtělo. S buzením opilých starců neměl žádné zkušenosti.

„Hele, mě připadá, že už nechrápe," řekla dívka. Sklonila se k neholené tváři ležícího muže a cítila z jeho úst alkohol. „No fakt že ne."

„Dejchá ještě?" zeptal se mladík.

„Já nevim, vono to není vidět. No ten kabát se nezdvihá. Ale nezdvihal se, ani když ještě dejchal."

„Tak mu dej ruku před pusu, jestli něco ucejtíš," řekl mladík.

„Von ji má na druhou stranu, k opěradlu a dolu, vidíš? Tam ruku neprostrčim, to bych ho vzbudila."

„Tak ho vzbuď, samas řikala, že ho vzbudíme."

„No jo, ale co když bude fakt mrtvej?"

Mladík a dívka se nerozhodně dívali na ležícího starce.

„Když tam prostrčim ruku, odklonim mu hlavu. Možná taky z tý lavičky spadne na zem," řekla dívka. „Možná by stačilo s nim zatřást, jestli se probudí."

„Je vožralej, to se neprobudí," zapochyboval mladík.

Stáli a sledovali starce, jestli se pohne. Jenže tělo se nehýbalo. Vítr hnal po cestičce odpadky z vysypaného koše. Do šustění papírků se z druhého konce se ozvaly tiché, ale stále sílící kroky. Byly to ženské kroky, vyťukávající do dlažby pravidelný rytmus: klip klap, klip klap.

„Poď," zatáhl mladík dívku za ruku. „Někdo de, třeba si ho všimne a probudí ho. Třeba."

Dívka se odvrátila od lavičky a váhavě šla s mladíkem. „A co když ne?"

Mladík pokrčil rameny a vzdaloval se od lavičky. Dívka šla pomalým cupitavým krokem za ním.

Kroky z druhé strany parku se přibližovaly, až nakonec došly k lavičce s ležícím starcem. Mladík s dívkou už tou dobou nastupovali do noční tramvaje, která zrovna přijela na zastávku u parku.

Kroky patřily asi třicetileté ženě. Na to, jaká byla zima, byla oblečená dost nalehko. Zimou ztuhlé bradavky jí prosvítaly skrz bílé elastické tričko končící nad jejím špekatým pupkem, neladně napěchovaným do kratičké přiléhavé sukně. Z ní jí lezl tlustý zadek, na nohou měla síťované punčochy a červené střevíce a v ruce držela malou lesklou kabelku. Žena se neostýchala a hned se sklonila nad starce. Tlustou rukou s dlouhými červenými nehty ho jemně poplácala po neholené tváři. „Pane Všetečka, vstávejte! Vstávejte, slyšíte? Nebo tady zmrznete!"

Stařec se probudil a posadil se. Když před sebou viděl tvář s výrazným make-upem, usmál se: „Všechno v pořádku?"

Žena přikývla, otevřela kabelku a podala starci třista korun v ohmataných bankovkách.

„Byt máte malej, ale pěknej," řekla. „A zákazníkům se líbí ta krásná stará dvojpostel. Tenhle zrovna říkal jak prej krásně vrže," zasmála se.

Stařec přikývl a spokojeně zasunul bankovky do náprsní kapsy, ale nepoděkoval. Zdálo se, že ještě na něco čeká.

„No jo, já vim," znovu se zasmála žena. „Říkal jste za tři stovky a pusu."

Stařec se usmál a přikývl.

„No že to jste vy," políbila ho sytě růžovými rty na tvář. „Škrábete, měl byste se oholit."

„Děkuju," řekl muž.

„Važte si toho, pane Všetečka," řekla žena. „Se zákazníkama se nikdy nelíbám."

(26. 8. 1998)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 4 (s diakritikou)

Odeslat