Monolog starého pána

„Tak poď, kamaráde. No jo, no jo. Kolik let už jsme vlastně spolu? Deset, jedenáct, dvanáct... Dvanáct let. No jo, taky už nejsi nejmladší, viď, jako já, jako já. Taky už jsme spolu něco prožili, viď? Pamatuješ, tenkrát, jak jsme se stěhovali, jak se ti nechtělo s páníčkem do novýho? Jak ses vzpouzel na schodech, dva jsme tě museli tahat nahoru. No to víš, já si taky těžko zvykal. Ale teď už jsme tu, no, devět let, a co - zvykli jsme si, viď. Každej si zvykne. Každej. Já i ty.

Nebo - pamatuješ ještě, jak jsem tě dal k sousedům, když jsem jel tenkrát na ten zájezd? Jeli jsme autobusem do Bulharska, no a to víš, že jsem pořád vzpomínal, jak se asi máš. A jaks byl rád, když jsem přijel! No sousedi si tě nemohli vynachválit, moc si tě stačili oblíbit za těch čtrnáct dní, až tě skoro ani nechtěli vrátit. Ale kdepak ty, tys nezapomněl na pána, jaks byl rád, když ses vracel do svýho!

Co bysme si bez sebe počali, viď? Já mám jen tebe, ty jen mě. No jo, dvanáct let to bude, co Maruška umřela, a tak jsem si pořídil tebe, ona by tě nesnesla, prej to zabere moc času. Ona byla hodná, moc hodná, dej ji pánbů lehký odpočinutí, ale někdy hrozně staromódní.“

Starý pán si odkašlal, naposledy pohladil televizor a zapnul ho. Zrovna dávali nějaký pořad o psech.

„Ještě ty mi je ukazuj!“ rozhněval se. „Jako by nestačilo, že ten jezevčík vod tý baby nad náma vždycky zaneřádí celej trávník!“

(1998)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 3 (s diakritikou)

Odeslat