Mozek v ledničce

Téhož dne, co schovali Karlovi do ledničky překvapení, mi zapadl do škvíry špunt do ucha.

Ale začnu tou ledničkou.

"A v ledničce máš překvapení," rozloučil se s Karlem na krátko sestřižený tlouštík, opuštěje budovu. "Je trochu nechutný. Byli jsme u tebe v pokoji s Vrabčákem a říkali jsme si, že pro tebe uděláme překvapení."

Karlův pokoj byl v desátém patře paneláku. Výtahem s námi jel Vrabčák, z něhož táhlo pivo.

"Slyšel jsem, že jste mi dali do ledničky překvapení," konstatoval Karel v jeho přítomnosti.

Vrabčák pokýval hlavou. "Moc se nevyděs. Je to nechutný."

"Co to je?" zeptal se Karel podezřívavě, ale Vrabčák jen tajemně pokrčil ramena.

"Je to hodně nechutný?"

Vrabčák přikývl.

"Nějaká šlichta? Něco, co smrdí?"

Vrabčák se jen tajemně tvářil a mlčel.

"Vy hajzlové," supěl Karel. Vystoupili jsme všichni v jeho patře, šílení zvědavostí, co by to mohlo být.

"Dej si pozor, ať ti to nevyteče, až to vyndáš," zamumlal Vrabčák.

"Není to třeba kravský oko?" znechuceně se zeptal Karel. Vrabčák byl tiše jako pivní pěna.

"To nebude voko, kde by ho sehnali," zavrtěl jsem hlavou. "Ale v Globusu prodávají kravský mozky. Na takovým tom plastikovým tácku, krásně zabalený v igelitu."

Můj spolubydlící přisvědčil: "A taky různý vnitřnosti", a Karel se vyděsil.

"Vy jste mi tam dali mozek?"

Vrabčák mlčel, jen se začal potutelně usmívat.

Dorazili jsme do Karlova pokoje.

"Já to neotevřu," prohlásil Karel odhodlaně před lednicí. "Pozvracel bych se."

"Je to zabalený," konejšil ho Vrabčák.

Karel otevřel lednici. Kromě novinového papíru, v němž mohlo být cokoli od mražených červů přes zdechlou myš až po kravský mozek, zela lednice prázdnotou. Karel ji zase zavřel.

"Taky tam měli prasečí plíce, a žaludky," navázal jsem.

"Tak to otevři," pobízel Karla můj spolubydlící.

"Tak si to otevři sám!"

"Všechno pěkně ve fólii, s natištěnýma cenovkama," doplnil jsem myšlenku.

"Humus. Já to otvírat nebudu," zaseknul se Karel, a čekal, až odejdeme.

Když byli všichni pryč, otevřel lednici, s obličejem odvráceným do zdi vyňal tu věc v papíru, rozbalil ji a našel ponožku.

Vím, pointa je to dost slabá. Možná ještě slabší než když jsme mu se spolubydlícím do postele zastlali psací stroj.

No a teď k tomu špuntu.

Do mezery za skříní mi spadl špunt do ucha. Okamžitě jsem propadl obavám z neschopnosti usnout, neboť před hlukem okolí a komárů se bráním právě ušními ucpávkami. Koupil jsem si je poté, co mi jednou v uších uvízl toaletní papír, nacpaný tam provizorně za stejným účelem.

Vzal jsem pravítko a počal špunt lovit. Po chvíli jsem z úžiny vytáhl propisovačku, kterou jsem začal postrádat někdy začátkem března. Vida. Šátral jsem dál a vytáhl papírek se seznamem věcí, které jsem zapomněl udělat, protože mi papírek zapadl za postel. Vida. Objevil jsem pak ještě spoustu dalších věcí: zápisník, mrtvého pavouka, kancelářskou svorku, pohřešovaný špunt a bezvaječné kolínko. Vida. Věděl jsem přitom určitě, že zápisník, pavouk a kolínko nebyli moji. Romanticky jsem si počal snovat fantazie, kterak šťourám ve všech dírách, co jich v pokoji je, a jak z těch škvír tahám nejrůznější vzácnosti: zlaté mince, mapy ostrovů s poklady, tajné šifry mimozemšťanů... S posedlostí hledače Štěchovického pokladu jal jsem se tyto předměty v úžinách panelákového pokoje hledat. Napadla mě taková věc: V paneláku, kde nejsou půdy, na nichž se obvykle takové vzácnosti nacházejí, zbývá dětem jen málo romantického dobrodružství. Redukovalo se na škvíry za nábytkem. Tyhle uzoučké prostory jsou vlastně maličkými půdami, uzpůsobenými na panelákové prostředí. Jsou temné, tajemné a neprozkoumané. A proto bych na vás chtěl apelovat: Nechávejme do nich v zájmu příštích generací padat zajímavé předměty a sem tam nějaké to svědectví doby. Prostě nějaké drobnosti, které by byly s to rozjitřit imaginaci našich potomků. Nerad bych totiž, aby dopadli jako já: s ulomeným pravítkem, plnými hrstmi prachu a zklamáním z nenaplněné fantazie.

Fantazie nám totiž zpestřuje panelákovou šeď života. Kdybychom si nebyli schopní domýšlet, že nám někdo narval do lednice kravský mozek, asi by se nám tam neobtěžoval podstrčit ponožku.

(11. 9. 1999)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 13 (s diakritikou)

Odeslat